Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Markéta neměla jednoduchý život. Na střední škole byla terčem posměchu kvůli tomu, že její rodina neměla moc peněz. Nevzdala se, pracovala na sobě a dnes má úspěšnou kariéru. Jednoho dne jí osud přivedl do cesty bývalou spolužačku, která se jí kdysi posmívala.
Ve škole jsem byla outsider, hlavně kvůli tomu, že moje rodina neměla moc peněz, což mě v očích spolužáků odsouvalo na okraj. Zatímco pro mě nebyl majetek prioritou, pro ně byl otázkou prestiže a společenského postavení.
Ve škole se mi posmívali
Od dětství jsem snila o tom, že jednou dosáhnu velkých úspěchů. Věřila jsem, že vzdělání je klíčem k lepšímu životu. Jenže každý den ve škole byl boj. Moji bohatší spolužáci si očividně užívali, když mi mohli připomínat mé nedostatky a posmívat se mi. Byly dny, kdy jsem se cítila naprosto sama, ale právě tehdy mě nad vodu držely mé sny a dodávaly mi sílu nevzdat se.
Často jsem si kladla otázku, proč musí peníze určovat, jak mě ostatní vnímají. Důležitější než výše konta by měly být ambice a tvrdá práce. Navzdory překážkám jsem se snažila dělat vše, co bylo v mých silách, abych se rozvíjela a nenechala se limitovat finančními možnostmi.
"Zase si nemůžeš dovolit chodit na doučování?" zeptala se mě jednou spolužačka Katka posměšně během přestávky. "A tyhle hadry, to je ze sekáče?"
Věděla jsem, že bych se neměla nechat vyprovokovat, ale její slova bolela. Podívala jsem se jí zpříma do očí a snažila se zachovat klid. "Ne každý dostane všechno na stříbrném podnose. Někteří z nás si musí svůj úspěch vydřít," odpověděla jsem s hořkostí v hlase.
Odfrkla si a ostatní se zasmáli. Pak se otočili a nechali mě tam s tím známým pocitem osamění. Stála jsem na chodbě ještě chvíli, než jsem zjistila, že se mi do očí derou slzy. Rychle jsem se schovala na nejbližší toaletu, abych se uklidnila...
Chtěla jsem všem dokázat, že se pletou
Ten den jsem se rozhodla: nenechám se zlomit jejich slovy. Jediný způsob, jak to dokázat, je soustředit se na své silné stránky. Každý den jsem se po škole ponořila do učebnic a úkolů. Chtěla jsem, aby moje výsledky byly nepopiratelným důkazem mého úsilí a odhodlání.
Jednou jsem zaslechla rozhovor několika spolužáků. Stáli opodál a mluvili dost nahlas, abych všechno slyšela. "Možná je chytrá, ale bez peněz nemá žádnou šanci," řekl jeden z nich a ostatní se zasmáli. Jejich slova mě zasáhla jako ledová sprcha. Ale místo toho, aby mě odradila, zažehla ve mně vztek a odhodlání. Věděla jsem, že moje práce má smysl. Věděla jsem, že jednou si mého úsilí někdo všimne.
Když se na škole konala matematická olympiáda, rozhodla jsem se přihlásit. S nervozitou skrytou pod vrstvou klidného soustředění jsem se pustila do testu, který mohl ovlivnit moji budoucnost. Každá správná odpověď byla jako cihla ve zdi, kterou jsem stavěla mezi sebou a svým starým životem plným ponížení a nepochopení.
Když byly vyhlášeny výsledky, srdce mi divoce bušilo. Dosáhla jsem nejvyššího skóre! Na okamžik se mi zdálo, že se svět zastavil, aby uznal můj úspěch. Po slavnostním předání cen ke mně přistoupila moje učitelka, která ve mně vždy věřila, i když ostatní pochybovali.
"Markéto, věděla jsem, že to v sobě máš," řekla s úsměvem.
"Děkuji. Díky vám jsem uvěřila, že můžu něco dokázat," odpověděla jsem jí vděčně. Ten den jsem poprvé po dlouhé době cítila, že mé sny se začínají naplňovat. Konečně jsem mohla být hrdá nejen na sebe, ale i na to, co jsem dokázala jen díky vlastnímu odhodlání.
Vybudovala jsem si kariéru
Začátek na univerzitě byl jako vstup do úplně nového světa - prostorné přednáškové sály, moderní učebny a především lidé, kteří sdíleli mou vášeň pro vědění. Hned od prvního dne jsem věděla, že sem patřím. Na rozdíl od mých bývalých spolužáků mě na univerzitě respektovali kvůli tomu, kým jsem, ne kvůli tomu, co mám. Každý den byl novým dobrodružstvím a příležitostí k růstu. Objevovala jsem nové zájmy, prohlubovala své znalosti a užívala si každou chvíli.
Léta ubíhala. Ukončila jsem studium a získala vysněnou práci ve velké firmě. Vypracovala jsem se a nakonec jsem se stala vedoucí velkého oddělení. Jednoho dne jsme hledali někoho na administrativní výpomoc. Během jednoho z pohovorů se otevřely dveře a vešla Katka, spolužačka, která se mi kdysi posmívala kvůli penězům. V jejích očích se mihl stín nejistoty a lehkého studu. Vypadala jinak, jako by ji život naučil pokoře.
"Markéto? To jsi opravdu ty?" zeptala se nesměle a posadila se naproti mně.
"Ano. Už je to dlouho," odpověděla jsem neutrálním tónem a snažila se zachovat profesionalitu.
Během pohovoru mluvila o svých pracovních zkušenostech. Já se mezitím snažila udržet své myšlenky na uzdě a nevracet se k její někdejší krutosti. Když opustila místnost, seděla jsem mlčky a přemýšlela, jestli se dokážu rozhodnout jen na základě její kvalifikace. Dospělost od nás někdy vyžaduje zapomenout na emoce a rozhodnout se nestranně. Bude to pro mě zajímavá zkouška...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
