Jarka (60): Rozhodla jsem se nemít vlastní děti. Nechci, aby po světě chodil můj nepovedený genetický otisk

Kamarádky z práce občas říkají, že mou mysl snad až přespříliš ovládá rozum. Dobře, někdy mají pravdu, ovšem v případě mého přístupu k vlastnímu těhotenství rozhodně ne. Již více, jak dvacet let žiji ve spokojeném manželství, a s manželem Jirkou jsme vychovali dvě šikovné děti. Nikoliv společné, nýbrž z jeho předchozího vztahu, který ukončila tragická smrt milované ženy. Co jsou tedy děti a co znamená jejich výchova, rozhodně vím, třebaže geneticky nebyly nikdy moje. I když, právě to považuji za štěstí…

Mohlo by Vás zajímat:

Zdena (55): Varování před nechtěným těhotenstvím jsem brala natolik vážně, až jsem mateřství nestihla

Bála jsem se vážných nemocí, které máme v rodině

Ať už jsem o mateřství v minulosti uvažovala jakkoliv, naprosto nikdy mě nenapadlo, chtít dítě vlastní. Proč? Jednoduše proto, že nechci, aby po světě chodil můj, nepříliš povedený genetický otisk. Myslím, že v zodpovědnosti každého z nás by nikdy neměla chybět zdravá sebereflexe a ještě střízlivější úsudek, který nezaškodí nikdy, zvlášť ne při úvahách o zakládání rodiny.

A co je se mnou tak špatně? Když tak přemýšlím, pak řada věcí dohromady. Ale konkrétně. Za prvé se u nás v rodině ve velkém dědí rakovina. Co pamatuji, tak na ni zemřeli všichni moji, dnes zesnulí příbuzní, včetně rodičů, a to skutečně není dobrá genetická vizitka. Za druhé máme v genech i Alzheimerovu chorobu. Trpí jí má sestra, co vím i sestřenice a na závěr nepovažuji za ideální ani sebe samu.

Mohlo by Vás zajímat:

Monika (37): Mám dobrou práci a peníze, ale spokojená nejsem. Všechno bych to vyměnila za mateřství

Ani moc krásy jsem nezdědila

Po otcově straně jsem zdědila řídké ošklivé vlasy, kvůli kterým musím nosit ne příliš kvalitně vyrobené paruky, neboť sehnat pěknou paruku, která by přitom nestála dvě až tři měsíční výplaty je kumšt, a po straně matky zase krátké silné nohy, které když jdou, tak jde „fakt něco.“

Už jen na základce si ze mě všichni dělali srandu, že chodím po prasečích nožičkách, že prý jsem křížená s prasátkem. A víte co? Ono to přirovnání sedí jako příslovečná poklička na hrnec. Stačí podívat se sebekriticky do zrcadla. „Jarko, Jarko, s touhle výbavou se nemůžeš chlubit. A už vůbec ne ji předávat dál,“ usoudila jsem v produktivním věku a rozhodnutí dodnes nelituji.

Mohlo by Vás zajímat:

Sandra (38): Jako malá jsem si představovala, že budu mít dvě děti. Teď mě myšlenky na mateřství odpuzují

Každý by měl mít soudnost

Spoléhat se totiž na fakt, že dítě bude „ideální a dokonalé,“geneticky rostlé jen po linii manžela a snít tím o bezchybném mateřství, je zkrátka a dobře krátkozraké. Rizika není dobré ignorovat, přičemž za odvahu a moudrost považuji nikoliv snahu, otěhotnět za každou cenu, nýbrž naopak disponovat schopností, umět si v životě odepřít.

Tak, jako člověk, který pěvecky netrefí jediný tón, musí sebekriticky uznat, že zpěvák z něho nebude, měl by se každý umět čelem postavit i k otázkám rodinných záležitostí. Chápu, že někomu může můj příběh připadat divný, protože ačkoliv je těhotenství u každého určitou „sázkou do loterie,“ onen risk prostě rád zkusí. Ale na druhou stranu, opravdu existuje člověk, který by pak rád celý život sledoval vážně nemocného potomka?

Potomka, který dnes a denně chodí s brekem ze školy, kde se mu všichni posmívají, že má krátké nohy, málo vlasů anebo ještě něco mnohem horšího? Já tedy ne. Za to mi onen adrenalin typu „cože to v té tombole vyhraji,“ fakt nestojí. Ono špatnou výhru můžete ještě vrátit, nepřevzít anebo zahodit do odpadků. Jenže „špatný potomek“ je živý člověk, kterého už nikdy nelze vzít zpět. „Ne, děkuji pěkně, těhotenství není loterie,“ končím proto vždy polemiky kamarádek.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (27): Kámošce, s níž jsem „prokalila“ mládí, vlezlo mateřství na mozek. Odmítám se s ní vídat

Upravit„ style=“border: none; position: relative; visibility: visible; display: block; margin: 0px; padding: 0px;„ height=“120px„ width=“400px">​ Můj manžel je mi velkou oporou

A jsem moc ráda, že po celý čas sdílí obdobné názory i manžel Jirka, protože kvůli kráse či bláznivé zamilovanosti si mě do života skutečně nevybral. Vlastně, někdy mi je za něho až líto, že nemůže mít vedle sebe alespoň občas nějakou pohlednější ženu. Zatímco on nikdy hlasitě nelitoval, snad aby mě neranil, já párkrát ano. Přesto mě neopouští.

Na prvním místě má totiž odjakživa jiné hodnoty, k nimž patřilo i sehnání oddané manželky, která pomůže v nelehké životní situaci. To jsem, troufám si říci, splnila. S jeho dětmi vycházím velmi dobře a nestěžuji si, protože mám za to, že právě Jirka byl tak trochu mým osudem.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Inka (29): Manžel mě nejdříve obdivoval, ale teď mě považuje za velkého sobce. Tlačí mě do mateřství, ale já se na to ještě necítím