Facebook
Instagram
Martin se stará o mámu, tátu a rodinný dům. Jeho bratr, který odjel vydělat peníze do zahraničí, totiž rodině odmítá pomáhat. Peníze raději utrácí za sebe. Je to správný přístup?
Neviděl jsem ho celé roky. Když se konečně vrátil, sotva jsem ho poznal. To už nebyl ten Matěj, který kdysi odjížděl do zahraničí s pár drobnými v kapse. Když vystoupil z lesklého mercedesu, každé jeho gesto, každý výraz obličeje, zkrátka všechno jako by křičelo: „Podívejte se na mě!“
Bratr se vrátil z ciziny
„Tak co na to říkáš?“ zeptal se s širokým úsměvem. „Docela dobrý, ne?“ ukázal hrdě na auto, jako by čekal potlesk.
„Pěkné auto, Matěji, ale...“ zarazil jsem se. Nevěděl jsem, jak jemně přejít k tomu, co mi skutečně leželo na srdci.
„Ale co?“ zeptal se a zvedl obočí. „Vždyť víš, kolik jsem na to dřel. Celé roky v cizině, to snad chápeš, ne?“
Chápal jsem. Když odjel, zůstali jsme tady já, máma, táta a dluhy. Matěj vyrazil do Německa hned po škole. Sliboval, že udělá kariéru a pomůže nám. Nejdřív občas volal, pak se odmlčel. A teď se „pán“ vrátil, s velkým autem, drahým oblečením a hodinkami, které stály asi víc, než vydělám za rok.
„No, možná to chápu,“ odpověděl jsem a podíval se mu přímo do očí. „Ale mysleli jsme... myslel jsem... že se vrátíš, abys pomohl rodině.“
Matěj se rozesmál, jako bych právě řekl ten nejvtipnější vtip na světě. „Pomáhat rodině? Ale prosím tě, Martine. Já si přece vybudoval svůj život! Mám se vrátit a co? Splácet za vás dluhy? Vypadám snad jako banka?“ zavrtěl hlavou. „Ty bys měl radši makat. Přestaň si stěžovat.“
Nic pro něj neznamenáme
Jeho slova mě zasáhla. Nebylo to tak, že bych seděl na zadku a čekal na almužnu. Pracoval jsem, kde se dalo, od chvíle, kdy jsem dokončil školu. Ale táta byl rok od roku nemocnější, máma sotva vycházela s penězi a já... já se to všechno snažil zvládnout. Byl jsem ten „dobrý syn.“ Čekal jsem, že až se Matěj vrátí, aspoň trochu nám pomůže. Vždyť to byli i jeho rodiče, ne?
„Myslel jsem, že bys třeba chtěl být s námi, udělat něco pro dům, pro mámu. Ona...“ zarazil jsem se, nechtěl jsem mu připomínat její slzy, když vzpomínala, jak jí chybí. „Ona tě postrádá.“
Jeho úsměv na chvíli pohasl, ale jen na okamžik. Rychle se vzpamatoval, jako by to byla nepodstatná vzpomínka. „A co? Můžu přece přijít na oběd, když budu mít čas. Ale teď mám jiné věci na práci. Důležité věci...“ udělal dramatickou pauzu, jako by čekal, že se zeptám, co má na mysli. Ale já už to věděl.
Jeden pohled na jeho mobil, který neustále vibroval, mi řekl všechno. Ty zprávy přicházely od jeho „důležitých věcí“ - od holek, se kterými teď trávil večery, a od kamarádů, se kterými pil v drahých klubech. Takový byl Matěj. Místo aby něco budoval a myslel na budoucnost, všechno rozhazoval za hlouposti.
Cítil jsem, jak ve mně roste vztek
Brzy jsme se potkali znovu, tentokrát v našem domě. Rodiče byli nahoře, příliš unavení na to, aby přišli dolů. Měli jsme spolu probrat pár věcí.
„Tak co teď, Matěji? Co plánuješ?“ zeptal jsem se, i když jsem tu odpověď radši ani nechtěl slyšet.
