Markéta (28): Měli jsme s bráchou autonehodu. Nejvíc mě bolí, že mi jeho smrt dávají rodiče za vinu

V létě to budou dva roky, kdy jsem zažila nejhorší den v životě. Přišla jsem navždy o skvělého parťáka, mého staršího bráchu. Dala bych cokoli za to, abych mohla vrátit čas. Kdybych ho tenkrát neprosila, aby mě odvezl, mohl klidně žít...

Mohlo by Vás zajímat:

Richard (31): Pátek třináctého mi zachránil život. Díky autonehodě jsem se o sobě dozvěděl něco šokujícího

Tohle jsem nečekala

Když mě tehdejší přítel pozval s partou na chatu, celkem jsem se těšila. Čekala jsem pohodový víkend, nějaké výlety, oheň, večer víno… Jenže realita byla úplně jiná. Od první chvíle se jen pilo. Láhev za lahví, žádný plán, jen alkohol a stupidní kecy.

Několikrát jsem si říkala: Co tady proboha dělám? A nestačila se divit, jak se jinak fajn lidi dokážou takhle ničit. Odmítala jsem v tom jet s nimi. Většina do mě hučela, že kazím srandu, ale mně to bylo jedno. Jejich chování se mi hnusilo čím dál víc. Chtěla jsem utéct. Ale nebylo jak. Ani jsem pořádně nevěděla kde jsem. Jen chata, samota a les.

První den jsem přetrpěla, ale druhý den jsem věděla, že už to nevydržím. A když mě přítel odmítal odvézt, došlo mi, že si musím pomoct sama. I kdybych měla najít nejbližší silnici a někoho si pak stopnout. Pak jsme se ale rozhodla zavolat bráchovi, který se na mě nikdy nevykašlal. „Prosím tě, odvez mě odsud,“ volala jsem mu skoro se slzami v očích.

„Klid, ségra, zjistím, kde jsi a dojedu pro tebe,“ ujistil mě. Strašně se mi ulevilo.

Mohlo by Vás zajímat:

Kristýna (44): Jako malá jsem měla ošklivou nehodu. Netušila jsem, že se po letech setkám s řidičem, který mě srazil

Všechno se změnilo v pár vteřinách

Z cesty zpátky si toho moc nepamatuji. Jen že začalo hustě pršet. Brácha nijak neriskoval, jel pomalu. Ještě jsme se smáli, když mi říkal, že jsem hysterka a rozčiluji se kvůli takovým blbcům. Pak jen světla, obrovská rána, tma a ticho...

„Lukáši?“ šeptala jsem, když jsem se probrala. Zjistila jsem ale, že už nejsem v autě, ale v nemocnici. Celé tělo mě bolelo. Snažila jsem si vzpomenout, co se stalo... A pak přišel doktor. Říkal, jaké jsem měla štěstí, že kromě otřesu mozku a pár pohmožděnin, mi nic vážnějšího není. Ulevilo se mi. Ale jen na pár vteřin. Pak přišla věta, kterou uslyším do konce života: „Je mi líto, ale váš bratr to nepřežil.“

Bylo to naprosto šílené. A nejvíc mě zlomil pohled na zdrcené rodiče, kteří za mnou další den přišli. Nemluvili, jen se na mě dívali s takovým děsivým pohledem, ze kterého jsem vyčetla: Je to vše tvoje vina!

I já si to dodnes vyčítám. I přesto, že přímou vinu nenesu. Brácha prý tehdy strhl řízení kvůli protijedoucímu autu a sjeli jsme do příkopu. Jenže, kdybych ho tenkrát nevolala, kdybych to na té chatě vydržela… Kdyby…Brácha tady klidně mohl být.

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (59): Můj vymodlený syn nepřežil nehodu. Rvalo mi to srdce, přesto jsem splnila jeho poslední přání

Ztratila jsem bratra a možná i rodiče

Nejhorší ale bylo, co následovalo. Rodiče se zhroutili. A místo toho, aby nás tato tragická událost více sblížila a byli jsme si navzájem oporou, mám pocit, že mě nenávidí. A své zoufalství si na mně vylévají.

„Kdybys nevyšilovala, mohl žít...,“ vyčetla mi máma.

„Měla jsi umřít ty, ne on,“ zařval na mě táta v afektu při jedné hádce. Celá jsem se sesypala. A od té doby přežívám je díky terapiím.

Vím, že to tak doopravdy nemyslí. Jsou to jen zoufalé výkřiky dvou nešťastných lidí, co přišli o dítě. Jen zapomněli, že přitom ničí i to druhé, které jim ještě na světě zůstalo. A tak doufám, že čas tu bolest aspoň trochu obrousí. A neztratím i je. I já budu muset do konce života žít s pocitem viny a prázdnem, které už nikdy nic nezaplní.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Valerie (66): Můj syn si myslí, že po smrti manžela potřebuji péči. Zjistila jsem, že tím řeší svůj smutek