Už jako malý vídal Jarda duchy mrtvých lidí. Jednoho dne k němu do pokojíčku zavítala neznámá žena a později i nějaký muž. Když Jardovi zemřel strýc, hoch při prohlížení rodinného alba přišel na to, kým jeho tajemní návštěvníci ve skutečnosti byli.
Jako malý kluk jsem byl zmatený jednou věcí. Často jsem vídal mrtvé. Poprvé se tak stalo, když mi bylo sedm let.
V pokojíku jsem zahlédl tvář neznámé ženy
Hrál jsem si v pokoji s autíčky. Jezdil jsem po koberci, který simuloval silnici. Najednou jsem ucítil něčí přítomnost. S pocitem, že nejsem v pokoji sám, jsem se otočil. Zahlédl jsem tvář ženy, která se na mě usmála. Strach jsem necítil. „Kdo jsi?“ zeptal jsem se. Žena jen přilétla z rohu o něco blíž ke mně. „Já tě odněkud znám, viď?“ pokoušel jsem se s ní navázat kontakt.
Vtom přišla mamka. „S kým si tady povídáš?“ zeptala se. Ukázal jsem prstem na ženu, která zrovna seděla na posteli a usmívala se. „Oběd je hotový, pojď se najíst,“ reagovala na to matka stroze. Než jsem pokoj opustil, zašeptal jsem směrem k ženě: „Počkej tady na mě, hned přijdu.“ Ta se jen usmála.
Když jsem se vrátil, už tam nebyla. Matka byla velmi přísná. Kdybych jí tehdy řekl, že jsem v pokoji viděl ducha, dostal bych tak akorát na zadek. Myslela by si, že si z ní utahuju a to přímo nesnášela. Žena za mnou začala chodit každý podvečer. Vždy usedla na postel a s láskou se na mě dívala.
Máma mi prozradila hrozivé tajemství
Po nějakém čase jsme se přestěhovali a místo ženy za mnou začal chodit nějaký muž. Ten na rozdíl od ženy občas promluvil. „Je na tebe maminka hodná?“ zeptal se jednou. „Mám ji rád, ale je na mě dost přísná. Pozor, už jde. Nesmí slyšet, že s tebou mluvím,“ vylekal jsem se.
Matka mi přišla říct, že nám zemřel strýc. Já osobně ho neznal, ale matku to zdrtilo. Snad poprvé v životě jsem ji viděl brečet. Vytáhla fotky a s pláčem si je prohlížela. Opatrně jsem si k ní sedl. Dávala mi do rukou obrázky a říkala, kdo je kdo. Pak mi podala jeden, na které byla ta žena, jež za mnou chodívala v bývalém bytě. „Mami, kdo to je?“ otázal jsem se. Matka těžce polkla. „Už jsi velký kluk. Musíš znát pravdu. To je tvoje skutečná matka. Zemřela po tvém porodu,“ prozradila mi. I když mi v té době bylo deset let, nechápal jsem to.
„Takže ty nejsi moje skutečná máma? A kde je táta?“ ptal jsem se a zároveň se bál toho, co se dozvím. „Ten si vzal život hned po tom, co ti maminka umřela. Byla to moje sestra. Slíbila jsem, že z tebe vychovám slušného člověka, proto jsem na tebe tak přísná. Tolik se jí podobáš,“ prozradila mi a velmi něžně mě pohladila.
Dnes za mnou chodí oba rodiče
Z náhlého popudu jsem se mámě svěřil se svými nevysvětlitelnými zážitky: „Mohu se ti něco říct? Ona za mnou chodí. Já jsem nevěděl, že je to moje matka. Cítil jsem ale, že je mi nějak blízká. Teď už to dává smysl.“ Znovu jsem se zadíval na fotografii, kde se matka usmívala. Úplně stejně jako tehdy v mém pokoji. „Myslíš si, že je možné, že mě přišla zkontrolovat?“ zeptal jsem se. Matka se rozbrečela. „Za mnou také chodí. Myslela jsem si, že si to jen namlouvám. Ale potom, co jsi mi teď řekl, už vím, že to nebyla halucinace,“ prozradila mi.
Dodal jsem si odvahu a zeptal se jí ještě na poslední věc, která mi vrtala hlavou: „Ještě za mnou chodí nějaký muž. Ukaž mi, jak vypadal otec.“ Vytáhla fotku, kde byl táta. A skutečně, byl to onen neznámý muž. Dnes za mnou chodí oba. Mami jsem ale i nadále říkal své tetě, dokud před nedávnem nezemřela. Teď čekám, zda za mnou přijde i ona...
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.