Facebook
Instagram
Pozvání do talk show Miluše Bittnerové Na kafeečko přijala topmodelka Simona Krainová (50). Promluvila o problémech s váhou a o své vášni pro běh, ale zavzpomínala také na své modelingové úspěchy v Paříži a na první lásku, která trvala celých sedm let. Jak vzpomíná na natáčení filmu Kamarád do deště 2 a bývalého přítele Sagvana Tofiho?
Topmodelka Simona Krainová pochází z Havířova a kariéru v Paříži odstartovala v roce 1990, těsně po revoluci, kdy jí bylo pouhých 16 let. Neznala francouzštinu ani tamní prostředí. "Tenkrát na nás koukali jako na exotické opičky. Nastěhovala jsem se do bytu k Evě Herzigové, která tam už byla půl roku přede mnou a už měla průpravu, proto mi to nabídla. Vincent, majitel agentury Madison, u které jsme začínaly, si se mnou sedl ke stolu a začal krájet mozzarellu s rajčaty," vzpomíná Simona v rozhovoru s Miluškou Bittnerovou.
"Naklonila jsem se k Evě a říkám jí: "Co to je, sakra, za sýr? To nijak nechutná!" a ona: "To musíš zalít olivovým olejem." Ten jsem samozřejmě také neznala. Byla jsem zvyklá na chleba se škvarky. Potom otevřel lednici a říká: "Lednice - svítí!" poukazuje Simona na předsudky, se kterými se coby modelka z východu v 90. letech ve světě setkávala.
Simona Krainová bojovala s váhou
Simono, babičce Boženy Němcové bylo 51 let a byla to paní nad hrobem. Teď vidíme, že padesátka není žádný věk.
Děkuji. Kompliment od ženy potěší víc než od muže. Ale není to jen tak, je to opravdu dřina. Člověk na sobě musí opravdu makat. Není to zadarmo, jak někteří lidé na sociálních sítích občas píší - že kdyby měli ty peníze a možnosti, tak by také takhle vypadali. S tím úplně nesouhlasím. Běh je prakticky zadarmo, takže k tomu člověk peníze nepotřebuje. Potřebuje spíš chuť a vůli něco dělat. O tom to je.
Běhala jste vždycky?
Ze začátku jsem běh nesnášela, štvalo mě to. Ale potom jsem zjistila, že když se člověk dostane z komfortní zóny do nekomfortní a udělá si z ní komfortní, tak je šťastnější. Dnes, když vybíhám, je to i pro mě dril, ale potom, když běžím, spustí se mi nějaký ten hormon štěstí. Je dobře, že to dělám a nedělám to pro druhé lidi. Člověk by měl začít dělat věci pro sebe a sám sebe dělat šťastným. Jedině tak může štěstí a lásku předávat dál. Začít bychom měli u sebe. Běh je sport, který mě nelimituje časově, nemusím se s nikým domlouvat a platit si fitko. Jediné, co si musíš koupit, jsou dobré boty a potom jsi pánem svého času.
Když jsem dělala aktivně modeling v Paříži, tak jsem se těm holkám smála. Když jsem byla malá holka, měla jsem extrémně rychlé spalování - a to se nechlubím, nebylo to nic příjemného. Rvali do mě rybí tuk a jezdila jsem do dokrmovacích táborů.
To je nepříjemné!
Bylo to hrozné. Ještě dlouho potom se mi navalovalo, když mi přinesli rybu a do svých čtyřiceti let jsem se na rybu nemohla podívat. Byla jsem tak extrémně hubená, že jsem byla pod dohledem lékařů a neustále mě vážili a měřili. Když mi bylo 16 let a odjela jsem do Paříže, vážila jsem nějakých 45 kilo. Byla jsem jako spalovna, mohla jsem sníst cokoliv. Takže jsem neměla žádnou disciplínu a nic mě nenutilo něco dělat. Proč bych měla chodit do posilovny, když jsem mohla koukat na televizi a cpát se hamburgery. Jenže s přibývajícím věkem se to začalo měnit. Narodilo se mi první dítě a mně došlo, že budu muset začít něco dělat. O to těžší to pro mě bylo. Ostatní holky věděly, jak se sebou pracovat. Já musela odložit hranolky s majonézou a začít něco dělat.
