Neetické psychologické experimenty: Zvrhlé choutky lékařů i týrání zvířat

Psychologické experimenty měly a vždy budou mít své místo ve společnosti. Někdy jsou ale vedeny způsobem, který není etický a řídí se jen dle ega vědce, který je provádí. Podívejme se tak na ty nejhrůznější experimenty, za které by neměli lékaři získávat uznání, ale spíše doživotní tresty.

Monster study, 1939

Tuto studii vedl Wendell Johnson z univerzity v Iowě – v roce 1939 si vybral dvacet dva sirotků trpících koktáním a jinými vadami řeči. Děti se rozdělily do dvou skupin. V první se jim dostalo odborné logopedické péče a pochvaly za každý nový pokrok. Subjekty ve druhé skupině však zažily zcela opačný přístup. Za každou nedokonalost jejich řeči obdržely pouze výsměch a nadávky.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (25): Dokážu se milovat jenom, když hraje hudba. Zdá se, že pro muže je to problém

Výsledkem bylo, že právě sirotci z druhé skupiny získali po takovémto zážitku psychologické trauma a koktání se nikdy nezbavili. Kolegové Johnsona byli jeho počínáním tak zděšeni, že se rozhodli jeho pokus co nejvíce ututlat. Do karet jim totiž nehrála ani obecná situace ve světě, kdy se zraky všech lidí upíraly na nacistické Německo a jeho pokusy na lidech v koncentračních táborech. Univerzita se za tento pokus veřejně omluvila až v roce 2001.

The Stanford Prison Experiment, 1971

Tato studie sice nebyla až tak neetická, ale její výsledek byl tak katastrofální, že si jistě zaslouží své místo na tomto výčtu zvrácených experimentů. Za vším stál známý psycholog Philip Zimbardo. Chtěl zkoumat jedince rozdělené do dvou skupin: vězně a dozorce. Zajímalo ho, jak rychle se adaptují do svých rolí a zda se to nějak odrazí v jejich psychickém stavu.

Mohlo by Vás zajímat:

Karina (19): Svoji delší první jízdu autem si budu pamatovat celý život, zažila jsem něco děsivého

Lidem, kterým připadly role strážců, nebylo poskytnuto žádné školení o tom, jak by se měli chovat. Vše záleželo pouze na jejich úvaze.  První den se pokus nesl v duchu rozpačitosti, nikdo totiž nevěděl, co má dělat. Druhý den se ovšem vše zvrtlo. Vězni započali vzpouru, kterou se strážným podařilo potlačit. V důsledku toho začali vězněné osoby psychicky deptat, aby zabránili dalšímu pokusu o převrat.

Z vězňů se tak záhy staly dezorientované a degradované bytosti. To šlo ruku v ruce s emocionálními poruchami, depresemi a pocity bezmocnosti. Při rozhovorech s vězeňským kaplanem si vězni dokonce nemohli vzpomenout ani na své jméno, označovali se pouze čísly.

Mohlo by Vás zajímat:

Anděl smrti Josef Mengele. Trest za jeho zločiny ho bohužel nikdy nedostihl. Jak probíhaly jeho sadistické pokusy?

Monkey Drug Trials, 1969

I když panuje obecný názor, že pokusy na zvířatech jsou pro člověka důležité, zejména v oblasti léčiv, skutečnost je taková, že mnoho z nich je velmi krutých. Do této oblasti spadá i pokus na opicích z roku 1969. V tomto experimentu byly primátům a krysám vstřikovány injekce s různými druhy návykových látek: morfiem, kodeinem, kokainem a metamfetaminem.

Výsledky byly děsivé. Zvířata si, ve snaze uniknout dalším vpichům, lámala končetiny. Opice, jež dostaly kokain, si během halucinací ukously prsty, měly křeče a vytrhávaly si srst.  Smyslem celé studie bylo zjištění důsledku užívání drog. Na to ale nebylo zapotřebí provádět pokusy na bezbranných zvířatech. V tomto případě spíše platí, že si vědci ukojili své vlastní, zvrácené touhy.

Mohlo by Vás zajímat:

Zakázaná témata pro děti: Jak s nimi mluvit o smrti, strachu či zdravotním postižení, radí psychoterapeutka

Little Albert, 1920

Otec behaviorismu, John Watson, byl psycholog, který toužil zjistit, zda je strach vrozenou, nebo podmíněnou reakcí. K tomu si vybral sirotka s přezdívkou Little Albert (malý Albert). Vystavil ho kontaktu s několika druhy zvířat, předvedl se mu v několika maskách a zapaloval před ním různé předměty – to vše po dobu dvou měsíců. Poté jej umístil do pokoje, kde nebylo nic jiného nežli matrace. Po chvíli mu přinesl bílého potkana, aby si s ním chlapec mohl hrát.

O pár dnů později začal psycholog lekat dítě hlasitým zvukem, kdy mlátil kladivem do železné tyče, a to vždy, když se u dítěte objevil onen potkan. Albert se začal po čase zvířete velmi bát, neboť si jej spojil s pro něj děsivým zvukem. A aby toho nebylo málo, vypěstoval si strach na cokoli bílého a srstnatého.

Mohlo by Vás zajímat:

Chránit se před koronavirem není raketová věda, říká doktor Šmucler. Odkládání lékařských prohlídek může být nebezpečné

Zdroj textu: Wikipedie, zdroj fotky: Wikimedia Commons