Lucie (29): Po porodu mě zaskočil příval podivných emocí. Bála jsem se, že dcerce ublížím

S manželem jsme přivítali na svět krásnou holčičku a kromě radosti na mě přišly i chmury. Bála jsem se, že malé ublížím nebo že nás manžel opustí. Chyběl mi můj starý život, děsila jsem se budoucnosti a celkově jsem to nebyla já. To všechno způsobil baby blues, který naštěstí sám vymizí.

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (28): Nový seriál mi v šestinedělí zamotal hlavu tak, že jsem se začala bát nereálných hrozeb

Po porodu jsem brečela jako želva

Na miminko jsme se těšili a chystali roky. Když jsem konečně otěhotněla, s manželem jsme procházeli krizí. Proto jsem měla zpočátku obavy, co načasování těhotenství udělá s naším vztahem. Zdálo se ale, že do sebe všechno krásně zapadlo a krize byla díky mému stavu zažehnána. Když se narodila malá Karolínka, zaplavila mě nečekaná vlna emocí.

V porodnici jsem každý den plakala a nebylo to jen láskou k dceři. Toužila jsem jít domů, v prostorách nemocnice jsem se cítila osamělá. Jedna sestra mě navíc označila za neschopnou, neboť jsem dceru přebalovala poněkud nešikovně. Když mi pak manžel přinesl dortík a nějaké osobní věci, nechtěla jsem ho pomalu pustit domů.

Myslela jsem si, že po propuštění z porodnice bude všechno v pořádku, ale spletla jsem se. Ubrečená jsem byla i nadále. Stačilo, když si manžel choval dcerku a já byla hned naměkko. Užíraly mě obavy, že se naše krize vrátí a on od nás odejde. Vyžadovala jsem od manžela neustálou pozornost, cítila se zranitelná a on s tím neuměl moc dobře pracovat.

Mohlo by Vás zajímat:

Domča (27): Dostihly mě poporodní deprese. Nebýt podpory manžela a rodiny, možná bych to nezvládla

O dcerku jsem se nepřiměřeně bála

Po první kontrole u pediatra přišel nesmírný strach o dítě. Bála jsem se, abych malé něco neprovedla. Představovala jsem si, jak ji upustím na zem, a měla panickou hrůzu ji oblékat. Když jsem ji soukala do malého overalu, křičela na celé kolo a musela mi ji jednou dokonce převléci tchyně. Tak jsem se děsila, že Karolínce vykloubím ručičku.

Několikrát denně mě přepadala silná nostalgie po mém „starém“ životě. Prohlížela jsem si fotky a cítila, že původní život skončil a nikdy už nic nebude jako dřív. Místo toho, abych měla radost, cítila jsem se hrozně. Tchyně začala hovořit o poporodních depresích a manžel už o mě měl také strach. Jindy jsem ale měla spoustu elánu a cítila euforii, láska ze mě jen sálala.

„Ale já Karolínku miluju, v tom není problém. Jen se občas cítím pod psa,“ hájila jsem se se slzami v očích. Nakonec mě donutili promluvit si s psycholožkou a ta mě naprosto uklidnila. „Je to jen poporodní blues, brzy přejde. Cloumají s vámi hormony a je v pořádku prožívat celou škálu emocí. Včetně těch nepříjemných. Problém by nastal, kdyby nepřicházela žádná úleva, stav by se zhoršoval a trval déle než měsíc,“ vysvětlila mi.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavel (39): Manželku trápila poporodní deprese. Když už nemohla syna ani držet v náručí, musel jsem zasáhnout

Poporodní blues jsem nakonec zvládla

Poporodní neboli baby blues je docela známý pojem, nechápu, že jsem o něm dříve neslyšela. Možná bych lépe pochopila svůj stav a nesnažila se s ním bojovat. Když už jsem věděla, co se mi děje, zcela jsem se tomu odevzdala. Jakmile přišla chuť brečet, pustila jsem to ze sebe a hned mi bylo lépe.

Moje stavy se postupně zklidňovaly a koncem šestinedělí jsem byla více méně opět sama sebou. Hodně mi pomohlo vypsat všechno do deníčku. Denně jsem se těšila na rituál, kdy malá dopoledne usne a já se pustím do psaní. Pomohly také každodenní procházky se psem na čerstvém vzduchu, to bych doporučila všem. Procházky dělají zázraky.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Pavlína (56): Nevěřila jsem na duševní nemoci. Poporodní stav mé dcery mě ale přesvědčil, že je to opravdu problém