Lukáš (35): Jako kluk jsem nesnášel chodit koledovat, koktal jsem a trpěl sociální úzkostí. Rodina se mi dodnes posmívá

Každý rok, když se blíží Velikonoce, začínám být nervózní. I když už je mi přes třicet a nikdo mě nikam nenutí, stejně cítím napětí, které nedokážu úplně vysvětlit. Možná by to pro většinu lidí byla hloupost. Vždyť co je na Velikonocích tak hrozného? Pomlázka, vajíčka, mazanec. Jenže pro mě jsou to jedny z nejhorších vzpomínek z dětství. A pořád se mě drží.

Mohlo by Vás zajímat:

Kateřina (59): Snacha neumí rodině připravit hezké Velikonoce. Zaskočilo mě, že mazanec koupila v obchodě

Byly to nejhorší svátky v roce

Vyrůstal jsem na malé vesnici. Tradiční rodina, tradiční zvyky. Když mi byly asi čtyři roky, začal mě táta brát s sebou koledovat. Dostal jsem malou pomlázku, kolem krku uvázanou mašli a měli jsme obcházet sousedky. Jenže já v té době koktal. Mluvit s cizími lidmi byl pro mě stres i normálně, natož chodit po barácích a snažit se říct říkanku.

Pokaždé jsem zrudnul, zadrhával se a v půlce se rozbrečel. Jednou jsem se dokonce pozvracel, jak jsem byl ve stresu. Člověk by myslel, že to táta pochopí a nebude mě nutit, ale táta jen stál opodál, pobaveně se usmíval a říkal, že mě to aspoň zocelí. A když jsem brečel před jednou paní, která se mě snažila uklidnit, on jí řekl, že to je u mě normální, že jsem jejich malý koledníček poseroutka.

Doma se tomu všichni smáli. Máma, babička, strejda. Vznikla z toho rodinná historka. Každý rok se vytáhla. Na rodinných oslavách, u večeře, jednou i na svatbě sestřenice. Jak jsem bulel u dveří, jak jsem nebyl schopný říct ani hody hody doprovody. Vždycky se tomu zasmáli. Já nikdy.

Mohlo by Vás zajímat:

Vendula (39): Blázinec u tchyně mi kazí svátky. Musím to ale vydržet kvůli dětem

Svému synovi to neudělám

Doteď si pamatuju, jak jsem seděl u babičky v kuchyni a slyšel, jak si v obýváku vyprávějí: „Snad jeho syn nebude stejný poseroutka, to by se ta naše rodina moc nepochlapila.“ Měl jsem v tu chvíli chuť odejít a už se nikdy nevrátit.

Dneska mám vlastní dítě. Kluka. Je mu pět a je na tom sociálně podobně jako já. Nerad je středem pozornosti. Rodina už mi naznačovala, ať s ním vyrazím na koledu, ať udržujeme tradice. Jenže já to neudělám. Nebudu ho vystavovat stejnému stresu, jakým vystavovali mě a nechci, aby se v dospělosti cítil jako já.

A jestli se mi kvůli tomu budou zase smát, tak ať. Třeba bych se konečně mohl odhodlat k tomu, abych svojí rodině řekl, jak jsem to celý život vnímal a že mě v tom nechali a dodnes je mi špatně, jen když slyším slovo Velikonoce nebo pomlázka.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Valérie (43): Po rozvodu jsem hledala trochu klidu, ale nastěhovala jsem se naproti náboženským fanatikům

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.