Opravdu?
Nejprve jsem začala dělat jógu, ta mě nebavila a zjistila jsem, že jsem hypermobilní a vlastně ji vůbec nesmím dělat. Zkoušela jsem různé sporty, ale vždycky u toho někdo musel být a to mě štvalo, protože já jsem nejradši vlastním pánem. Hledala jsem takový sport a běh byl na první dobrou - určuji si své tempo, jsem sama se sebou. A to já také potřebuji, protože mám kolem sebe neustále hodně lidí.
Pouštíte si muziku nebo podcasty?
Ano. Pouštím si muziku, pouštím si ji hodně nahlas a podle mě už musím být hluchá.
Takže dnes už to tak není a nemůžete si dát svíčkovou se šesti?
Dám si ji se čtyřmi a z toho sním dva. Říkám, že člověk by si neměl nic odpírat. Čím víc si člověk odpírá, tím víc po tom touží. Já si tu svíčkovou dám, když mám na ni chuť, ale nejím ji samozřejmě každý den. Poňafrám se v tom, sním maso a třeba dva knedlíky. Nebo si dám sachr, dám si ten dort. Ale nedám si to sedmkrát v týdnu, dám si to třeba dvakrát. Naučila jsem se zdravě jíst věci, které mi chutnají. Salát nikdy nebude můj kamarád, ale suši třeba ano. Vybírám si jídla, která nejsou kalorické bomby.
Modelingová kariéra Krainové v Paříži
Simono, po revoluci jste odjela do Paříže.
Odjela jsem v 16 letech a bylo to těsně po revoluci. Bylo to v roce 1990.
Ve světě z nás byli hotoví, protože nás neznali.
Ano, to bylo dobré, my jsme přijely jako ty holky z východu. Tenkrát na nás koukali jako na exotické opičky. Nastěhovala jsem se do bytu k Evě Herzigové, která tam už byla půl roku přede mnou a už měla průpravu, proto mi to nabídla. Vincent, majitel agentury Madison, u které jsme začínaly, si se mnou sednul ke stolu a začal krájet mozarelu s rajčaty. Naklonila jsem k Evě a říkám jí: "Co to je, sakra, za sýr? To nijak nechutná!" a ona: "To musíš zalít olivovým olejem." Ten jsem samozřejmě také neznala. Byla jsem zvyklá na chleba se škvarkami. Potom otevřel lednici a říká: "Lednice - svítí!". Nám doma také svítila, to nebylo nic nového. Ukazoval nám barevnou televizi... ale i z toho důvodu, že nás měli za holky z východu, tak jsme dostávaly zakázky. Byli na nás zvědaví a ty naše slovanské obličeje mezi ostatními zářily.
Byla jste hodná holčička nebo pěkné číslo?
Tak co myslíte? Byla jsem číslo, ale moje sebevědomí a dravost snížila nejistota. Nové město, jiný jazyk. Měla jsem základ angličtiny a ani tou jsem se neprokousala dobře. A najednou na mě začali mluvit francouzsky. Když něco říkáte špatně francouzsky, tak vás opraví anglicky. Raději vůbec nemluvit, pokud to neumíte dobře. Měla jsem stres objednat si někde i croissant. Přišli jsme do světa vyplesklí a trvalo mi půl roku, než jsem se vůbec naučila orientovat na mapě metra.
Pařížské metro? To vůbec nejde!
