Facebook
Instagram
Pozvání do talkshow moderátorky Miluše Bittnerové Na kafeečko tentokrát přijala guru módního stylu Alena Šafratová. Promluvila o tom, jak se v 90. letech dělala v Česku světová móda a proč tenkrát nosila blond dredy s růžovými konci, ale také o tom, proč bychom neměli propadat módním trendům. Proč jsou pro ni největší studnicí inspirace klientky s pár kily navíc? A proč módní stylisté mnohdy neumí slušivě obléknout ženy s křivkami?
Zakladatelka Školy stylu a skutečná guru stylingu Alena Šafratová pomáhá ženám vybudovat funkční šatník, autentický styl a získat tak zpátky jejich sebevědomí. Pracuje ale také s edukací módních stylistů. "Jsou zvyklí oblékat všechny ty modelky a Miss. Potom jim dáte malou prdelatou holku, řeknete: „Tak teď pracuj!“ a oni jsou ztracení," popisuje Šafratová v talkshow Na kafeečku typický kámen úrazu.
Mezi další častá klišé a omyly považuje Šafratová například nezdravou posedlost módními trendy. Pozornost bychom podle ní měli věnovat něčemu jinému. „Proč vás zajímají módní trendy, když si neumíme ani pořídit správné základy šatníku? Dobře padnoucí sako a kalhoty. K čemu nám jsou módní trendy?“ K čemu nám je informace, že v Paříži se letos nosily žluté minisukně, když v minisukni máme nohy jako konve a ve žluté vypadáme jako kanárek?" ptá se Alena Šafratová v rozhovoru s moderátorkou Miluškou Bittnerovou.
Alena Šafratová o vysoké módě v devadesátkách
Aleno, jak moc jsou módní časopisy povrchní?
Pracovala jsem tam před dvaceti lety a od té doby se určitě spousta věcí změnila. Bylo mi 25 let a byla jsem prakticky dítě. Vzpomínám si, že když jsem v rámci fashion weeků jezdila třeba do Paříže, tak tam domácí redakce dělala velkou večeři pro všechny ostatní edice Elle. Když jsem tam přišla já, podívali se na mě a říkali: „Jé, ona nemohla přijet paní ředitelka módy, tak poslala asistentku?“ „Já jsem ředitelka módy!“
Bylo mi divné, co se děje, ale potom jsem vstoupila do té restaurace a pochopila jsem to. Všem ředitelkám módy tehdy bylo třeba 65 let. A je to logické – nejprve musíte čerpat informace a něco se učit. Ale tenkrát to byla tak zběsilá doba, že nebyly ty šedesátileté ženy, které by to mohly dělat. Ty byly vychovávané za totálního komunismu, takže měly k dispozici jen Praktickou ženu a Vlastu, ze kterých toho člověk moc nenastuduje. Holt musela nastoupit tahle extrémně mladá generace. Tenkrát jsem si to moc neuvědomovala, myslela jsem si, že prostě měníme svět, jsme kreativní a vymýšlíme věci.
Ale vy jste svým způsobem měnily svět.
Dobře, tenkrát jsem si to myslela. Myslím, že tyhle časáky by se měly brát trošku s nadhledem, ne tak vážně. Možná, že tomu někteří lidé připisují příliš velkou váhu – ať už v tom pozitivním nebo v tom negativním smyslu. Příliš tvrdě odsuzují, že je to povrchní, nebo to naopak příliš milují, protože je to pro ně nejdůležitější na světě. Neříkám, že je nepodstatné mít styl a starat se o sebe. Naopak – myslím, že to náš život ovlivňuje víc, než si dokážeme představit. Ale když to budeme brát s větší lehkostí, tak se všem uleví. Oběma táborům.
Pohled do zákulisí prestižního módního časopisu
Děje se tam to, co ve filmu Ďábel nosí Pradu?
No samozřejmě!
Dostáváte všechno to oblečení?
Určitě! Posílají to tam po kilech!
A jak je to ve skutečnosti?
