Jakub (30): Přítelkyně odjela do Anglie, aby vydělala peníze. Už se nikdy nevrátila

Moje přítelkyně Adriana (29) mi dala ultimátum: buď s ní odjedu, nebo zůstanu sám v našem rodném městě. Rozhodl jsem se, i když to nebylo snadné.

Mohlo by Vás zajímat:

Patrik (29): Moje přítelkyně se ukázala jako patologická žárlivka. Po scéně na srazu spolužáků jsem jí dal kopačky

Nechtěl jsem odjet

„Karolína mi nedávno volala z Cardiffu. Ona a Bořek se tam mají docela dobře,“ řekla mi Adriana jednoho dne. Její hlas zněl smutně.

„Tobě se to nelíbí?“ podíval jsem se na svou přítelkyni nejistě.

„Možná bychom měli taky uvažovat o tom, že odjedeme do Anglie.“

„Mám to tu rád...“

„Co tady můžeš mít rád?“ pronesla a zjevně byla rozčilená. „V téhle díře nemáme žádnou budoucnost! Pokud chceš něčeho dosáhnout, musíš mít dobré známosti...“

„To není pravda. Pokud opravdu chceš něco dokázat, můžeš to udělat. Říkal jsem ti, že jsem získal dotaci na tu fotografickou soutěž v kulturním centru?“

„A kolik z té dotace budeš mít ty? Nic. Tvůj neschopný šéf si připíše další úspěch a ty budeš dál pracovat za svou mizernou mzdu...“

Nesouhlasil jsem s ní, ale nechtěl jsem se hádat. Chápal jsem, jak moc byla frustrovaná. Byla nezaměstnaná už rok. To je důvod, proč jsme byli stále jen pár. Nemohli jsme si dovolit vlastní bydlení. Naši rodiče měli malé byty, kde navíc žili ještě naši mladší sourozenci. Kdyby jeden z nás přivedl domů svého partnera, nebylo by tam k hnutí.

Mohlo by Vás zajímat:

Adam (27): Moje nová přítelkyně má psa a já ho z ní stále cítím. Zvedá se mi z toho žaludek

Chtěla odjet do zahraničí

Tuto debatu jsme vedli přibližně před pěti lety. Byli jsme mladí, ale zas ne tak moc. Lidé v našem okolí, kterým bylo kolem pětadvaceti, už se obvykle usadili a založili rodiny.

Také proto chtěla Adriana odjet. Zpočátku uvažovala o stěhování do většího města. Ale mnozí z našich přátel, kteří to udělali, sotva vyšli s penězi a nemohli si dovolit ani navštívit občas rodinu.

Lepší to měli ti, kteří odjeli do zahraničí. Těm se většinou dařilo dobře, a paradoxně, i přes větší vzdálenost jsme je mohli častěji vidět, protože přijížděli domů.

Adriana říkala, že pojedeme jen vydělat peníze na vlastní bydlení a pak se vrátíme. To si myslela většina našich přátel také. Ale nikdo, komu se podařilo najít práci v zahraničí, se už nevrátil...

Kromě toho jsem cítil, že jsem tu potřebný. Nechtěl jsem odjet. Kdybych to udělal, nebyl by tady nikdo, kdo by za tak směšné peníze vedl kurzy pro děti. A někdo by je měl přece vést k umění...

Ale nemohl jsem ignorovat to, co říkala Adriana. Byla to opravdu složitá situace.

Mohlo by Vás zajímat:

Eduard (37): Moje nová přítelkyně vůbec neumí vařit. Jelikož jsem od mámy zvyklý na skvělé jídlo, bojím se, že nám to nebude klapat

Chtěl jsem si ji vzít

Věděl jsem, jak moc je frustrovaná. Takže jsem si promluvil s rodiči. Půjčili mi peníze na zásnubní prsten. Snažil jsem se, aby žádost o ruku byla romantická. Děti z hudebního kroužku v kulturním centru se naučily hrát svatební pochod. Děti z výtvarného kroužku udělaly velké srdce. A ti z fotografického kroužku se připravili na zachycení toho okamžiku...

Když jsem však položil tu zásadní otázku, místo „ano“ jsem slyšel něco jiného.

„Musíme si promluvit... Pojďme ven,“ pronesla Adriana. Všechny děti vykulily oči a zůstaly tiše stát.

„Nechceš si mě vzít?“ zeptal jsem se venku.

„Chci... Miluju tě.“

„Tak v čem je problém?“

„Kubo, nemáme žádnou budoucnost... Kde budeme bydlet? Nechci žít takhle. Rozhodla jsem se odjet. Karolina slíbila, že mi zařídí práci v Cardiffu.“

„A co já?“

„Můžeme jet spolu. Karolina říkala, že by pro tebe také něco našla...“

Mohlo by Vás zajímat:

František (33): Moje přítelkyně zcela propadla józe a meditaci. Vadí mi, že mě odsunula na druhou kolej

Ztratil jsem ji

Adriana odjela o dva týdny později. A sama, protože jsem nechtěl opustit svůj dosavadní život.

Samozřejmě mě ujišťovala, že se za rok vrátí s penězi, které potřebujeme na koupi bytu a začátek společného života. Přikyvoval jsem, jako bych jí věřil, ačkoliv jsem věděl, že to není reálné.

Od té doby uplynulo pět let. Adriana má manžela a dítě. Já jsem třicetiletý starý mládenec, který se za pár korun věnuje umělecké výchově dětí.

Bydlím u rodičů a díky tomu, že brácha už se osamostatnil, mám vlastní pokoj. Ale nelituji svého rozhodnutí. Koneckonců, ne každý může odjet. Někdo tu musí zůstat...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Dušan (27): Jsem v šoku z toho, co dělá moje přítelkyně, když tvrdí, že venčí psa

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.