Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Marek celý život tvrdě pracoval, aby jeho syn nestrádal. Díky tomu mohl chodit na různé kroužky a vystudovat vysokou školu. Nedávno ale Marek zjistil, že se syn za něj stydí. Možná by si přál jiného tátu než dělníka.
Kdysi jsem věřil, že život je jednoduchý. Makáte poctivě, pečujete o rodinu – a to by mělo stačit, aby člověk získal respekt. Byl jsem si jistý, že když svému synovi dopřeju všechno, co jsem sám nikdy neměl, bude mě milovat, vážit si mě a bude na mě hrdý.
Syna jsem vychovával sám
Arturova máma nás opustila, když mu byly čtyři roky. Dodnes vidím, jak tehdy stál v předsíni našeho bytu a v ruce svíral svou nejoblíbenější hračku – plastového hasiče. Díval se za ní a ptal se, kdy se vrátí. Lhal jsem mu, že brzy. Nevrátila se nikdy.
Od té doby bylo všechno na mně. Dělal jsem na stavbě, někdy i dvanáct hodin denně. Ruce jsem měl pořád od cementu a plné puchýřů, ale domů jsem mu pokaždé přinesl nějakou drobnost – lízátko, pastelky, knížku. Chtěl jsem, aby měl to, co jsem já nikdy nedostal.
Byl chytrý. Už na základce mi bylo jasné, že je chytřejší než já. Matika, dějepis, jazyky – všechno mu šlo levou zadní. Já s bídou prolezl učňák, a tak jsem na něj koukal s obdivem. Nemohl jsem dopustit, aby jeho talent přišel vniveč. Bral jsem každý přesčas, abych mu mohl zaplatit kroužky a doufal jsem, že jednou půjde na vysokou.
Dostal se na práva. Byl jsem na něj pyšný. Když si přebíral diplom, stál jsem vzadu v takové té slavnostní košili, kterou jsem si oblékl jen pro tuhle příležitost. Můj syn je právník...
Chtěl jsem se setkat se synem
Od té doby jsme se moc nevídali a naše telefonáty byly krátké a odbyté. Artur mi vždy řekl, že nemá čas a zavolá později. Možná toho měl v nové práci opravdu nad hlavu. Nebo byl ve stresu? Nebo se prostě změnil? Nechtěl jsem čekat na další „později“. Jednoho dne jsem si vzal volno, osprchoval jsem a oholil, vzal jsem si svou nejlepší košili – tu z jeho promoce – a vyrazil do centra města.
Firma, ve které pracuje, se nachází v obrovské prosklené administrativní budově. Nikdy jsem tam nebyl. Jen co jsem vešel, cítil jsem, že sem nepatřím. Lidi v oblecích a kostýmcích chodili kolem mě rázně a rychle, všichni koukali do mobilů. Snažil jsem se nehrbit a chovat se přirozeně, ale tušil jsem, že sem nezapadám.
Došel jsem k recepci. Za pultem seděla mladá žena ve slušivém kostýmku. „Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se profesionálním tónem. Řekl jsem jí, za kým jdu. „Jsem jeho táta,“ usmál jsem se.
Pohledem přelétla po mé lehce ošuntělé bundě, po mých rukách, na kterých byly znát stopy mé práce, a nakonec po botách, které byly sice naleštěné, ale ne tak luxusní jako ty, co nosí lidé kolem.
„Jste objednaný?“ zeptala se.
„Ne, ale jdu jen na chvilku.“
Než mohla cokoli říct, zaslechl jsem známý hlas: „Tati?“ Otočil jsem se a uviděl Artura. Stál opodál v tmavě modrém obleku, s mobilem v ruce. V jeho očích jsem spatřil něco, co mě zaskočilo – nebyla tam radost. Byl tam údiv. A ještě… nejistota nebo možná obava?
Jeho chování mě překvapilo
Udělal jsem krok k němu, ale on bleskově přikročil ke mně a lehce mě vzal za paži. „Pojď,“ zasyčel potichu, zatímco se nervózně rozhlížel. Ani jsem nestačil zareagovat, když mě prakticky odvedl od recepce a zamířil se mnou na chodbu. „Co tady děláš?“ zeptal se napjatě.
„Chtěl jsem se za tebou stavit, vidět, jak se máš,“ zkusil jsem se usmát.
