Marta (42): Stala jsem se ve čtyřiceti babičkou a nedokážu se s tím smířit. Chci si užívat život a ne vysedávat na pískovišti

Nikdy bych nečekala, že se babičkou stanu tak brzy. Ano, sama jsem měla dceru ve dvaceti, ale tehdy to bylo jiné. Moje máma mi s ní hodně pomáhala, ale sama už měla padesát a byla připravená na roli babičky. To já opravdu nejsem...

Mohlo by Vás zajímat:

Zdena (50): Můj syn se měl oženit a dát mi vnoučata. Místo toho promarnil svůj život

Mám svůj život, dcera to nechápe

Já mám ale pocit, že jsem si svůj život teprve začala pořádně užívat. Po rozvodu jsem se konečně nadechla. Našla si novou práci, skvělého přítele, ale i spoustu koníčků. Dcera už je dospělá, a tak jsme si myslela, že můžu konečně myslet na sebe. Ale to jsem se přepočítala. Dceřino oznámení všechno změnilo...

Když se mi dcera přiznala, že je těhotná, byla jsem trochu v rozpacích. Na jednu stranu jsem jí miminko přála, i když ho takto brzy neplánovali. Na druhou jsem věděla, že to není žádná sranda a všechny její plány se rázem změní... O potratu ani na chviličku nepřemýšlela, spoléhala, že to díky mé pomoci zvládne.

„Mami, teď mi musíš pomoct, jako babička kdysi pomáhala tobě,“ řekla mi jednou.

Jenže já jsem nechtěla být babičkou, která se obětuje. Mám svou práci, nový vztah, koníčky, kamarádky, svůj život. Mám pocit, že konečně začínám pořádně žít. Jenže tohle dcera vůbec nechápe.

Mohlo by Vás zajímat:

Barbora (57): Nesnáším, když mi snacha vysvětluje, jak mám pečovat o vnoučata. Podle mě by si měla víc užívat života

Hlídání bere jako mojí povinnost

Když se malý Tomík narodil, byla jsem moc pyšná. Byl nádherný, voněl a bylo hezké ho držet v náručí. Najednou jsem si vzpomněla na tyhle krásné pocity ze svého mateřství. Jenže jakmile uplynulo pár měsíců, dcera si našla nějakou brigádu, aby pomohla rodinnému rozpočtu a začala očekávat, že budu kdykoli k dispozici.

„Mami, můžeš si vzít Tomáška na celé odpoledne?“ ptala se dcera často.

Někdy jsem mohla, ale jindy jsem prostě měla už své plány, které se mi nechtělo měnit. Ano, svého vnoučka miluji, ale nejsem zkrátka babička v důchodu, co má hromadu času. I ty mají dnes spoustu jiných radostí než jsou vnoučátka. A není na tom přeci nic špatného. A hlídání vnoučat by se neměly brát jako něco samozřejmého.

„Dneska nemůžu, mám domluvené kino s Patrikem,“ odpověděla jsem jednou.

„Ale mami, to už fakt přeháníš! Babička ti vždycky taky pomáhala,“ odpověděla uraženě.

Ano, ale babička na to měla čas a já ne. A hlavně ji role babičky naplňovala. Ráda celý svůj život přizpůsobila vnučce.

Mohlo by Vás zajímat:

Ilona (34): Bolí mě slova rodičů. Kritizují svá vnoučata, i přes to, že si na ně neudělají vůbec čas

Snažíme se najít nějaký kompromis

Moje dcera nechápe, že se cítím stále mladá. Vždyť některé ženy v tomhle věku mají teprve první dítě. A já už mám vnuka. Když na mě vnouček na hřišti zavolá „babí“, nechci se ani otočit. Snažím se Tomíkovi věnovat, ale připadám si spíš jako hlídací teta. Pohlídám, když je třeba, ale víc prostě nedokážu.

Jenže dcera má jiné očekávání a pořád se kvůli tomu dohadujeme. Já chci svůj prostor, ona chce víc pomoci. Ale co je správně? Mám se přizpůsobit, nebo si stát za svým? Hledáme stále kompromisy, ale je to pořádně těžké...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jindřiška (68): Vnuka vídám jen přes plot, když mu dávám dárky. Dcera mě od něj odstřihla kvůli penězům