Dostala jsem mapu, adresu - a běž. Dali mi těch adres třeba deset! Měla jsem to oběhat za den a neměla jsem prachy, abych si vzala taxík. Dostala jsem rohlík se šunkou a jedny kraťasy od mámy. A dostali jsme 500 franků, to tenkrát bylo asi 2 500 korun - na týden v Paříži. Dostali jsme nějaký základ, kapesné a hodili nás do jednoho bytu. Náš program bylo to, dostat se na castingy. Celé dny jsem projezdila v metru. Ta největší studia jsou v okrajových částech města, protože je to tam levné. Jenže okrajová část města, to není med. My na těch tenkých nohách a podpatcích, v sukničkách s culíčky a s těžkými booky v podpaží. Book vážil několik kilo a my jsme se s ním motaly po arabských čtvrtích. Musím říct, že jsem ráda, že jsem to přežila - a vlastně se tomu divím. Útoků - že mě málem znásilnili - těch bylo opravdu dost. Jenže já jsem drsná.
Vy jste byla z Havířova.
Já jsem byla z Havířova, to je také trošku Bronx. Omlouvám se, je to město květů.
Je to drsné město?
Ne, je to hezké město. Nechci žádný další hejt, je to hezké město, líbí se mi.
Ale nejsou tam žádné třasořitky.
Přesně tak. Jsou tam pořádné holky.
Za jak dlouho se v Paříži taková holka z Česka vypracuje, aby si ten taxík mohla zaplatit?
Paříž je nejtěžší, možná těžší než New York, který je velmi komerční. V Paříži člověk musí mít opravdu silné fotky, aby dostal zakázku. Proto tu holku nejprve posílají do Španělska nebo Belgie, aby se oťukala. Tam vám vybudují nějakou hezkou pozici, než se dostanete do toho francouzského Vogue. Musíte projít uličkami, než se dostanete na hlavní třídu. Já jsem začala makat v Belgii. Brusel byla strašná nuda, malé město, ale dali mě tam na dva měsíce - říkala jsem, že na převýchovu. Potom jsem byla dva měsíce v Madridu. Oťukala jsem si tu práci, nafotila silnější fotky a vrátila se do Paříže.
Takže půl roku?
Půl roku tedy trvalo, než jsem se rozkoukala. Potom mi práce postupně přibývala a já už nebyla tak zadlužená - dokázala jsem agentuře vrátit peníze, které do mě investovala. Určitě trvalo dva roky, než jsem si pronajala svůj vlastní byt na krásné avenue. Postavila jsem se na vlastní nohy a už jsem nemusela tolik chodit na castingy. Ale víc jsem se soustředila na komerční trh, protože jsem chtěla vydělat peníze. Nešlo mi o to, být na titulkách, já jsem opravdu chtěla prachy. S tím jsem do toho šla. Byla jsem hodně komerční, takže Američané na mě hodně slyšeli. Dělala jsem plavkové katalogy a jezdila na krásná místa. Bylo mi lépe na Seychelách, kde jsem dostávala za den focení X tisíc. A bylo mi dobře.
To chápu.
Řekla jsem si, že kašlu na prestiž a raději jsem se soustředila na trh, kde peníze opravdu byly. Bylo mi jedno, že mi říkají komerční modelka. Já jsem byla spokojená, měla jsem na účtu své peníze a svoji nezávislost. Občas jsem to samozřejmě prohodila něčím prestižním, protože agentura na tom trvala.
Simona Krainová o první lásce
Stihla jste se v Paříži zamilovat?
Ano a hrozně. Prožila jsem tam svoji velkou první lásku. Měla jsem tam Francouze Alexe, byli jsme spolu 7 let. Ale byli jsme oba hodně mladí. Měla jsem rozběhnutou kariéru a pro něj to bylo hrozně těžké - a vlastně mě ukočírovat, protože já jsem opravdu divoch. Potřebuji pozornost. Pořád jsem někde běhala. On z toho byl trošku nešťastný a chtěl mě pro sebe. Ke konci spekuloval, že budeme mít rodinu, ale já jsem rodinu ve 23 letech opravdu nechtěla. Bavilo mě cestovat a měla jsem pocit, že je na všechno ještě brzo. Ale byl to moc krásný vztah a také úžasný člověk, který mě mentálně posunul. Spoustu věcí mě naučil a hodně jsem se toho naučila také od jeho rodiny. Jsem za ten vztah strašně vděčná.
