
Klára se zamilovala do pohledného a bezvadného chlapa. Až po nějaké době zjistila, že není jediná v jeho životě a v posteli. A pochopila, že takového člověka nelze změnit.
Když jsem potkala Tomáše, myslela jsem si, že jsem vyhrála jackpot. Je vysoký, pohledný, charismatický, usmívá se jako hrdina romantické komedie a mluví jako básník. Ze začátku jsem byla v sedmém nebi. Uměl mi naslouchat a zahrnoval mě komplimenty. Měla jsem pocit, že jsem pro něj ta nejdůležitější žena na světě. První měsíce byly dokonalé - kytky jen tak, romantické víkendy, dlouhé večerní rozhovory a vášnivé milování. A pak se všechno změnilo.
Psala mu spousta holek
Netušila jsem, že Tomáš není typ chlapa, který by uměl být věrný. Každý jeho příběh o „šílených bejvalkách“ mi spíš zněl jako důkaz, že já jsem jiná. Myslela jsem si, že pro něj znamenám něco víc. Ale pravda byla jinde, problém nikdy nebyl v nich. Problém byl v něm. Nedokázal zůstat s jednou ženou déle než pár měsíců.
Došlo mi to po roce, když těch „náhodných“ zpráv od jiných holek bylo najednou až moc. Večer se začal vytrácet a jeho výmluvy zněly jako vystřižené z příručky pro nevěrníky. Skončila jsem po boku Casanovy. Byla jsem tak hloupá. Upřímně jsem věřila, že jsem pro něj výjimečná.
Možná proto jsem přehlížela první varovné signály. Když mu po půlnoci zavibroval telefon, tvrdil, že mu píše kolega z práce. Když zmizel na celý víkend, prý jel za mámou. Když jsem na fotce z večírku zahlédla ženskou ruku na jeho rameni, jen se zasmál. „Lásko, ty máš fakt bujnou fantazii,“ řekl a políbil mě na čelo.
A já mu věřila. Protože jsem mu chtěla věřit. Pak ale přišly ty zprávy, které mu neustále vyskakovaly na telefonu. Nejdřív nevinné: „Bylo fajn tě dneska vidět!“ Pak troufalejší: „Nemůžu na tebe přestat myslet... Chybíš mi... Kdy si to zopakujeme?“
Každá z nich byla jako facka od stokilového chlápka...
Podívala jsem se mu do telefonu
Začala jsem být víc ve střehu. Nechtěla jsem být žárlivka, co chlapovi leze do telefonu, ale něco ve mně křičelo, že musím. Jednoho dne, když šel do sprchy, vzala jsem jeho mobil. Byl zamčený. Sakra!
Ale pár dní nato zadal kód přímo přede mnou. A já si ho zapamatovala. Když usnul, vzala jsem mu mobil a pustila se do čtení. První zpráva byla od Petry: „Vzpomeneš si někdy na tu noc?“
Srdce mi vyskočilo až do krku. Další zpráva byla od Moniky: „Kdy se uvidíme? Víš, že ti prostě nedokážu odolat...“
Bylo jich víc. Lucka. Petra. Monika, Dáša, Kateřina... Všechny psaly mému chlapovi. Měla jsem chuť ho vzbudit a mrsknout mu ten telefon do obličeje. Ale místo toho jsem se zavřela v koupelně a koukala se na sebe do zrcadla. Jak moc jsem ještě ochotná lhát sama sobě? Jak dlouho ještě můžu předstírat, že je všechno v pořádku?
Ráno jsem se probudila s třeštící hlavou. Měla jsem pocit, jako bych celou noc bojovala sama se sebou. Ležela jsem na zádech a zírala do stropu, zatímco Tomáš klidně spal vedle mě. Jako by nebyl hlavní postavou ve všech těch aférách, co jsem objevila v jeho telefonu.
Tvrdil, že o nic nejde
Chtěla jsem křičet a zmlátit ho, Ale něco mě zadrželo, možná instinkt, možná únava. Nakonec jsem sebrala odvahu a zeptala se: „Tomáši, kdo je Monika?“
Promnul si oči a podíval se na mě, jako bych se ho ptala, jestli se Země fakt točí kolem Slunce. „Monika? Jaká Monika?“
„Ta, co ti nedokáže odolat...“
Byl ticho. Pak si povzdechl. „Proboha, vážně? Našla jsi jednu zprávu a děláš z toho scénu? To nic neznamená. Lidi prostě někdy něco napíšou, ale to neznamená, že se něco děje...“
Byl tak přesvědčivý, že jsem na vteřinu začala pochybovat sama o sobě. Možná fakt přeháním, možná jsou to jen zprávy. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy najednou ztichnul u telefonu. Kdy přede mnou schovával displej. Kdy večer zmizel a vrátil se s novou výmluvou. To nebyly náhody. Tehdy jsem pochopila tu krutou pravdu: on nikdy nepřestal vyhledávat další ženský. Já byla jen jedna z mnoha. Po tomhle už nic nebylo jako dřív...
Přistihla jsem ho s milenkou
Měla jsem sraz s kamarádkou. Když jsem vyšla z metra a blížila se ke kavárně, kde jsme se měly setkat, uviděla jsem Tomáše. Nebyl sám. Seděl u stolu, nakloněný k nějaké brunetce. Usmíval se na ni, jako by byla jediná žena na světě. A pak ji chytil za ruku. V tu chvíli se mi žaludek stáhnul do velikosti pingpongového míčku. Neudělala jsem scénu. Jen jsem se otočila a odešla.
Když jsem dorazila domů, zjistila jsem, že mám od něj zprávu. „Lásko, na co máš chuť k večeři?“ ptal se a já cítila, jak se ve mně zvedá vlna vzteku. Fakt si myslel, že jsem tak blbá? Tohle byla poslední kapka. Rozhodla jsem se - žádné scény, žádné prosby o vysvětlení. Začala jsem balit jeho věci. Košile, kalhoty, voňavky, všechno do jedné tašky. Zubní kartáček letěl rovnou do koše.
Když Tomáš přišel, podíval se na tašku a zamračil se. „Co to má znamenat?“
„To jsou tvoje věci,“ řekla jsem klidně.
Koukal na mě, jako bych se zbláznila. „O co ti jde?“
„O to, že už nebudu dělat, že nevím, kdo jsi a co děláš.“
Začal blekotat něco o paranoie, o tom, že mi „někdo musel něco nakukat“, ale já už ho neposlouchala.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ pronesla jsem a podívala se mu přímo do očí. „Ne to, že jsi mě podváděl. Ale že sis myslel, že na to nikdy nepřijdu.“
Mlčel. Vzal si tašku a odešel. A to bylo naposledy, co jsem ho viděla. Myslela jsem, že se pokusí vrátit. Že bude volat, psát, že mi pošle kytky. Ale ne. Tomáš zmizel stejně rychle, jako mizel každou noc, kdy mi tvrdil, že je „s klukama“. Možná si našel další naivku. Možná rovnou několik. Ale mně to už bylo jedno. Poprvé po dlouhých měsících jsem cítila úlevu, žádný stesk, žádnou lítost.
Naučila jsem se jednu důležitou věc. Láska není o tom, že pořád kontrolujete, jestli vám lže. Láska není stres, není rozbor každého jeho slova, není život v paranoii. Opravdová láska vám přinese klid. S ním jsem ho nikdy neměla...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.