Libuše (35): Žiju v domě se svým bratrem, který mě psychicky ničí. Rozhodla jsem se, že se budu bránit

Byli jsme vychováváni otcem-tyranem. Trýznil naši matku, která se mu nedokázala vzepřít a jeho nápady snášela. A jak to tak bývá, jeho povahu zdědil můj bratr, který si veškerou frustraci a špatnou náladu dnes vybíjí na mně.

Mohlo by Vás zajímat:

Martin (27): Bratr vydělal peníze v zahraničí a stal se namyšleným frajírkem. Místo aby pomohl rodině, rozhazuje za ženy a auta

Měli jsme neradostné dětství

Dobře si pamatuji, jak jsem se jako malá klepala s mojí mámou v mrazu před domem a uklidňovala ji, že všechno bude dobré, když ji náš táta opět seřval za nicotnost. „Nic si z toho nedělej, zase ho to přejde,“ uklidňovala jsem ji, protože tak to bylo pokaždé. Cholerik se po chvíli vyčerpal, ale v nás obou ta pachuť nespravedlnosti zůstávala mnohem déle.

​Můj bratr se tomu bránil naopak agresivitou. Ve škole byl neúspěšný. Ne proto, že by byl hloupý, ale protože rebeloval – utíkal z domova, dělal si, co chtěl. Jak dospíval, víc a víc zjišťoval, že jeho otec na něj nedosáhne, ale aniž si to uvědomoval, přebíral jeho způsob komunikace se světem. To znamená, že uměl být mezi lidmi okouzlující, ale zlý na svoje nejbližší okolí. Během dospívání měl při ruce mne, svoji sestru, a už tehdy mi uměl pěkně znepříjemnit život.

Mohlo by Vás zajímat:

Milena (42): Manžel je děsný cholerik. Jednu malou lež o setkání s kamarádem mi vyčítá už tři roky

Soužití bylo opravdu náročné

Při naší smůle jsme brzo přišli o rodiče, maminka zemřela na rakovinu v necelých šedesáti letech a náš otec krátce po ní. A my s bratrem jsme zdědili dům. Spoluvlastnictví, to je danajský dar, říká se. A tady to platí dvojnásob. Po čase, ve kterém se naše cesty rozdělily, jsme se nakonec, díky době, kdy bydlení je drahé, v domě sešli. Partnerka bratra se do ničeho nemíchala a dělala, jako když neslyší, když na mě křičel kvůli sebemenší hlouposti.

Nebylo zamčeno? „To je tvoje vina!“ hřímal na schodišti. Zmizela rohožka? „Ty si ji ukradla!“ Byla větší spotřeba elektřiny? „Zaplať to!“ Výkřiky podobného typu byly a jsou na denním pořádku. Horší ovšem je, že nemůžu vznést žádný návrh ani požadavek, protože nevím – přesně, jak to tak u psychických tyranů bývá – zda bude můj bratr souhlasit nebo vylítne jak čertík z krabičky.

Mohlo by Vás zajímat:

Jana (35): Když mi babička odkázala chalupu, sourozenci se mnou přestali mluvit. Jsem prý vypočítavá mrcha

Takhle to dál nejde

Zajímavé je, že si bratr nikdy nevybíjí emoce na své ženě. Zjistila jsem, že by mu to nedovolila. „Nemůžeš mu domluvit?“ zkoušela jsem to na ni, ale odpověď byla jednoznačná: „Je to vaše věc.“ Došlo mi, že se naopak on bojí jí, moc dobře ví, že by ho opustila, že by si nic takového nenechala líbit. Zato já nemám kam jít, do domu jsem investovala, pohodlně v něm bydlím, a tak jsem ideálním objektem pro psychický teror.

Leccos jsem si nechala líbit, ale ve chvíli, kdy na mě začal ječet: „To se nedivím, že tě nikdo nechce!“ uhodil na bolestivou strunu, a to tedy ne! Rozhodla jsem se, že to takhle dál nejde a na bratra jsem nastoupila. „Chceš tady mít nájemníky? Klidně. A já půjdu jinam,“ uhodila jsem na něho. To byla jen jedna z mých výhrůžek, ale zabrala. Ne, nebudu tomu říkat výhrůžka, bylo to prosté konstatování jedné z variant, která by mě z jeho vlivu vymanila.

Vím, že soužití s člověkem podobného typu, jako je můj bratr, lze zvládnout v pohodě, zkrátka se člověk nesmí dát. Ale protože jsem podobné martýrium absolvovala už jednou, ve svém dětství se svým otcem, tak to pro mě není snadné. Pokud se ale situace opravdu nezmění, půjdu o dům dál a může se stát, že jeho partnerka taky. A pak ať si křičí třeba do zdi.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Romana (30): Můj přítel má rád luxus, ale já na to nemám peníze. Netuší, že brečím nad účtenkami z bio obchodu