Roxana se ocitla v nefungujícím manželství. Manžel Jirka ji lezl neskutečně na nervy. Rozhodla se pro rozvod. Jirka souhlasil. Čekala je poslední rodinná oslava, kam měli jet jako manželé. Cestou ale píchli kolo. Objevil se muž, který jim pomohl s výměnou kola. A nejenom s ní...
S Jirkou to poslední dobou bylo k nevydržení. Hádali jsme se kvůli všemu. Nakonec jsme se domluvili na rozvodu, protože už to zkrátka dál nešlo.
Rozvod jako řešení
Manželé jsme dvacet let. Máme spolu dnes už dospělého syna Matěje (19), který žije sám. Možná právě jeho odchod prověřil naše manželství. Doma jsme se s Jirkou hádali snad úplně kvůli všemu. Ať už šlo o zvednuté prkénko na záchodě, nebo zapomenutý balík na poště. Cítila jsem, jak mi ten chlap leze na nervy.
Přišlo mi, že se chová tak, jako bych mu měla sloužit. Konečně jsem se nemusela starat o syna, tak proč bych se měla starat o dospělého chlapa, který doma nehne ani prstem? Už nám nebylo ani hloupé pohádat se v krámě, na ulici, prostě kdekoliv. Ani na veřejnosti jsme se už nesnažili předstírat, že je u nás všechno v pohodě.
Jednoho dne jsem prohlásila: „Už toto mám dost, chci rozvod!“ Jirka zatleskal a řekl: „Konečně z tebe vypadlo také něco rozumného. Mám tě také plné zuby, jen si nemysli.“ Čekala nás veliká rodinná oslava. Děda z jeho strany měl slavit narozeniny. Myslím, že rovných devadesát let. Jirka mě požádal, zdali bychom tam jeli ještě jako fungující pár.
Tulák na silnici
S tím jsem souhlasila, protože vím, jak má dědu rád. Nikdo ho nechtěl zbytečně rozrušovat, takže jsem na jeho návrh kývla. Měli jsme odjíždět v sobotu ráno. Čekala nás dlouhá, asi tříhodinová cesta. Zhruba v polovině jsme ale píchli. Hned jsem obvinila Jirku. „To je tím, že jezdíš jako blázen.“ Ten jen kroutil hlavou. „Už abychom byli od sebe,“ odsekl.
Vystoupili jsme z auta a Jirka se pustil do výměny kola. Šroub mu ale nešel povolit. Opět jsem si rýpla: „Co jsi to za chlapa, když neumíš vyměnit ani kolo, proboha? Uhni, já to udělám.“ Vtom se vedle nás ale zničehonic objevil chlápek, co vypadal jako tulák. Nabídl se, že nám kolo vymění. Oba jsme s manželem ustoupili, docela nás to vyděsilo.
Jirka řekl, že to zvládne, ať si nedělá starosti. Tulák ale trval na svém. Během krátké chvíle kolo vyměnil. Manžel mi během toho za autem šeptal: „Není to divný? Všude kolem nás je jen pole a jinak nic. Odkud se ten chlap vzal?“ Zdálo se, že se bojí. Měl pravdu, bylo to divné, ale co. Chlap nám pomohl, a to bylo důležité.
Zachránil nám manželství
Jirka mu nabídl, jestli chce někam odvézt. Muž kývl, že mu to stačí do nejbližší vesnice. S Jirkou jsme si vyměnili ustaraný pohled. Doufali jsme, že to přežijeme. Pak se chlápek ozval: „Neměli byste se rozvádět. Patříte k sobě. Jen se musíte naučit být uctiví jeden k druhému. To je to, co vám ve vztahu chybí. Měli byste být rádi za každou chvíli, kterou jste spolu. Nikdy nevíte, co vás může rozdělit.“
Otočila jsem se dozadu, abych reagovala na to, co právě řekl. Čekal mě šok. Místo vzadu bylo prázdné. Jirka se velmi vylekal a prudce zabrzdil. „Co to je za hru? Kde je ten chlap?“ rozkřičel se. Koukali jsme všude, ale po chlapovi ani stopa. Vlastně dodnes nevím proč, ale Jirka mlčky otočil vůz a vrátil se na místo, kde jsme píchli. Našli jsme tam na zemi ležet našeho tuláka, který byl v bezvědomí.
Zavolali jsme mu sanitku. Zaplať pánbůh přežil. Naše manželství také. Teprve díky tomu muži jsme si uvědomili chyby, které jsme v našem vztahu dělali. Svého muže miluji. Děkuji osudu za podivný zážitek.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz