Poporodní deprese je ve společnosti stále velké tabu. Když se nám narodí dítě, musíme být přece nejšťastnější na světě. Ale mnohdy nejsme. Psychické problémy, které čerstvé maminky často potkávají, probrala Bára Hlaváčková s terapeutkou Hanou Hetlinger, která se tomuto tématu věnuje v rámci své organizace Úsměv mámy.
Hana Hetlinger je sama maminkou dvojčat a krátce po jejich narození si prošla nelehkým obdobím. Trápily ji pocity selhání, že svým dětem nedává to, co potřebují. Že není dobrá máma. Tedy emoce, které porodu prožívá překvapivě mnoho žen, ač se o tom stále moc nemluví.
Hana se proto rozhodla založit organizaci Úsměv mámy, která pomáhá maminkám v náročném poporodním období zlepšit psychický stav. "Většinou se setkávám s klientkami, které mají pocit, že tomu miminku by bylo s někým jiným lépe. Že ony jsou hrozné, že mu nadávají, že mu nerozumí, že nevědí, co s ním, a hlavně že se to nikdy nezlepší," líčí Hana. S poporodní depresí, která je nejtěžším z těchto nežádoucích psychických stavů, se podle statistik potýká až 20 % žen.
Hana Hetlinger o baby blues a poporodní depresi
Co je to poporodní deprese? Často slýcháme, že nemáme zaměňovat depresi a "depku".
Slovo "depka" se používá hodně často. Jde o normální propad nálady, negativní emoce, pocit tíže, zatímco deprese je nemoc. To je něco úplně jiného než normální stav. Ten se totiž vrátí - zase umíme prožívat radost - je to přirozená sinusoida. Kdežto při depresi je ta křivka jenom dole. Už nejste schopná prožívat
radost, věnovat se koníčkům, na něco se těšit. Nevidíte světlo
na konci tunelu. Přichází s tím velká únava. Jedním z hlavních symptomů deprese jsou také vracející se černé myšlenky, takové hodně autoakuzační, tedy sebeobviňovací. Je to stav, za který nikdo nemůže. Jde o nemoc způsobenou poklesem hormonů v mozku, poklesem přenosu chemických
látek a je potřeba to řešit s odborníkem.
Ještě si pojďme říct, jaký je rozdíl mezi poporodní depresí a poporodním blues.
Baby blues, což je běžný poporodní stav, zažije 80 % maminek. Je způsobený hormonální houpačkou po porodu, poklesem ženských
hormonů. Všechno je nové, miminko pláče, nevíme,
co s ním, do toho kojení, to bývá častý problém, a nespaní, to je obrovské téma
mateřství. Tyto stavy by měly nastoupit hned po porodu a skončit ještě v
šestinedělí. Naopak deprese nastupuje později, tam to jde plíživě ruku v ruce s tím, jak mozek přestává fungovat a tělo mu přestává dodávat hormony
a látky, které potřebuje. Objeví se to zpravidla na konci šestinedělí a
je to horší a horší.
Proč je důležité o psychických problémech maminek po porodu veřejně mluvit tak, jak to děláme my?
Kvůli destigmatizaci. Protože když o tom nemluvíme, tak si ty
maminky neřeknou o pomoc. Stydí se, že něco takového prožívají, a cítí se jako hrozné matky. Jak to, že je nezaplavila ta láska, o které všude
čtou? Většinou se setkávám s klientkami, které mají pocit, že tomu miminku by bylo s někým jiným lépe. Že
ony jsou hrozné, že mu nadávají, že mu nerozumí, že nevědí, co s ním, a hlavně, že se to nikdy nezlepší.
Co se v nich odehrává? Strach svěřit se někomu, aby je okolí neodsoudilo? Protože to se zpočátku může stát...
Určitě, generace našich maminek a babiček je nastavená říct: "No, a na co si stěžuješ? My jsme měly látkové pleny, my jsme musely prát. Ty máš jednorázové, máš zdravé dítě." To
jsou věty, které fakt ničemu nepomáhají, a ta maminka cítí hroznou vinu, že to prožívá, a pak je hrozně těžké říct si o pomoc. Přitom ony samy vědí, že to není normální.
Hana Hetlinger o svém nelehkém poporodním období
Vy se tomuto tématu věnujete, protože jste si sama prošla nelehkým obdobím. Narodila se vám dvojčata, co jste prožívala? Jaké to bylo?
Já byla hodně zaměřená na výkon a taková celkově úzkostná. Takže jako většina maminek, které k nám chodí.
A do toho dvojčata...
Do
toho dvojčata. Já věděla, že to bude mazec, že to bude náročné, ale
že to bude takhle náročné, jsem nečekala. Bojovala jsem s kojením. To je moje obrovské téma, protože jsem si načetla veškeré odborné publikace, jak dítě zabiju, pokud ho
nebudu kojit. A bonding a to všechno, jak je strašně důležité. Nakonec jsem šla na císaře, bonding neproběhl, kojit se nepodařilo. Miminka byla malinká,
nepřisávala se, takže jsem jela jedno selhání, druhé selhání, třetí
selhání, a už jsem se točila v kruhu.
Kdo vám pomáhal? Já mám pocit, že partner úplně nefungoval...
Tatínek dětí se nezapojoval. Samozřejmě byl v práci, musel nás nějak uživit, a přišel domů večer. Do péče se ale nezapojoval i proto, že nevěděl jak. Oni tatínkové opravdu často říkají, že neví, jak pomoct, cítí se neužitečně, a když už nějak pomůžou,
tak maminka jim dá za uši, že to neudělali podle jejích představ. Já to měla podobně.
