Monika (37): Mám dobrou práci a peníze, ale spokojená nejsem. Všechno bych to vyměnila za mateřství

Už mám dost života v neustálém shonu. Pocházím z malého města, kde bych nikdy nedosáhla toho, co mám dnes. Ale možná bych byla šťastnější, klidnější a méně vystresovaná.

Moje nejlepší kamarádka po maturitě nikam neodešla. Vystudovala dálkově, pracuje na obecním úřadě, má dvě děti a je šťastná s manželem, místním uznávaným truhlářem. Já nemám manžela ani děti, chystám se dát výpověď a šťastná nejsem ani omylem. Jak k tomu došlo?

Mohlo by Vás zajímat:

Hana (37): Dala jsem přednost kariéře před dětmi. Teď chci být matkou, ale dvě čárky se na testu neobjevují

Chtěla jsem něčeho dosáhnout

„Holka, jak tě uživím v té Praze?“ strachovala se máma. Moji rodiče nikdy neopustili rodné město. Táta měl malou zámečnickou dílnu, máma si přivydělávala šitím a hlídáním dětí. Ještě museli živit mou mladší sestru. Nikdy jsme si nežili nad poměry, takže nebylo divu, že moji touhu odejít přijali s obavami. Ale já si stála za svým. Domluvili jsme se, kolik mi mohou posílat každý měsíc, zbytek jsem si musela vydělat sama.

Nebyla to procházka růžovou zahradou, ale jsem tvrdohlavá a cílevědomá. Doučovala jsem studenty, brala brigády, dokonce jsem roznášela letáky. Věděla jsem, že vzdělání je moje jediná šance, a tak jsem dřela, abych školu zvládla.

Ze začátku jsem se vzdala i studentských večírků. Přišly mi jako ztráta času a peněz. Každou volnou chvíli jsem věnovala studiu. Díky tomu jsem rychle získala prospěchové stipendium.

Mohlo by Vás zajímat:

Bára (28): Rodiče chtěli, abych naplnila jejich ambice. Stálo mě spoustu sil odejít od nich

Pracovali jsme na svých kariérách

Na vysoké jsem potkala Marka. Byl ambiciózní, a to se mi na něm líbilo nejvíc. Rozuměli jsme si, měli jsme podobné cíle. Společně jsme se učili na zkoušky. Na škole nás brali jako pár a nakonec jsme spolu i začali bydlet.

Byl to zvláštní vztah. Spali jsme spolu, to ano, ale bez velké vášně. Bylo to rychlé, protože jsme na sebe nikdy neměli čas. Dlouho jsme si neřekli „Miluji tě“. Dodnes nevím, jestli to, co mezi námi bylo, bylo skutečně láskou.

„Je mi s tebou dobře,“ říkal mi Marek. „Ale nemám čas na nějaké romantické hlouposti. Teď musím prorazit. Pokud ti tenhle vztah vyhovuje, můžeme být spolu.“

Vyhovovalo mi to. Po škole jsme oba dostali práci v nadnárodní korporaci. Pracovali jsme od rána do noci. Někdy jsme v kanceláři i přespávali, abychom dokončili důležitý projekt. Práce byla naše priorita. Chtěli jsme být nejlepší, uznávaní, chválení. Toužili jsme po kariéře – a dosáhli jsme jí. Za cenu narušeného spánku, žádného odpočinku a koníčků, podlomeného zdraví. Největší radost nám dělalo vědomí, že jsme něco zvládli. A samozřejmě pohled na rostoucí úspory...

Mohlo by Vás zajímat:

Markéta (34): Opustila jsem vesnici, abych udělala kariéru ve městě. Všechno se změnilo, když jsem na stole našla vzkaz od šéfa

Doufala jsem, že si mě vezme

Domů k rodičům jsem jezdila málokdy. Vždycky bylo něco důležitějšího. Raději jsem jim zavolala, obvykle cestou do práce, když jsem stála v koloně.

„Tak kdy se, holka, vdáš?“ ptala se mě máma skoro pokaždé.

„Nevím, mami,“ odpovídala jsem stále stejně. „Dneska lidi žijí jinak. Bez svatby.“

„Bez svatby?“ vyjekla.

Věděla, že s Markem žiju už pár let, ale podrobnosti o našem vztahu jsem jí nikdy neříkala. O svatbě jsme nemluvili, na její plánování bychom stejně neměli čas. Neformální vztah nám vyhovoval. Společně jsme si pronajímali byt, dokonce jsme uvažovali o vlastním.

Mezitím se moje mladší sestra vdala a porodila dvě děti. Já jsem pořád svobodná. Rodiče to nemohli pochopit. Abych měla klid, říkala jsem jim, že se jednou s Markem vezmeme. Možná jsem v to i potají doufala. Ale roky ubíhaly a nic se neměnilo. Až na to, že Marek koupil byt a já se podílela na splácení hypotéky.

Brala jsem to jako první krok k nějaké stabilitě. Bylo nám přes pětatřicet a pomalu mi docházelo, že bych měla zpomalit. Byla jsem čím dál nervóznější, bolel mě žaludek, padaly mi vlasy. Marek byl na tom podobně. Byl podrážděný, kouřil jednu cigaretu za druhou, zuřil, když mu něco nešlo. Přesto odmítal zpomalit. Pořád chtěl víc peněz, lepší auto...

Mohlo by Vás zajímat:

Dagmara (33): Kvůli velké rodině jsem pověsila svoji kariéru na hřebíček, ale nelituju toho

Začala jsem snít o dítěti

Najednou jsem měla pocit, že jsem v životě nic důležitého nedokázala. Deset let jsem jen pracovala. Stárla jsem, bylo to vidět, protože jsem si na péči o sebe nikdy nenašla čas. Začala jsem toužit po skutečné rodině – po manželovi a dětech. Moje priority se změnily. K čemu mi byly peníze, když jsem neměla čas si je užít?

Nakonec jsem sebrala odvahu a řekla Markovi, co chci. „Chci dítě. Když nechceš svatbu, nevadí. Ale cítím, že jsem připravená být mámou...“

Zakřenil se, ale neřekl ne. Jen odpověděl, že si to „promyslí“.

Ani jsem mu neřekla, že už pár měsíců neberu antikoncepci v naději, že otěhotním a postavím ho před hotovou věc. Jenže ani po roce jsem pořád nebyla těhotná. Bylo mi do breku.

„Asi to tak mělo být. A upřímně, vidíš se v tomhle životním stylu s dítětem?“ zeptal se.

„Můžu skončit s prací v korporaci,“ odpověděla jsem. „Ty taky. Chci normální domov. Chci stabilitu a klid.“

„Teď ne,“ namítl. „Ještě ne. Máme čas. A já dítě ani nepotřebuju. Ne každý musí mít děti.“

Rok jsem trpělivě čekala a doufala, že změní názor. Nezměnil. Dala jsem výpověď. Nevím, co bude dál. Opouštím Prahu. Jsem unavená. Četla jsem, že práce v korporátu a neustálý stres mohou způsobit neplodnost. Možná na tom něco bude. Ale já chci zpátky normální život. Snad ještě není pozdě...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Lucie (42): Miluju vydělávání peněz a jejich utrácení. Koupila jsem si všechno kromě lásky

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.