„Zakládám firmu. Import-export, víš, takové věci. Peníze z toho jsou dobré. No a zatím...“ udělal pauzu a široce se usmál. „Zatím si trochu užívám života. Máš dnes večer čas? Ukážu ti, jak se baví lidi, co něco dokázali.“
Cítil jsem, jak ve mně roste vztek. Bavit se? Když se tady doma všechno hroutí? „Ne, díky. Mám práci,“ odpověděl jsem suše.
„Práci? No tak, chlape...“ usmál se shovívavě, jako by to, co dělám, bylo pod jeho úroveň. „Podívej se, jak žijí lidi, co něco dokázali. Jestli zůstaneš tady na vesnici, nikdy se na nic nezmůžeš.“
„A co je na tom?“ vyjel jsem na něj. „Možná tady zůstanu. Aspoň dělám něco smysluplného. Snažím se, aby naše rodina měla z čeho žít, aby máma mohla klidně spát. A ty co? Rozhazuješ všechno za auta a holky. Pak se sem vrátíš, jako by se nic nestalo.“
Jeho tvář ztuhla. Viděl jsem, že moje odpověď ho zaskočila. Možná čekal, že se k němu přidám, že budu chtít okusit jeho nový životní styl. Ale já už dávno přestal věřit, že jeho návrat něco změní.
„Myslel jsem, že budeš rád, že se mi daří,“ zamumlal a odvrátil pohled.
„Rád?“ ušklíbl jsem se. „Byl bych rád, kdybys splnil, co jsi slíbil. Kdybys myslel i na někoho jiného než na sebe. Protože teď, Matěji, jsi jen chlápek s károu a penězi, ale bez rodiny. A jednou... jednou to všechno zmizí. A pak co? Zůstaneš sám.“
Bratr mě zklamal
Viděl jsem, jak se jeho výraz mění. Poprvé jsem v jeho očích spatřil něco jiného než aroganci. Ale bylo to jen na okamžik. Potom se zhluboka nadechl, jako by chtěl moje slova vytlačit z mysli.
„A co mám dělat? Vrátit se sem natrvalo? Začít od nuly?“
„Ne. Nikdo to od tebe nečeká,“ odpověděl jsem, zatímco mě pomalu přešel vztek. „Ale mohl bys aspoň jednou myslet na nás. Na mámu, na tátu. Oni tě potřebují.“
Chvíli bylo ticho. Matěj na mě hleděl, jako by chtěl něco říct, ale slova mu nešla přes rty. Nakonec si povzdechl a mávl rukou. „Dobře, musím jet. Mám schůzku,“ naskočil do auta, zabouchl dveře a nastartoval.
Stál jsem na příjezdové cestě a díval se, jak odjíždí. Věděl jsem, že se nevrátí hned, možná vůbec. Ten pozlátkový svět, který si vybudoval, ho úplně pohltil. Srdce mi říkalo, abych mu dal ještě šanci, ale rozum mi říkal něco jiného...
Opustil rodinu
Když zmizel za zatáčkou, vrátil jsem se dovnitř. Máma seděla v kuchyni a dívala se z okna. „Viděla jsem, že tu byl...“ řekla tiše, aniž by se otočila.
„Byl,“ přikývl jsem.
„A?“ zeptala se po chvíli.
Podíval jsem se na její unavené oči, na ruce ztvrdlé léty dřiny. Nechtěl jsem ji znepokojit, ani jí prozradit, co se mezi námi stalo.
„Možná se ještě vrátí,“ zalhal jsem.
Jen přikývla, jako by věděla, že tohle jí nemohu slíbit. Matěj, kterého jsem znal, už neexistoval. Ten mladý kluk, co odjel za lepší budoucností, se ztratil někde po cestě. A i když mě to bolelo, musel jsem to přijmout. Jak říkával táta: „Nic netrvá věčně - ani chudoba, ani bohatství. Ale rodina... ta by měla vydržet vždycky.“
Škoda, že Matěj na to zapomněl...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Bára Basiková o komplikovaném vztahu s matkou: Odpustila jsem jí až u rakve
Bára Basiková o komplikovaném vztahu s matkou: Odpustila jsem jí až u rakve
Související články