Takže asi mluvíte dobře francouzsky.
Docela ano.
Simona Krainová a Sagvan Tofi
V devatenácti letech jste šla na kamerové zkoušky Kamaráda do deště 2. Minulý rok měl ten film 30 let výročí. Nepřijde vám, že to uteklo?
Hrozně to uteklo, úplně mě to děsí!
Překvapilo mě, že jste nebyla vybraná rovnou, ale musela jste na kamerové zkoušky.
Tenkrát jsem byla v Bruselu a přišel mi fax z agentury Czechoslovak, že mě mají zájem vidět. Chtěli holku, která je atraktivní, nejlépe modelka, která umí hrát. A těch není mnoho. Já takové sebevědomí vůbec neměla. Ale přišla mi zpráva, že si mě pan režisér z fotek vybral a potřebuje mě vidět. Milada Karasová mi napsala, že letenku mi nikdo platit nebude a není garance, že mě tam opravdu obsadí. Tak jsem si za vlastní prachy koupila letenku a šla do toho. "Kamarád do deště? V tom musím hrát!" Sagvan a Lukáš, tenkrát jsme na to koukaly a slintaly jsme.
Simono a byla jste předtím v týmu Sagvan nebo Lukáš?
Lukáš byl takový andílek, ale já jsem spíš na ty zlobivé kluky. Samozřejmě - protože jsem úplně hloupá!
Prý jste si peníze na letenku půjčovala?
Bylo to za vlastní prachy, ale měla jsem asi dluh. Přijela jsem do Prahy, šla na casting a tam sedělo asi 300 holek. "No to si dělají srandu, tohle nemůžu nikdy vyhrát, vždyť nic neumím!" Došlo mi, že potřebuji získat čas, protože mi dali scénář a za hodinu jsem to měla umět. Rozhlédla jsem se, kdo by mi s tím mohl pomoct, a jediný, kdo byl v té místnosti, byl Sagvan. Ale my už jsme měli historii - on si mě tři roky předtím vybral do svého videoklipu. On po mně už trochu vyjížděl, ale to jsem si říkala, že jsem panna a nic takového neexistuje. Ale pamatoval si mě. Vytipovala jsem si ho, že by mi s tím mohl pomoct a hodila na něj intriku - ať jde přesvědčit režiséra, že bych se to naučila a šla tam až druhý den. Takže to tak samozřejmě bylo a já měla výhodu.
Vy jste chytrá.
Taková intrikánka. Ale naučila jsem se to pečlivě a přišla připravená. I přesto byl režisér trochu v nervu, protože jsem byla neherečka a točilo se už za soukromé prachy. Bylo na to málo času a nemohli jsme jet jednu klapku třicetkrát. "Musíš přijít a dát to." Neuměla jsem nic a byl to pro mě absolutní šok, když mi volal dnes už nebožtík Vokřál, scenárista, který to se Soukupem celé připravoval. Ten mě protáhl Prahou a o tom filmu jsme spolu mluvili. Říkal: "Simčo, já musím toho Jardu přesvědčit, že na to máš. Ale potřebuju to slyšet i od tebe, protože si vybral ještě tři silné herečky a stojíš mezi nimi. Nejsi herečka a režisér se bojí." Pamatuji si, že mi srdce bušilo tak, že mi málem vypadlo. Slibovala jsem mu, že to dám a toužila si to dokázat.