Myslím, že teď je to mnohem horší. Je to skutečný korporát. Tenkrát to ještě mělo soukromého majitele, se kterým jsme mluvili o nápadech a cestovali jsme. Většina focení probíhala v jiných zemích a na jiných kontinentech, bylo to překrásné. Když se po revoluci s těmito časopisy začínalo, mohly jsme si v obchodech vybírat jen Makytu Púchov a OP Prostějov, nic jiného nebylo. První světové značky, které zde byly, bylo C&A na Václaváku a Versace u Prašné brány. Tam jste mohla vyzvedávat věci na focení.
To je zajímavá kombinace.
Přesně. Byla to velká výzva. Teď už je to úplně jiné, zkrouhávají se finance. My jsme tenkrát mohli a bylo to překrásné, byli jsme jako rodina. Neustále jsme vymýšleli, co by se ještě dalo a kam bychom to mohli posunout. Teď už se jen řeší: „Převezmeme to, protože je to levnější.“ Teď už bych tam dělat nechtěla.
Spadla jste do toho tenkrát ve smyslu: „musím mít na sobě jen určité značky“?
Ne! Strašně jsem se bála, že ano, ale za prvé – lidé v redakci byli úplně normální, což mě šokovalo. A za druhé, já jsem si to tenkrát pojistila. Byla jsem skutečně mladá, nechci říkat hloupá – byť trošku ano. A abych nebyla za pipinu, udělala jsem si sama v sobě revoltu. Když jsem ta ředitelka módy v Elle, tak si můžu dělat cokoliv. Nechala jsem si udělat dredy. Blonďaté dredy s růžovými konečky. Takže kdykoliv jsem přišla na nějakou tiskovku, prezentaci nebo módní přehlídku, říkali mi: „No, tak vy okamžitě vypadněte, vy tady nemáte co dělat.“ V tu chvíli jsem vytáhla vizitku a ozvalo se: „Ježíšmarjá, omlouváme se!“ a já: „Nic, mě to nevadí, já jdu teda domů!“. Bylo hrozné, že jsem tím zavařila úplně všem, ale chtěla jsem si to takhle pojistit – že ze mě nebude fifi, která pracuje v módním časopisu. Vůbec nevím, proč jsem to dělala, jsou to nedůležité věci.
Ale tenkrát to důležité bylo!
Ano, v těch pětadvaceti letech si člověk myslel, že je pupek světa.
Kamarádství mě nikdy nebavila, jsem spíš asociál, říká Alena Šafratová
Měla jste díky tomu víc kamarádek? Co třeba nějací fotografové, modelky, nebo módní návrháři, kteří u nás začínali?
Je to hodně let a po pravdě, já jsem trochu asociál. Nikdy jsem se moc nekamarádila, mě to prostě nebaví. Baví mě psi a knížky, s interakcí mám většinou problém. Nikdy jsem nebyla člověk, který by chodil na párty. Myslím, že jsem byla úplně první na světě, a také jsem to panu vydavateli vysvětlila – najala jsem slečnu, která byla oficiálním vymetačem prezentací. Chodila za mě na všechny tiskovky a přehlídky, jenom mi to fotila. Já jsem seděla v tichu redakce u toho počítače, psala jsem a jezdila jsem na výstavy, kde jsem čerpala inspiraci – to mě hrozně bavilo. Ale potkávat pořád stejné lidi, to mě tak strašně nebavilo, že jsem si na to najala alter ego. Ona byla mnohem mladší, mnohem krásnější a hrozně ji to bavilo. Koho by nebavilo vymetat večírky. A já jsem byla úplně spokojená, mohla jsem v klidu pracovat.
Výzva je slušivě obléknout ženu s plnými křivkami
Mnohdy za mnou přijde nějaká paní a říká: „Viděla jsem na vás šaty, v jednom časopisu je na vás pochválili, v druhém zase ne. Já jsem si je chtěla koupit a teď jsem zmatená.“ Co s tím?
