Jozefína (31): Na těhotenství jsem se nesmírně těšila. Všechno je ale jinak, než jsem si vysnila

Vysněné těhotenství jsem si představovala docela jinak. Je mi celý den špatně, křičím na partnera a nenávidím svoje tělo. Kdybych to tušila, snad bych do toho ani dobrovolně nešla.

Mohlo by Vás zajímat:

Lucie (39): Jsem těhotná, ale další dítě už nechci. Jediné podpory se mi dostalo od člověka, od kterého bych to nejmíň čekala

Partner z těhotenství velkou radost neměl

Otěhotnět jsem si přála skoro rok, začínala jsem být už zoufalá. Napadlo mě, že budeme muset s Matějem do centra asistované reprodukce. Myslím, že bych ho tam stejně nedostala ani párem volů. Už takhle bylo těžké ho přemluvit, abychom se na dítě zaměřili. Matěj má obrovský strach ze zodpovědnosti. I proto mě stále nepožádal o ruku.

Každým měsíc, kdy jsem dostala menstruaci, se mu znatelně ulevilo. Možná si po delší době myslel, že nám to prostě nepůjde a ulevilo se mu. Já neustále sháněla nějaký „všelék“ nebo se řídila babskými radami a Matěj se ničím nestresoval. Když jsem měla jednou zpoždění, očividně panikařil.

Nicméně se konečně zadařilo a já mu vítězoslavně ukázala pozitivní těhotenský test. Matěj byl zaskočený, ale tvářil se, že má radost. Za to na mě padla za pár dní nečekaně hrozná nálada. Vůbec jsem to nečekala. Myslela jsem si, že budu poletovat radostí a tetelit se blahem. Místo toho jsem měla depresivní stavy. Říkám si, jestli je se mnou něco v nepořádku.

Mohlo by Vás zajímat:

Anežka (42): Dovolená ve Španělsku navždy změnila můj život. Vrátila jsem se těhotná, ale to byl můj plán

Nejprve přišly nevolnosti, pak odpor k tělu

Začala jsem se budit se žaludkem na vodě a nelepšilo se to ani během dne. Postupem času se přidalo zvracení a to se pak člověk těžko celé dny raduje z „jiného stavu“. Navíc mě Matěj moc psychicky nepodpořil, pokřikovala jsem na něj a chovala se k němu hnusně. Pak jsem začala cítit odpor k vlastnímu tělu.

Najednou jsem si připadala, jako bych byla uvězněná v cizím těle, které celé bobtná, bolí a nic mu nevyhovuje. Nemohla jsem si nic obléknout, ve všem jsem si připadala nechutná. Dokonce i vlastní obličej v zrcadle mě dráždil. Pak přišel strach z budoucnosti.

Nic z toho nezmizelo, ale přidaly se děsy. Ty přichází v noci se zimnicí a já drkotám zuby a bojím se, co mě čeká. Jak zvládnu zbytek těhotenství? Co když ani nemám mateřský cit? Matěj bude při prvních problémech utíkat někam ven za kamarády a já budu sedět doma nešťastná!

Mohlo by Vás zajímat:

Šárka (31): Rozešli jsme se kvůli pozitivnímu těhotenskému testu. Pak se ukázalo, že byl falešný

Jsem v depresích a bojím se porodu

Paní doktorka mi poradila, ať vydržím. Mám prý z hormonů rozhozenou psychiku a všechno se zlepší po třetím měsíci. To samé tvrdily kamarádky, a tak jsem čekala, jenže se nic nezměnilo. I v druhém trimestru trpím, nemám radost ze života a nedokážu se přimět cokoliv plánovat.

Pořád se na sebe nemůžu podívat do zrcadla, je mi špatně a s Matějem se hádáme. Stále marně čekám na to nejkrásnější období v životě ženy a nechápu, co se se mnou děje. V noci špatně spím a už teď mě bolí záda. Jak tohle zvládnu, mi není jasné. Všichni kolem mě se usmívají a já bych se nejraději po zbytek těhotenství někam zahrabala.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (54): Splašené těhotenské hormony nebyly to nejhorší v mém životě. Teď teprve zažívám muka