Každý den jsem z Bruselu volala, jestli tu roli mám. Tlačila jsem ze všech stran, až mi nakonec zavolali, že tu roli mám. Takže když jsem přišla na to natáčení, byla jsem v naprostém nervu. Viděla jsem štáb, filmové kamery a Lukáše se Sagvanem. Když mě zavolali na plac, myslela jsem, že ze sebe nedostanu ani slovo. Tréma mě úplně přiškrtila. Ale naštěstí jsem tam měla toho Sagvana s Lukášem, kteří oba věděli, že jsem součástí týmu. Jsem jim nesmírně vděčná, protože mě podrželi, vzali do toho a pomáhali mi. Normálně mě vedli. A když vás herec vede, tak se to všechno dá zvládnout. Nakonec jsem se uvolnila a to natáčení jsme prosmáli. Jsem za ten zážitek neskutečně vděčná a jsem ráda, že toho Jarda nakonec nelitoval, protože mě obsadil do dalších filmů.
Evidentně nelitoval.
Dokonce mi říkal: "Simčo, vykašli se na modeling. Máš komediální talent, ty tu polohu máš, začni se tomu intenzivně věnovat." Ale já jsem měla rozjetou kariéru v Paříži, kdy mi karty vycházely i tam. Začala jsem dělat práci, po které jsem toužila a nebyla jsem ochotná se toho vzdát a sedět jedním zadkem na dvou židlích. Odbíhala jsem si do Prahy občas něco natočit, ale fokusovala jsem se na Paříž. Bylo pro mě velmi složité to ukočírovat. Ale k filmu jsem se vždycky vrátila, protože to je moje láska.
Jediné, co mě překvapilo, je to, že vy jste předabovaná.
Ano. Ljuba Krbová mě musela předabovat, protože jsem měla strašně silný ostravský přízvuk. Strašně jim to vadilo, ale asi to tak bylo. Dnes už jsem se pražsky rozpovídala. Myslím, že Ljuba mi tím i pomohla. Udělala to dobře a diváky to tenkrát ani nenapadlo.
Po rozchodu odjela Simona Krainová zpátky do Česka
Kdy jste se nám vrátila do Česka?
Ve svých 33 letech.
A proč?
Protože jsem se rozešla s Alexem, tuhle kapitolu jsem uzavřela a na nějakou dobu se přestěhovala do New Yorku. Tam jsem pracovala a začala jsem mít spoustu zakázek v Česku. Začali mi volat a obsazovat mě do různých projektů. A já jsem si říkala, že bych potřebovala zvolnit tempo. Do toho přišel Bořek (Slezáček, pozn. red.) a já jsem se vdala. Celé se to zamotalo a já jsem se rozhodla, že už se do Paříže vracet nebudu.
Jaká byla Simona ve dvaceti a jaká je teď?
Zrovna dneska jsem jela kolem Kongresového centra a viděla ten obrovský billboard, na kterém visím. Řekla jsem si: "V padesáti? Fakt?" Ve dvaceti jsem přemýšlela, že bych modeling mohla dělat třeba do třiceti. "Kdyby mě to alespoň do třiceti mohlo živit, tak bych byla strašně šťastná!" Nenapadlo by mě, že ještě v padesáti budu někde viset na billboardu. Kdyby mi to někdo řekl, tak se opravdu začnu smát nahlas. Takže jsem vlastně vděčná, že v té práci můžu pokračovat. Samozřejmě, že se člověk musí pořád rozvíjet.
Z velké části jsem strašně vděčná za svého muže, protože i díky němu jsem se dokázala dostat do jiné polohy. Našla jsem normálního chlapa, se kterým můžu být i matkou. On mě také nasměroval i v pracovní poloze a ukázal mi jiné směry. Vlastně mi prodloužil moji životnost. Jsem vděčná, že jsem tam, kde jsem. Nikdy by mě nenapadlo, že to po těch letech ještě může fungovat.
O čem ještě promluvila Simona Krainová?
- Proč nechtěla slavit padesátiny a zrušila oslavu
- Jak o sebe pečuje a čím si udržuje mladistvý vzhled
- Recept na spokojené manželství
- O svých dvou čivavách
- Jak užívat život na plné pecky
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee/talk show Na kafeečko
Související články
