Facebook
Instagram
Miloš se musel v životě vyrovnat s mnoha překážkami. Zastává názor, že chlap má umět snášet bolest i překonat krize. Proto velice těžce nese, že jeho jediný syn je zženštělý slaboch.
Už na základní škole byl Tadeáš jiný než ostatní chlapci. Hrál si s holkami a nesnášel klučičí šarvátky. Když ho někdo strčil, rozbrečel se. Už tenkrát jsem to viděl. Viděl jsem slabost.
Život se s námi nemazlí a je třeba to ustát
Život se se mnou nemazlil. V osmnácti mi zemřela matka a zůstal jsem s otcem, který ztrátu milované ženy nesl špatně a začal pít. Hned po maturitě jsem se odstěhoval a začal pracovat. Když jsem se z této rány dostal, život mi opět ukázal svou krutost. Při autonehodě jsem přišel o nohu. Rekonvalescence byla dlouhá, ale já věděl, že to zvládnu.
Zadlužil jsem se a koupil si penzion na horách. Zaměstnal jsem lidi, přistavěl ještě jednu budovu a začal provozovat i restauraci. A aby toho nebylo málo, u penzionu jsem postavil vlek. To byla nejlepší investice. Rodiny s dětmi se k nám jen hrnuly a já měl obsazeno celou zimu. A vlastně i v létě. Dařilo se mi.
Syn byl vždycky extrémně citlivý
Oženil jsem se a narodil se nám syn Tadeáš. Rostl jako z vody a já viděl, že je to velmi citlivý kluk. Všeho se bál - zkoušet nové věci, ostatních kluků... Ale zase byl empatický. Dokázal plakat u smutné pohádky, ošetřoval všechna zraněná zvířata, která našel, a nejraději pomáhal v kuchyni. Kdykoliv jsem na něj zvýšil hlas a nutil ho překonat sám sebe, byl z toho psychicky rozhozený.
Když byl Tadeáš v pubertě, bylo nám se ženou jasné, že jeho dvě sestry v sobě mají víc testosteronu než on. Holky byly divoké, do všeho se vrhaly po hlavě, byly drzé a živelné. Tadeáš byl bolestínek. Stačilo, aby zakopl, spadl a ihned ho bolelo celé tělo. Než jsem ho naučil lyžovat, jezdit na kole nebo řídit auto, vždy jsem musel být hodně trpělivý. "Tati, já se prostě o sebe bojím," říkal mi Tadeáš už odmala.
Smířil jsem se s tím, že syn je slaboch
Jednou přišel domů ze školy a plakal. To už byl na střední. Prý se mu spolužáci posmívají. "To by se mi nestalo. Máš jim rozbít hubu," podíval jsem se na syna. Ten sklopil zrak a potichu pronesl, že nesnáší násilí. A takto to šlo dál. V první práci vydržel syn dva měsíce, psychicky nezvládal, že jsou na něj kolegové zlí. Prý na něj křičí, že je pomalý. V druhé práci nevydržel ani dva měsíce. Rozvážel balíky autem. Byl věčně unavený a nechtěl mít takovou zodpovědnost. Chtěl hlavně klid.
Můj plán, aby se syn trochu otrkal, zkrachoval. Nezbylo mi nic jiného, než přijmout skutečnost, že je slaboch a budu mu muset zametat cestičku až do smrti. Zaměstnal jsem ho tedy v našem podniku. Tadeáš byl spokojený jako pomocná síla v kuchyni a v zimě pořádal lyžařské kurzy pro děti. Tenhle svět se mu líbil. Tam byl šéf a děti k němu vzhlížely. Ale postavit se dospělým mužům můj syn neumí. Od narození mu je vlastní submisivita. Bohužel.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
