Adam (32): V novém domě usínáme každý večer nervózní. Děsí nás záhadné zvuky, kroky a stíny

V novém rodinném domě jsme bydleli už skoro tři měsíce. Stavěli jsme ho dva roky a na nastěhování jsme se ohromně těšili. Zejména naši malí synové Robert (5) a Lukáš (3), kteří si i vzhledem k velké zahradě vychutnávali v patrové vilce každou minutu. Manželka Martina (30) zase maximálně ocenila verandu. Při pěkném počasí jsme na ní často posedávali, popíjeli kávu nebo si tam něco dobrého ugrilovali.

Mohlo by Vás zajímat:

Lída (23): Kartářka mi potvrdila to, co si myslím celý život. V mém domě se usadili duchové

Probudil nás podivný zvuk

Nového domu jsme se nemohli nabažit, jenže po několika týdnech se v něm začaly dít podivné věci, které naši idylku rozprášily. Byl tehdy krásný letní večer, příjemné teplo a klid. Měli jsme ložnici v prvním patře a nechali otevřené okno, aby se nám lépe usínalo. Hodiny ukazovaly pár minut před jedenáctou, když nás s Martinou probudil podivný zvuk, jenž vycházel z verandy.

Martina se podívala z okna a na verandě spatřila jakési stíny, které se střídavě pohybovaly doleva a doprava. Přiběhl jsem za ní a viděl, jak se ze stínů vyklubaly siluety dvou postav, které vydávaly prapodivné zvuky. „Je tam někdo?“ zakřičel jsem do tmy, ale nikdo se neozýval.

Myslel jsem, že to jsou zloději. Popadl jsem železnou tyč, která jsme měli na chodbě, a seběhl dolů. Kompletně jsem prohledal verandu stejně jako zahradu, nikoho jsem však nenašel. Celý prostor zel prázdnotou a panovalo tam ticho jako v kostele!

Mohlo by Vás zajímat:

Kamila (31): Záhadné kroky v bytě mě děsily k smrti. Museli jsme se odstěhovat, jinak bych se zbláznila

Další noc jsme zaslechli kroky

Prostě absolutní záhada, kterou jsme s Martinou neuměli rozklíčovat. Zalehli jsme zpátky do postele, ale dlouho jsme nemohli zabrat. Oba jsme dumali nad tím, co to ksakru bylo?! Druhý den probíhal zcela normálně, s příchodem večera jsme však byli stále nervóznější. „Bude se opakovat včerejší noc? Znovu uvidíme stíny a bytosti?“ ptali jsme se sami sebe…

Usnuli jsme kolem desáté, jenže o půl jedenácté byli už opět vzhůru. Nic nás tentokrát nevzbudilo, ale kvůli nervozitě jsme nemohli spát. Otevřeli jsme okno a dívali se na verandu. Hleděli na ni asi deset minut, jenže nic podezřelého jsme nezahlédli. Když už jsme to pomalu vzdávali a říkali si, že půjdeme do postele a zkusíme usnout, zaslechli jsme kroky. Jako by někdo chodil po verandě sem tam, pořád dokola.

Vytáhli jsme baterku a posvítili přímo na verandu, nikoho jsme však nespatřili. Po dvaceti minutách kroky ustaly, tu noc jsme toho ovšem už moc nenaspali. Oba jsme byli vyděšení a Martina hodně rozechvělá, byť jsme ráno před dětmi nedávali nic znát.

Mohlo by Vás zajímat:

Milada (55): Při cestě po schodech jsem uslyšela podivné kroky a zahlédla stín. Byl to můj zesnulý muž?

Řešíme dilema, zda se neodstěhovat

Od tajemných událostí uběhly dva měsíce a od té doby se žádné kroky, hlasy ani postavy v okolí verandy neobjevily. My jsme však dál našponovaní jako struny. Dům je opravdu nádherný, děti jsou tu nadšené, přesto zvažujeme, zda ho neprodat a neodstěhovat se jinam. I proto, že se v noci příliš nevyspíme a pokaždé napjatě čekáme, zda neuslyšíme venku něco podezřelého. Řešíme velké dilema, které budeme muset v nejbližších dnech rozseknout.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (24): Po nocích slýchám kroky a cizí dech. I když bych měla, nedokážu to ukončit

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.