Víte, já jsem trošku alergická na to, když někdo říká, že mi ten můj muž pomáhá. Přece nemá pomáhat, jsou to i jeho děti! Ta maminka kolikrát také neví, když je to třeba první dítě nebo dokonce dvě děti, jak se o ně postarat. Děly se vám také takové ty věci, že jedno dítě usnulo a druhé začalo křičet?
Ano, plakaly pořád. Trpěla jsem strašným nedostatkem spánku, spala jsem třeba 15 minut a pak měla hodinu a tři čtvrtě
maraton kojení, odsávání, sterilizace lahviček, protože nakonec se mi díky elektrické odsávačce podařilo udržet laktaci. Takže jsem odsávala a krmila je mateřským mlékem, ale přes lahvičku.
A vás pak potkal, dá se říct, psychický problém, nebo to byla v uvozovkách jenom ta únava?
Bylo
to to obrovské vyčerpání - ty úzkosti, ty moje pocity, že nejsem dost dobrá matka,
že dětem ubližuju, protože neustále brečely. Ale to tak prostě je,
když je maminka v nepohodě, děti jsou také v nepohodě. Takže jsem se pořád snažila to zlepšit, ale nevěděla jsem jak, a hlavně mi selhalo tělo. Mám hypofunkci štítné žlázy a příznaky deprese, o
kterých jsme se bavily, jsou tomu hodně podobné. Takže já, když jsem
si odškrtávala dotazník na depresi, jsem zaškrtla
téměř všechno. Ale bylo to tou štítnou žlázou. Když jsem pak šla na kontrolu k lékařce, ztrojnásobila mi dávku léků
a já najednou zvládla uvařit, což předtím nebylo možné.
Jak předejít poporodní depresi a jak ji řešit
Teď pojďme k té velké kapitole. Jak žena pozná, že ten stav, v němž se nachází, není v uvozovkách jenom únava, ale vážné onemocnění, tady deprese nebo úzkost? A jak to pozná okolí? Vy jste říkala, že jste odškrtávala tabulku.
Existují na to screeningové dotazníky, kde si můžete zjistit,
jak na tom jste. Jsou volně ke stažení. Třeba na stránkách Úsměvu mámy existuje
aplikace, která vám pomůže zjistit, v jakém jste stavu, a
nabízí i řešení, relaxační techniky a odbornou pomoc, pokud jsou vaše symptomy závažnější a je tam určitá pravděpodobnost, že
by se mohlo jednat o psychické potíže.
Jaké symptomy to bývají?
Hlavní je to, že se to horší. Přicházejí spánkové problémy - i když maminka cítí obrovskou únavu a lehne si, tak nemůže spát, to bývá hodně časté. Pak ranní buzení, kdy se vzbudí dvě až tři hodiny před obvyklou dobou a nemůže zabrat. Ty
stavy jsou nejhorší ráno, to je u deprese typické, pak to během dne rozchodím a večer už lehce funguju. A ráno zase zpátky.
Dá se psychickým potížím po porodu nějak předejít? Existuje nějaká prevence, čeho je dobré si všímat?
Roli určitě hraje nějaká predispozice maminek. Ohrožené jsou ve vyšší míře třeba ty, které mají silný premenstruační syndrom, jsou tedy citlivé na hormonální výkyvy. Vysoké riziko panuje také u úzkostnějších maminek, které se už léčí s nějakou
obsedantně kompulzivní poruchou nebo úzkostnou poruchou. Ale co je hodně důležité, je komunikace s partnerem, komunikace s okolím, mít
kolem sebe lidi, kterým se můžu svěřit. A nebát se říct si, kontaktovat odborníka nebo Úsměv mámy.
Neexistuje jediná správná péče, říká Hana Hetlinger
Připravují se partneři na rodičovství v dostatečné míře? Mám často pocit, že je to o tom: "Chceme dítě, OK, jdeme do toho, když se zadaří, tak se zadaří." Ale to je tak všechno.
Ono je to takové dvoupólové. Jedna část se připravuje velice intenzivně. Je to dané tím, že se porodní věk prodlužuje, máme děti později, a jsme tak mnohem zodpovědnější.
Já vám do toho skočím. Přípravou nemyslím pořízení výbavičky, ale uvědomění si toho, co chceme, co očekáváme, atd.
To s tím souvisí. Maminky si načítají
spousty materiálů, jak to má správně být. Do toho máme sociální sítě, influencery. Valí se to na nás ze všech stran - dokonalé matky, dokonalé domácnosti a dokonalé děti. A
to je někdy na škodu. Dřív, když se rodilo ve dvaceti a nebyl internet, ta
příprava byla úplně jiná. I ta psychická. S tou přeinformovaností se pak pojí výčitky, že když to doma nemám dokonalé, je něco špatně. Ale každé dítě je jiné, každý rodič je jiný a neexistuje jediný správný model. Důležité pak je připustit si, že já to mám jinak, že u nás je to v pořádku a je jedno, jestli kojím, nekojím, spím s dítětem v posteli nebo je v postýlce. Záleží na tom, co nám vyhovuje.
Vy možná narážíte ještě na jednu podstatnou věc, mnohé ženy nechtějí dítě dát ani partnerovi, tak to si na sebe pak ale pletou bič.
Pletou na sebe bič, ale zase je to možné řešit jinak. Každá maminka
potřebuje něco jiného a je to dočasné. Takže jestli potřebuje mít dítě u sebe, tak jí pomůže, když jí někdo uklidí,
uvaří. Zase připomínám, té maminky je potřeba se
ptát, komunikovat s ní.
Co dalšího prozradila Hana Hetlinger v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?
- Jak jde dohromady léčba deprese a kojení
- Jak deprese může poznamenat vztah s partnerem
- Proč je důležité nastavit si rozdělení péče už před porodem
- Co může okolí udělat pro čerstvou maminku ve špatném psychickém stavu
- O organizaci Úsměv mámy