Mateo (25): Šéfová byla trochu suchar, tak jsem chtěl naši poradu trochu uvolnit. Skončilo to mým vyhazovem

Bylo to v podstatě neškodné. Aspoň jsem si to myslel. V práci jsme měli dost napjatou atmosféru, ale já se to snažil brát s nadhledem. Dělal jsem asistenta u naší ředitelky, která byla trochu suchar. Byla profík, ale s nulovým smyslem pro humor. A možná právě proto jsem si říkal, že by jí trochu odlehčení neuškodilo.

Mohlo by Vás zajímat:

Veronika (39): Pracovala jsem do poslední chvíle před porodem, ale reakce mých kolegů mě vykolejila

Měl to být nevinný žert

Blížily se její narozeniny. Věděli jsme to všichni, protože si vždycky bere volno a dává nám to decentně najevo. Tentokrát se ale rozhodla, že zůstane v práci. Tak mě napadlo, že bych vymyslel takový malý prank. Jen něco nenápadného. Prostě vyměnit dvě obálky.

Jedna byla klasická – narozeninové přání, co jsme podepsali s kolegy. Druhá byla určená jen jí, interní záležitost od vedení, do které se nikdo další nedostal. Většinou to byly nedůležité informace o rozpočtech a tak. Nešlo o nic zásadního, ale nebylo to něco, co by se mělo řešit před ostatními.

Vyměnil jsem je. V přáníčku tak místo gratulace bylo oznámení o snížení platu. A místo interní zprávy si měla přečíst básničku ve stylu „Všechno nejlepší, hodně zdraví a hlavně klidné kolektivní porady“. Myslel jsem, že to přečte soukromě. Že si toho všimne hned a že mi třeba vynadá, ale pak se zasměje. Jenže ona se rozhodla, že přání otevře rovnou na poradě.

Mohlo by Vás zajímat:

Klaudie (48): Po rozvodu jsem se rozhodla splnit si svůj celoživotní sen. Cesta byla náročná, ale stála za to

Nikdo si netroufl promluvit

Stála u čela stolu, všech patnáct lidí z týmu napjatě čekalo. Otevřela obálku, vytáhla papír a nahlas přečetla první řádek o „nevyhovujících výsledcích v oblasti vedení týmu a rozhodnutí o redukci odměn o dvacet procent“.

V místnosti bylo ticho. Ne to vtipný ticho, ale to dusivý, kdy ti je trapně i za ostatní. Někteří si mysleli, že je to součást nějaké nové strategie. Jiní se tvářili, že tam vůbec nejsou. Já ztuhl. Doufal jsem, že někdo zakřičí, že je to fór. Ale ne. Ona se přestala smát. Ne že by se předtím smála, spíš ztuhla. Podívala se na mě, pak na papír, a bez jediného slova odešla z místnosti.

Ten den už se nevrátila. A já druhý den dostal výpověď. Prý porušení důvěry, nevhodné chování, vyzrazení interních strategických informací. Kolegové se mi vyhýbali, i ti, co se předtím smáli všemu, co jsem řekl. A mě to vlastně ani tak nemrzelo kvůli práci. Spíš kvůli tomu pocitu, že jsem sám sebe přesvědčil, že jsem vtipnej. A přitom jsem byl jen další trouba, co nepozná, kde je hranice.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Erika (31): Chtěla jsem stát na divadelních prknech a užívat si potlesk. Nakonec jsem našla svoje místo za jevištěm a jsem šťastná