Facebook
Instagram
Vanda vyrůstala s babičkou a dědou. Jako první odešla na druhý břeh babička. Děda zůstal na Vandu sám. Snažil se ji co nejlépe připravit do života. Věděl, kdy přijde jeho čas. Stihl Vandě říct, že až odejde, nechá jí v bytě hádanku, kterou když rozluští, bude se mít jako v bavlnce. Byl to jen stařecký vrtoch, nebo se nakonec něco změnilo?
Můj dědeček byl pro mě spíše jako můj tatínek. Tím, že jsem o své rodiče přišla, když jsem byla malá, ujali se mě prarodiče. Nemohu si na dětství stěžovat, protože i když už byli starší, vychovali mě dobře. Jejich lásku jsem cítila každý den. První veliká rána přišla, když babička zemřela. Měla rakovinu, na kterou se přišlo, až když už bylo pozdě. Děda na mě zůstal sám. Bylo znát, že je mu po babičce smutno, ale tvářil se velmi statečně.
Když mi bylo patnáct let, řekl mi narovinu, že už tady také dlouho nebude. Byt, kde spolu žijeme, prý bude můj. Nechtěla jsem o jeho odchodu ani slyšet, neuměla jsem si představit, že zůstanu úplně sama.
Připravoval mě na svoji smrt
Dědeček mě každý den učil novým věcem, abych vše po jeho odchodu zvládla. Jednou večer nám uvařil čaj a řekl mi: ,,Až odejdu, nechám ti tady malou hádanku, pokud ji zvládneš rozluštit, budeš zabezpečená na celý život.“ Moc jsem tomu nerozuměla, ale to byl celý děda. Odešel týden po mých osmnáctých narozeninách. Jako kdyby čekal, až budu plnoletá.
Pohřeb byl velmi smutný, protože jsem tam byla jen já a dědečkův starší bratr. Bylo to velmi zničující. Musela jsem tu pachuť samoty velmi rychle spolknout a začít žít. Začal kolotoč okolo dědictví, ale tím, že jsem byla jediný dědic, to bylo nakonec docela rychlé.
Horší bylo dál žít v bytě, kde jsem měla všude na očích dědečka. Říká se, že pláč také lečí, takže jsem se oddala smutku. Našla jsem nějaké fotografie, vzala je do ruky, schoulila se do kouta a brečela.
Helena (49): Manžel se pomátl, čistí náš byt od mrtvých duší kyvadlem (+AUDIO)
Nechal mi tu malou hádanku
S věcmi v bytě jsem nehýbala, nic jsem nevyhodila, nic jsem neměnila. Stále jsem se snažila o to, aby tam děda s babičkou byli se mnou. Mou největší záchranou se staly fotografie. Věděla jsem o skřínce, do které jsem se nikdy nesměla podívat. Klič měl děda ukrytý v kufru, kde schovával sběratelské známky.
Když jsem skříňku otevřela, vysypala se na mě hromada fotek a nějaké papíry. Moc jsem jim nerozuměla. Pak na mě vypadl jeden papírek, kde bylo dědovým písmem napsáno několik čísel. V těch už jsem se vůbec nevyznala. Začala jsem je luštit a v tom jsem si vzpomněla, co mi děda říkal, než odešel.
Nečekané rozluštění
To bude ta hádanka! Snažila jsem se v tom najít nějakou logiku. Řešení bylo nakonec docela snadné. Šlo o data narození mých rodičů. Ale co teď s tím?
V tom na mě vypadla poslední fotka s dědou, jak drží v ruce balík peněz. Vyhrál totiž jednou v loterii. Že bych také zkusila vsadit sportku? Vyšlo to a já vyhrála finanční obnos, díky kterému se nemusím obávat o budoucnost. Polovinu z toho jsem věnovala centru pro staré lidi. Za část jsem opravila byt. Zbytek spořím. A dědečkovi každý den děkuji.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
