Anna (38): Prazvláštní věta pouličního malíře mi dlouho nešla na rozum. Pochopila jsem ji až po matčině smrti

Už je to pár let, co se moje maminka nechala na ulici přemluvit k pózování pro obraz. Byly jsme tehdy na dovolené v Itálii a procházely se úzkými uličkami, kde jsme narazily na pouličního malíře. Ten gestem ruky vyzval moji matku, aby usedla do křesílka.

Mohlo by Vás zajímat:

Sabina (20): Naše tajné místo mi prozradilo, že milovaná babička nade mnou bdí i po smrti

Malíř pronesl zvláštní větu

Mamince v té době bylo přes šedesát let. Ačkoliv se nerada fotí, svůj obraz si namalovat nechala. Muž působil velmi magicky až tajemně. Tipovala bych mu klidně i osmdesát let. Ruce měl vrásčité a suché a na maminku se díval s velkým zájmem. Ta jako by si to užívala. Nehnutě seděla déle než dvě hodiny.

Když malíř mamce obraz podával, řekl: ,,Je v tobě život, který nikdy nevyhasne.“ Ani jedna z nás z toho nebyla moudrá. Jako poslední domaloval svoje iniciály do dolního pravého rohu. S mamkou si velmi pevně stiskli ruce na rozloučenou.

Měla jsem pocit, jako by se od toho dne mamka změnila. Už nebyla tak usedlá. Najednou byla pro každou špatnost. Zbytek dovolené jsme tak strávily poněkud netradičně. Mamka chtěla jet lodí a skákat z útesu do moře. Nepoznávala jsem ji. Byla to ta nejkrásnější dovolená, jakou jsem s ní zažila.

Mohlo by Vás zajímat:

Hana (29): Po smrti babičky se mi o ní stále zdálo. Teď se mi snaží něco sdělit

Po mámině smrti jsem si obraz vzala domů

Několik let poté ale vážně onemocněla. Postupně se mi ztrácela před očima. Od lékařů jsme obě věděly, že umírá. Mamka nechtěla nic ponechat náhodě, takže vyslovila přání, abych se po jejím skonu postarala o její dům a psa. Trvala také na tom, abych si vzala domů obraz z naší dovolené.

Po její smrti jsem dlouho nechala věci ležet ladem. Potřebovala jsem čas na vnitřní smíření, že už tady mamka není. Její pes Bruno její ztrátu těžce nesl. Ležel mi doma jako taška, pomalu nechtěl ani žrát. Bála jsem se, že mi umře i on. Pustila jsem se tedy do řešení pozůstalosti.

Dům šel do prodeje, protože jsem neměla kapacitu se o něj starat. Vzala jsem si jen několik cenností a obraz. Ten jsem si doma pověsila na zeď. Musela jsem se naučit se na něj dívat a nebrečet. Ovšem stalo se něco nečekaného. Bruno hned první den usedl pod obraz a oddaně se na něj díval. Poštěkával radostí a snad po třech měsících poprvé zavrtěl ocáskem. Konečně se pořádně najedl.

Mohlo by Vás zajímat:

Bohdan (63): Na události oné noci nikdy nezapomenu. Daly mi naději, že posmrtný život skutečně existuje

Pochopila jsem, že to není jen obyčejný obraz

Každé ráno, když vstal, hned běžel k obrazu. Štěkal, skákal a tahal mě za nohavici, abych se na něj také podívala. ,,Taky mi chybí, nemysli si, chlupáči,“ řekla jsem a pohladila Bruna po hlavě. Ten pes byl najednou jako vyměněný. Jako by cítil svoji paničku. Jednou v noci mě vzbudilo jeho kňučení.

Našla jsem ho na pohovce, jak leží s nohama nahoru a nastavuje bříško. Chlupy na břiše měl splácnuté, jako by po nich někdo jezdil rukou. Když mě zahlédl, seskočil dolů a tahal mě k sedačce. Pohledem se vrátil k obrazu a zaštěkal. ,,Co se děje? Co mi chceš říct?“ zeptala jsem se a usedla na pohovku.

Zavřela jsem oči. Bruno si ke mně sedl a nechal se drbat. Pak mi vjel do vlasů lehký vánek. Cítila jsem na hlavě pohyb něčí ruky. Myslím, že malíř tehdy dal do obrazu víc než jen matčinu tvář. Zkoušela jsem obraz sundat, ale Bruno opět propadl smutku. Myslím, že mamka nějakým způsobem žije dál. Možná v tom obraze.

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (45): Poprvé v životě jsem stála tváří v tvář duchovi. Nepopsatelný zážitek

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.