Můžu vyškolit jen určitý počet stylistů. Ve Škole stylu mám zaměření pro stylisty jako osobní styling, což znamená, že pracují s reálnými ženami. Nepracují s celebritami. Celebrity většinou oblékají zvláštní stylisté a často je vidět jejich rukopis.
Ano, je vidět jejich rukopis, který ovšem nejde na každého.
Ano. Vždycky říkám, že oblékat Karolínu Kurkovou, která měří 185 centimetrů a má dokonalou postavu, tak na tu můžete dát i jutový pytel. To by zvládnul i cvičený šimpanz, protože je to překrásný materiál.
Ale i herečky, třeba Jana Plodková. Ta si na sebe může vzít klidně naši dekoraci ze studia a bude královnou večera. Že je to tak?
Je. Některé postavy to mají mnohem snazší. Jsou zvyklí oblékat všechny ty modelky a Miss. Potom jim dáte malou prdelatou holku, řeknete: „Tak teď pracuj!“ a oni jsou ztracení.
To je přesně ono!
Moje studentky vždycky říkají: „No ale já nevypadám jako modelka, tak jak potom můžu dělat styling, kde jsou samí krásní lidé?“ A já říkám: „Čím více jsi prdelatá, tím lepší budeš mít klienty a tím víc jich budeš mít. Protože ty oblékáš sama sebe, ty to umíš. Čtyřicet let oblékáš sama sebe, tak teď dokážeš ženské poradit.“ Hubeňouři si to opravdu musejí vyzkoušet, aby pochopili nebo poznali velký zadek. Aby pochopili, jak ten velký zadek funguje s různými typy materiálů a střihů. Kdežto my už to máme vyzkoušené těch padesát let na sobě. A to se nám potom tvoří mnohem lépe.
Módní trendy nesledujte, zaměřte se na základy
Móda nás neustále někam tlačí. Jak se s tím má člověk vyrovnávat?
In a out, to je velmi relativní, irelevantní, a nevyhnete se tomu, co teď „frčí“. Ať jdete nakupovat do jakéhokoliv módního řetězce, pokud nenakupujete u nějaké návrhářky nebo v designérském studiu, jdete do běžného obchodu, a všechny módní řetězce kopírují to, co bylo před půlrokem v Paříži na přehlídkách. Takže se tomu nemůžete vyhnout, to byste si musela šít doma podle časopisů.
Ale já se snažím ženy naučit, že sledovat módní trendy je to poslední, co by je mělo zajímat. Na stupnici důležitosti je to při vytváření osobního stylu to úplně poslední. To už je jenom třešnička. Chce se mi? Oukej, koupím si něco z trendů a vydrží mi to dva měsíce, protože mě to potom přestane bavit. Tak dobře, teď když umím všechny základy a vím, jak se sebou pracovat, tak si to dopřeju a můžu si dovolit trošku zablbnout. Opravdu je to poslední věc. Předtím jsou desítky kroků, které jsou potřeba udělat, než se začneme věnovat módním trendům.
A je důležité jít s trendy?
Často za mnou chodily televize a vždycky byla jejich otázka: „Jaké budou letos módní trendy?“ Vždycky jsem odpovídala stejně: „Proč vás zajímají módní trendy, když si neumíme ani pořídit správné základy šatníku? Dobře padnoucí sako a kalhoty. K čemu nám jsou módní trendy?“ K čemu nám je informace, že v Paříži se letos nosily žluté minisukně, když v minisukni máme nohy jako konve a ve žluté vypadáme jako kanárek?
O čem dalším promluvila Alena Šafratová:
- Proč se jí říká Alenka
- Jak získala svoji pracovní pozici ředitelky módy v Elle
- Jak vznikla Škola stylu
- Jaký je její názor na módní policii
- Kde je hranice odvahy a nevkusu
- Proč je styling hlavně o psychologii
- Jak se okolí srovnalo s tím, že nechce mít děti
- Proč nemá ráda tělové silonky
Alenu Šafratovou a její další ikonické postřehy při hledání vlastního módního stylu najdete v galerii.
Související články