„Tati, mohl jsi zavolat... To se nedělá, abys sem přišel jen tak.“
Měl jsem pocit, jako by mi někdo vrazil facku. „Nedělá?“ zopakoval jsem.
Artur se nervózně rozhlédl, jako by se bál, že nás někdo uvidí. Vtom se otevřely dveře jedné z kanceláří a ven vyšla mladá žena. Pohlédla na mě se zájmem a pak se obrátila k Arturovi. „Ahoj, Arture,“ usmála se. „Kdo to je?“
Artur nasadil nucený úsměv. „To je můj táta. Jen se stavil... na chvíli...“ pronesl a v jeho hlase nebyla hrdost. Jen rozpačitost.
Díval jsem se na něj a v krku se mi udělal knedlík. Žena se na mě zdvořile usmála. „Ráda vás poznávám. Artur o rodině moc nemluví...“ nadhodila.
„Moc nemluví?“ zopakoval jsem tiše a pohlédl na syna, ale on mi pohled neopětoval. „Jo, ale teď musíme jít,“ řekl narychlo.
„Tak si to užijte,“ popřála nám a odešla.
Artur se zhluboka nadechl a obrátil se ke mně. „Tati... Nemohl jsi prostě zavolat?“
„A kdybych zavolal, pozval bys mě na návštěvu?“ zeptal jsem se tiše.
Syn se za mě styděl
Neodpověděl hned. „Tady je potřeba držet určitou image,“ prohodil po chvíli.
„Jakou image? To už nesmím ani vidět vlastního syna?“
Najednou vypadal unaveně. „Nejde o tohle. Jen víš... je to velká kancelář. Důležití lidi...“
„A já asi nevypadám jako ‚důležitý člověk‘, co?“
Zas byl ticho. Chtěl jsem něco říct, ale bál jsem se, že bych pronesl slova, která by mě mrzela. Tak jsem jen kývl. Otočil jsem se a odešel. Když jsem procházel kolem recepce, cítil jsem, jak se na mě ta žena ve slušivém kostýmku dívá, ale nic neříkala.
Vyšel jsem ven, nadechl se čerstvého vzduchu a pohlédl vzhůru. Prosklené stěny se leskly a najednou mi všechno docvaklo. Nepatřím sem. Teď jsem pro něj někdo, kdo by se v jeho novém luxusním světě neměl ukazovat. Možná jsem moc páchnul cementem, možná jsem neměl dost nóbl oblečení, anebo jsem prostě nebyl dost dobrý na to, abych byl otcem právníka.
Když jsem se vrátil domů, posadil jsem se ke kuchyňskému stolu a zíral do prázdna. Proč jsem tolik dřel? Proč jsem se obětoval, bral přesčasy, ponocoval? Pamatuju si, jak jsem obracel každou korunu, abych mu zaplatil doučování z angličtiny, jak jsem se uskromňoval, aby měl peníze na učebnice. A jak jsem byl pyšný, když se dostal na vysokou. A teď? Teď můj syn nechce, abych za ním chodil.
Nepatřím do jeho světa
Sáhl jsem po telefonu. „Synu, stalo se něco? Doufám, že tě nenaštvalo, že jsem se ukázal...“ vychrlil jsem na Artura, když mi to konečně zvedl.
„Tati...“ vzdychl. „Není to tak...“
„Tak jak to je?“
Nastalo ticho. „V práci si musím hlídat určitou úroveň, chápeš?“
„Jakou úroveň? Vždyť jsem tvůj otec.“
„Já vím, ale...“ z jeho hlasu bylo slyšet, jak těžko hledá slova. „Ty nechápeš, jak to funguje.“
„Možná se jen stydíš za to, že tvůj otec je obyčejný dělník...“ pronesl jsem pomalu.
„Nejde o to,“ odvětil hned. Až moc rychle.
„Jasně,“ hlesl jsem a zavěsil.
Sedl jsem si na gauč s pocitem, že mi hrudník drtí neviditelná síla. Takhle to přece nemělo dopadnout. Měl by být hrdý, že je tam, kde je, i díky mně. Místo toho nechce, abych za ním chodil. Nechce, abych patřil do jeho života. Možná snil o otci lékaři, právníkovi či podnikateli – někom, koho by mohl bez obav představit svým kolegům. Namísto toho dostal mě, stavaře s mozolnatýma rukama a unavenou tváří ošlehanou roky tvrdé práce. A očividně ho to štve. Ale proč teď cítím vinu já?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
