Facebook
Instagram
Lada má každý den úzkosti, bojí se, že zemře nějakým tragickým způsobem. Začalo to pozvolna a nyní má strach i o svoje blízké, občas se ten pocit nedá vydržet. Dříve si ho pletla s intuicí.
Nedokážu si pomoci, mám před sebou neustále scénáře toho, co by se mi mohlo přihodit hrozného. Často jde o nějakou příšernou nehodu nebo rovnou tragédii. Následkem toho nemůžu plavat v hloubce anebo sednout na kolo. Dřív jsem ale byla normální.
Bývala jsem holka, co se ničeho nebojí
V mládí jsem sjížděla kopce na kole bez držení, skákala do hloubky a sedávala na okně s nohama ven. Jak jsem stárla, přicházely strachy, fobie a úzkosti. Začalo to pozvolna – když jsem šla ze schodů, držela jsem se pevně zábradlí. Před očima jsem viděla, jak padám na zem a vyrážím si zuby.
Ohlížela jsem se třeba šestkrát na přechodu a představovala si, jak do mě naráží autobus a vymrští mě do vzduchu. Měla jsem dojem, že jsou to předtuchy, Byla jsem ráda, že na sebe dávám větší pozor – vždyť všude kolem se denně dějí děsivé věci!
Jenomže pokud by šlo o intuici, znamenalo by to, že mi jde o život či o zdraví každý den. Ptala jsem se přátel, zda mají stejné pocity, a ukázalo se, že v mém případě jde o extrém. „Já se třeba bojím o děti a vidím před sebou celou situaci, ale o sebe strach nemám,“ tvrdila moje nejlepší kamarádka. Moje sestra mě rovnou poslala k doktorovi, protože prý nejsem normální.
Nemohla jsem sednout na kolo a normálně jet
Po letech mě brácha vytáhl na kolo a já zjistila, že už neumím normálně jet. Z kopce jsem sjížděla extrémně pomalu, než abych se vyhýbala chodcům, raději jsem sesedla. Brácha vůbec nevěděl, co se mi děje. Jenže já se bála pak už úplně všeho.
Prosila jsem kamarádku, ať zpomalí, když mě vezla na chatu, Viděla jsme nás už „na kaši“ zaklíněné o nějaký strom a jak se o nás píše ve všech novinách. Na návštěvě u mámy jsem nedokázala sedět na balkóně v sedmém patře. Přísahala bych, že bylo zábradlí moc nízko a něco mě táhlo dolů. Nemohla jsem se zbavit obrazu vlastní hlavy rozbité o chodník.
„Zlatíčko, to není normální, určitě na to jsou prášky,“ pravila máma. Já se ale léků také bála. Co se mnou všechna ta chemie udělá? Říkala jsem si, že si vyčistím hlavu na dovolené, kam jsem se těšila už půl roku. Ale nedošlo mi, že cesta letadlem bude hotové peklo.
Bála jsem se už od vzletu
Rozhodně jsem neletěla poprvé. Jakmile jsem si sedla k okýnku, věděla jsem, že je zle. Bušilo mi srdce, zvedal se mi žaludek a musela jsem dýchat do papírového pytlíku. Kamarádka mi objednala tři panáky, protože jsem během turbulencí dvakrát omdlela.
Dovolenou jsem si neužila kvůli velkým vlnám a strachu z cesty zpět. Jsem odhodlaná začít brát léky, takhle to dál nejde. Začala jsem se bát už i o své blízké a pronásledují mě hrůzné myšlenky, jak by mohli přijít o život.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.