Facebook
Instagram
Jitka osmnáct měsíců bojovala sama se sebou. Po narození syna Jonáše se místo nekonečné lásky dostavil smutek a deprese. Syna nemilovala. Péči o potomka vykonávala mechanicky. Bez emocí. Bez lásky. Zmítána černými myšlenkami.
Porod jsem nevnímala nějak dramaticky. Bolel. Byl náročný, ale nic, co bych nezvládla. Jako sportovkyně jsem byla na bolest zvyklá. Dokázala jsem zatnout zuby. I práh bolesti jsem měla posunutý. Zkrátka porod nebyl spouštěčem nenávisti k synovi.
V porodnici jsem k synovi nic necítila
Když mi syna dovezli na pokoj, uvědomila jsem si, že se nedostavila ta nekonečná láska, o které mi kamarádky vyprávěly. Manžel Pavel byl víc dojatý než já. Choval syna a tekly mu slzy. Objímal mě, děkoval mi a mluvil o nejsilnějším pocitu štěstí v životě. Já necítila nic, jen touhu spát. Ani při pohledu na syna se nic nedostavilo. Byl mi jedno. Moje pocity mě mátly, ale přikládala jsem svůj stav prožitému porodu. Věřila jsem, že až si odpočinu a syna si pochovám, dostaví se mateřská láska.
Jenže se tak nestalo. Chovala jsem Jonáše, dívala se na něj, a byl pro mě cizí. Ano, vnímala jsem zázrak zrození. Prohlížela jsem si jeho malé ručičky, malé prstíky na noze, nevinný obličej, ale vůbec mi nedocházelo, že tu se mnou bude navždy. Když jsem ho kojila, obtěžovalo mě to. Cítila jsem, že to dělat nechci. A neskutečně jsem se těšila domů, do svého bezpečného místa, kde se nebudu muset přetvařovat. V nemocnici jsem byla jako na trní, aby si nikdo nevšiml mé absence lásky.
Přistihla jsem se při myšlence na synovu smrt
Doma jsem se po dvou týdnech svěřila se svými pocity manželovi. "Jituško, to jsou hormony. Počkej po šestinedělí. To malého samou láskou nepustíš z náručí. Musí si to vše sednout," láskyplně mě podporoval Pavel. Jenže já věděla svoje. Nespraví se to. Jsem rozbitá.
Děsily mě moje psychické stavy. O Jonáše jsem se starala bez lásky. Jako robot jsem vykonávala své povinnosti. Ale dělala jsem vše pro to, abych ho nemusela kojit. Vymyslela jsem si, že má hlad a pevně jsem si ovazovala prsa, aby se mi netvořilo mléko. Obtěžovalo mě se o Jonáše starat. Když plakal, napadaly mě ty nejčernější myšlenky. Jeho pláč mě stresoval natolik, že jsem se bála sama sebe.
Dokonce mi při koupání prolétla hlavou myšlenka, že voda by vše vyřešila. Šokovala jsem samu sebe a začala křičet: "Pavle, Pavle, okamžitě pojď sem. Jsem zrůda. Jsem nějaká divná. Musím k doktorovi, než se stane nějaký průser." Lékař mi předepsal antidepresiva a já ho požádala, aby manželovi řekl, jaký mám zdravotní problém.
Naštěstí mám skvělého muže. Jakmile si vyslechl mou diagnózu poporodní deprese, během noci si vše nastudoval na internetu a hned druhý den objel prarodiče. Nebýt rodiny, těžko bych se vrátila do normálu. Neustále se mnou někdo byl. Všichni se u nás doma střídali a dělali mi společnost. Vlastně mě hlídali.
Mateřská láska se dostavila až za rok a půl
Snažili se, abych byla co nejvíce v klidu a měla prostor psychicky odpočívat. Jonáš oslavil první narozeniny, s pomocí rodiny se naučil chodit a já stále necítila nic. Byla jsem prázdná. Zlom nastal, až když bylo Jonášovi osmnáct měsíců. Tehdy jsem začala pociťovat, že ta pomyslná deka, která na mně celý čas ležela, pomalu mizí.
Najednou jsem se mohla zhluboka nadechnout, vnímat svět v jiných barvách než temných, a dokonce se začala usmívat. S psychiatrem jsme se dohodli na postupném snižování dávek antidepresiv. Začínám si dokonce uvědomovat, že když večer čtu synovi pohádku, nedělám to z povinnosti, ale že jsem v ten moment šťastná a užívám si ho.
A když se na syna dívám, začínám pociťovat, že mi na něm záleží. Mnohdy se na něj vydržím dívat i půl hodiny, nasávám jeho vůni a tečou mi slzy. Možná slzy úlevy, možná štěstí...Nevím, ale vnímám, že jsem na dobré cestě k tomu, abych byla milující máma.
Kdo si touto hlubokou depresí po porodu neprošel, mě možná odsoudí. Musím poděkovat manželovi, že mi byl oporou. Osmnáct měsíců mě nezajímal jako muž a nebylo dne, kdy by se o mě láskyplně nestaral, ač zpět nedostával nic. A vím, že mám skvělou rodinu. Rodiče, tchána s tchyní i kamarády. Možná v budoucnu budeme mít ještě jedno dítě. Teď si musím užít nový pocit lásky k člověku, kterému jsem dala život. A budu doufat, že další miminko budu milovat od první minuty.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
