Facebook
Instagram
Hana by ráda byla babičkou na plný úvazek a všechen svůj čas věnovala malému vnoučkovi. Jenže její snacha to vidí jinak. A rázně jí zakázala chodit na návštěvu každý den.
Pro svého vnuka Péťu bych udělala doslova cokoliv. Jediné, co mě trápí, je, že jeho maminka nechce, abych jí s ním pomáhala.
Toužila jsem po vnoučatech
Stále mám před očima okamžik, kdy mi můj syn Marek se svou manželkou Veronikou oznámili, že budu babičkou. Byla jsem nadšením bez sebe. Ačkoli byli manželé téměř deset let, o dětech dříve vůbec nemluvili. Nechtěli rodinu uspěchat, protože si nejprve chtěli dát do pořádku jiné věci. Věřili, že mají spoustu času.
I když pro mě bylo těžké to pochopit, mlčela jsem. Vím, jak stresující může být, když se lidé pořád ptají na děti. Čekala jsem trpělivě, až sami uznají, že nadešel správný moment. Jenže ten se stále odkládal.
Čas ubíhal a já pomalu přestávala doufat. A pak jsem se najednou dozvěděla báječnou zprávu: Veronika čeká miminko a už je ve třetím měsíci! Oba jsem objala, pogratulovala jim a slíbila, že ráda pomůžu, až se děťátko narodí.
Právě jsem se blížila k odchodu do důchodu. Ačkoli si mě šéf chtěl v práci nechat, rozhodla jsem se, že bude lepší věnovat se malému členu rodiny, který měl brzy přijít na svět. Vyhlížela jsem den, kdy se můj vnuk narodí, a spřádala plány. Představovala jsem si, jak ho budu chovat, jezdit s kočárkem po sídlišti a povídat si s ostatními babičkami.
Snaše začala vadit moje pomoc
Péťa se narodil před šesti měsíci. Od té chvíle se snažím snaše co nejvíc pomáhat. Jakmile se vrátila z porodnice domů, okamžitě jsem vyrazila na pomoc. Chtěla jsem Veronice ukázat, že moje dřívější sliby nebyly jen planými řečmi. Myslela jsem, že ji potěším. Dnešní babičky se totiž často vyhýbají péči o vnoučata a raději si žijí po svém. Já jsem pravý opak! Takže jsem si byla jistá, že Veronika to uvítá a bude mi vděčná. Bohužel se to vyvinulo docela jinak.
Zpočátku všechno klapalo skvěle. Snacha byla ráda, že jsem tu pro ni, nechávala mě starat se o malého a děkovala mi za pomoc. Jenže postupem času její nadšení vyšumělo. Čím dál častěji jsem si všímala, jak si Veronika povzdechne a protočí oči, sotva se ukážu. Asi si myslela, že to nevidím, ale takové věci se skrýt nedají. Napětí rostlo ze dne na den. Cokoli jsem dělala, zdálo se, že s tím není spokojená.
„V tolika vrstvách se přehřeje! Přestaň ho krmit, už toho snědl dost! Neber ho do náruče, když pláče!“ tyhle poznámky jsem slýchala skoro pořád.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že už jsem vychovala jedno dítě, tedy jejího manžela, a opravdu vím, jak se o děti starat. Ona ale moje argumenty neposlouchala. A co hůř, s každou další radou, kterou jsem jí poskytla, byla nevrlá ještě víc. Utěšovala jsem se tím, že je to jen kvůli hormonům rozbouřeným po porodu a že se brzy na všechno bude dívat jinak.
Snacha se chovala hrozně
Atmosféra se zhoršovala každým dnem a vypadalo to, že se to jen tak nezlepší. Sama se nerada hádám, takže jsem zpočátku její stížnosti přecházela. Nakonec mi ale došla trpělivost. Když mi zase jednou začala něco vyčítat, už jsem to nevydržela.
„Proč se ke mně takhle chováš? Vždyť jsem ti nic neudělala!“ vybuchla jsem.
Myslela jsem, že se Veronika zastydí a omluví se za to, co řekla. Jenže se na mě dívala bez špetky studu. „Mám ti to říct na rovinu?“ zeptala se.
„Víš, že mám radši upřímnost.“
„Tak dobře. Mám už vážně dost těch neustálých návštěv. Nepotřebuju rady každý den. Jsem máma a o svého syna se umím postarat sama!“
„Chtěla jsem jen pomoct...“ odpověděla jsem zaskočeně.
„Ano, to chápu a vážím si toho. Ale musí to mít nějaké meze. Když budu něco potřebovat, ozvu se. Teď by bylo nejlepší, kdybys za námi chodila tak jednou nebo dvakrát týdně. A jen na pár hodin, ne na celý den. Platí?“
Její slova mě vážně ranila a rozčílila. Snažím se, a ona se ke mně zachová takhle? Byla jsem tak naštvaná, že jsem si vzala kabelku a odešla z jejich bytu. Věděla jsem, že kdybych tam zůstala déle, mohla bych říct něco, čeho bych později litovala.
Syn mě překvapil
Doma jsem hned zavolala Markovi, že s ním nutně potřebuju mluvit. Představa, že bych vídala vnoučka jen jednou či dvakrát týdně, byla pro mě nepřijatelná. Doufala jsem, že syn pochopí moje stanovisko a vysvětlí své ženě, jak nesmyslné a ubližující jsou její požadavky.
Ten den večer Marek dorazil ke mně. Udělala jsem mu kávu a nabídla kousek tvarohového koláče. „Dnes jsem měla dost nepříjemnou výměnu názorů s Verčou,“ řekla jsem, přičemž se mi třásl hlas i ruce.
„Vím o tom. Volala mi a všechno mi řekla,“ odpověděl.
„Fajn, takže nemusíme chodit kolem horké kaše. Doufám, že to vyřešíš. Dělám to přece pro její dobro, aby si odpočinula a měla čas i na sebe. Nemá proč být naštvaná...“
„Ona teď jen touží po tom být s miminkem sama,“ vysvětlil mi. „Chce si malého pořádně užít. Jsem si jistý, že to dokážeš pochopit. Takže tě musím poprosit, abys k nám nechodila každý den. Věřím, že to tak pro všechny bude nejlepší, mami,“ dodal a zadíval se mi do očí.
Chvíli jsem nedokázala říct ani slovo. Byla jsem úplně v šoku, můj vlastní syn se postavil na stranu své manželky, ne na moji! Ignoroval moje pocity. Rozčílilo mě to natolik, že jsem ho vyprovodila ke dveřím. Jak odcházel, stále tvrdil, že je mu to líto, ale věří, že až vychladnu a zamyslím se, přestanu se zlobit.
Když si vzpomenu, jak jsem já jako mladá maminka měla doma tchyni, která také chodila pořád dokola a radila mi... Ještě si pamatuju, jak velká pomoc to pro mě byla. Teď jsem sama babičkou a po malém Péťovi se mi neskutečně stýská. Vidíme se jen párkrát do týdne, a to je pro mě hrozně málo. Mám spoustu volného času a srdce plné babičkovské lásky. Přemýšlím, jak snachu přesvědčit, aby tohle všechno pochopila a dovolila mi s vnoučkem trávit víc času...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
