Bohdan (63): Na události oné noci nikdy nezapomenu. Daly mi naději, že posmrtný život skutečně existuje

Na začátku tohoto roku jsem doprovodil na poslední cestě svoji milovanou manželku Žanetu. Žili jsme spolu šťastně téměř třicet pět let. Její odchod byl pro mě hodně bolestivý.

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (45): Poprvé v životě jsem stála tváří v tvář duchovi. Nepopsatelný zážitek

Manželka bojovala s těžkou nemocí

Nebyla to smrt, se kterou bych dopředu nepočítal. Žaneta byla vážně nemocná. Její tělo na léčbu nereagovalo tak, jak jsme si představovali. Před rokem nám lékaři řekli, že jediné, co pro manželku mohou udělat, je tlumit bolesti. Nehráli jsme si na hrdiny a ona zůstala ležet v nemocnici. Bolesti jí sebraly schopnost jakkoliv komunikovat.

Za poslední rok jsem nevynechal jediný den, aniž bych za ní šel. Nikdo totiž nevěděl, který den bude jejím posledním. V lednu tohoto roku zemřela. Venku panovalo mrazivé počasí, které měla Žaneta ze všeho nejraději. Když jsem za ní ráno přijel do nemocnice, tak ke mně po dlouhé době promluvila: ,,Buď tady se mnou celý den, prosím. Je totiž náš poslední."

Doufal jsem, že se mýlí. Bohužel měla pravdu. Ostatně jako vždycky. Když naposledy vydechla, cítil jsem, jak ze mě něco odchází. Miloval jsem ji tak moc, že se stala mou součástí. Domů jsem šel už bez naděje na to, že se její stav zlepší. Navždy odešla a na mně bylo, abych tu skutečnost přijal. Což bylo těžší, než jsem si myslel.

Mohlo by Vás zajímat:

Maruška (21): S babičkou jsme se domluvily, že mi dá znamení, až jednoho dne zemře. Svůj slib splnila

Zdál se mi podivný sen

Prvních pár dní jsem neměl klidné spaní. Hlavou mi běžely vzpomínky na manželku. Pořád jsem řešil, co teď vlastně budu dělat. Jak bez ní budu žít? Po pohřbu mi bylo ještě hůř. Prožíval jsem to velmi intenzivně.

Týden poté jsem padl samou únavou rovnou na gauč. Do mysli se mi vloudil podivný sen. Procházel jsem v něm neznámým lesem a došel k nějaké staré budově. Už byla tma. Zvědavost mě pobízela, abych vešel. I když byla všude tma, uvnitř svítilo světlo. Vycházelo z něčeho. Nebo z někoho. Nebyl jsem v té budově sám. Kolem mě létala postava.

Zmocnil se mě strach, protože v rohu místnosti seděla Žaneta. Tak jsem se bál, až jsem se probudil. Otevřel jsem oči a zadíval se do stropu. Zaujalo mě světlo vycházející z chodby. Moje tělo bylo těžké a nehybné. Tu jsem zaslechl Žanetin hlas. ,,Neboj se, to jsem já, Žaneta,“ znělo obývákem.

Mohlo by Vás zajímat:

Lucie (28): Po matčině smrti jsem dlouho čekala na její příchod. Pak jsem měla v horečkách zvláštní zážitek

Dala mi naději, že se ještě setkáme

Do pokoje záhy vletěla velká můra. Celá zářila. Natáhl jsem ruku a otevřel dlaň. Usedla na ni a manželčiným hlasem povídá: ,,Netruchli pro mě. Byla jsem nemocná. Měla jsem velké bolesti. Jsem ráda, že jsi se mnou byl do poslední chvíle. Teď už je mi dobře. Musíš žít dál.“ Možná mě to mělo vyděsit, ale to se nestalo. Upřeně jsem se na můru díval a věřil, že je to Žaneta.

,,Postarej se o syna. Dávej na něj pozor, aby se v životě neztratil. Také ho budu hlídat. Musíš mě ale nechat jít. Jinak nikdy nenajdu klid. Počkám na tebe,“ dodal ten hlas. Poté můra vyletěla z okna a s ní i záře, která mi osvětlovala obývák. Zůstal jsem nehnutě sedět.

Žaneta mi ukázala, že existuje posmrtný život. Postupně jsem se smířil s tím, že odešla. Bylo to díky její návštěvě o něco jednodušší. Už ani já se smrti nebojím. Díky manželce vím, že mě čeká velké dobrodružství. Jsem zvědavý, do čeho se moje duše převtělí.

Mohlo by Vás zajímat:

Jaroslava (42): Sama bych to tu nezvládla. Proto jsem si přivolala zpět mrtvého manžela

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.