Juliin táta odešel do Francie kvůli práci, ale pak se ukázalo, že se tam usadil a našel novou lásku. Julie mu to nedokázala opustit. A odmítla jít na jeho svatbu s mladou Christine.
S tátou jsme se neviděli dlouhou dobu. Přemýšlela jsem, jestli mi vůbec ještě chybí.
„Koupil jsem ti letenku. V pondělí ráno tě vyzvedneme na letišti,“ zopakoval do telefonu a vytrhl mě ze zamyšlení.
„Vyzvedneme? Co tím myslíš?“ zeptala jsem se, ale začal mlžit.
Když jsem přistála na letišti, nebyl tam sám. Po jeho boku stála neznámá žena. Ukázalo se, že táta si v cizině vybudoval nový život. Když odjížděl do Francie kvůli práci, nikdo by to do něj neřekl. A teď? Vlastní byt, noví přátelé, podnikání a mladá přítelkyně...
Táta mi chyběl
Postupem času táta ztratil důvod vracet se z Francie domů. Peníze sice posílal, ale to bylo všechno.
„Julie, dělám všechno pro to, aby ses mohla vzdělávat a kupovat si hezké věci,“ připomínal mi po telefonu. „Škola je tvoje budoucnost...“
Neměla jsem sourozence, jediným mým společníkem byl kocour Flíček. A pohlednice od táty. Přijížděl jen na Vánoce, ale i tehdy byl myšlenkami někde jinde, ponořený do svých záležitostí.
Upřímně, raději bych žila skromněji, ale měla tátu doma. Chyběla mi jeho podpora, jeho mužská energie. Zvlášť v prvních letech, kdy se domů nevracel třeba celý rok. Cítila jsem se osamělá, přestože jsem měla doma mámu.
Rodina byla hrdá, že ze mě jednou bude právnička. Začala jsem si šetřit na vlastní byt a chystala se s tím pochlubit tátovi. Jenže když jsem přiletěla za ním, na letišti jsem potkala... Christine, jeho asistentku ve firmě. Neochotně jsem jí podala ruku.
„Julie, usměj se,“ řekl táta a já už věděla, co mi chce oznámit. S mámou už byl domluvený na rozvodu, jen to zatím přede mnou tajili. Nedokázala jsem mu to odpustit, ale nešlo s tím nic udělat. Chtěl si vzít tu mladou buchtu Christine. Bylo mi jasné, že táta už do Česka nepatří...
Svěřila jsem se mu
Jednoho dne jsem seděla v knihovně a připravovala se na zkoušky. Byla jsem vyčerpaná z toho všeho kolem rozvodu mých rodičů, dělení majetku a připravované svatby, na kterou jsem neměla v úmyslu jít. Ani jsem si nevšimla, že na mě někdo mluví.
„Myslím, že ti něco vypadlo...“ ozval se nejistý hlas.
Byl to můj spolužák Patrik. Poděkovala jsem mu za to, že mi podal moje oblíbené pero, které se někam zakutálelo, a pak přijala jeho pozvání na kávu. Tehdy jsem se poprvé někomu cizímu svěřila se svými problémy. Byla jsem opravdu tak osamělá, že jsem všechno řekla klukovi, kterého jsem sotva znala.
Zřejmě to fungovalo, protože mě Patrik pozval na kávu znovu. A znovu. Stalo se z toho naše pravidlo po studiu v knihovně a já cítila, jak se mi ulevuje. Patrik se stal mým zachráncem. A dokonce mě jemně přemlouval, abych tátu navštívila.
„Julie, podle toho, co říkáš, ti na něm pořád záleží. Možná jsou peníze jeho způsob, jak vyjadřuje lásku. Podívej se na to z jiné strany, díky němu můžeš studovat bez starostí, zatímco tvoji spolužáci o víkendech pracují. Je, jaký je... ale možná bys za ním měla jet. Pokud to neuděláš, jednou toho budeš litovat...“ radil mi Patrik.
Když jsem ho poslouchala, cítila jsem, že jsme spřízněné duše. Tu noc Patrik zůstal u mě...
Dala jsem tátovi šanci
Druhý den ráno jsme spolu jeli na univerzitu a Patrik mě rozesmával svými historkami. Musím uznat, že mě dokázal povzbudit. Začala jsem vážně uvažovat o tom, že na tátovu svatbu pojedu - s Patrikem jako doprovodem. Koneckonců, on mě k tomu přesvědčil.
„Co kdybys jel se mnou?“ navrhla jsem.
„Rád poznám tvého tátu...“ odpověděl a obejmul mě.
O dva roky později táta s Christine přijeli do Česka na naši svatbu. Máma to přijala docela dobře. V té době už měla nového přítele a byla spokojená se svým životem.
S Patrikem jsme úspěšně dokončili studium a postavili jsme se na vlastní nohy. Kdo ví, možná kdyby nebylo toho rodinného dramatu, dnes bych neměla po svém boku tak úžasného muže. Svého manžela...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.