Alena Mihulová ze Sestřiček: Když mi dcera řekla, že je lesba, rozplakala jsem se. Mrzelo mě, že nebudu mít vnoučata

Alena Mihulová je známou českou filmovou i divadelní herečkou. Mezi její největší úspěchy patří dozajista role v legendárním filmu Sestřičky, při jehož natáčení se seznámila se svým budoucím manželem, režisérem Karlem Kachyňou. Toho si přes nedůvěru okolí v jejich vztah i velký věkový rozdíl vzala a zplodila s ním dceru Karolínu.

Kachyňa jim pro život pořídil netradiční bydlení - bývalou márnici předělal ve vkusný rodinný dům. Ten stojí nedaleko pražské Lorety a herečka říká, že se jí v něm žije více než dobře, i když se tam dějí občas podivné věci. Po smrti o jedenačtyřicet let staršího manžela zůstala s dcerou sama a její kariéra začala stagnovat. Znovu se ve filmu objevila v roce 2015 a to v roli zdravotní sestry ve snímku Domácí péče. Role Vlasty jí vynesla ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, Českých lvech i Cenách české filmové kritiky.

Alena Mihulová přijala pozvání své herecké kolegyně Milušky Bittnerové do pořadu Na kafeečko, kde dopodrobna probraly celý její život, včetně úspěchů, strastí i homosexuální orientace dcery Karolíny.

Bittnerová: Když jsme se viděly naposledy, je to skoro 20 let, tvůj manžel byl ještě naživu. Karolka byla malá, devítiletá, a od té doby se poměrně hodně změnilo. Karel bohužel odešel. Jak dlouho ti trvalo, než ses vyrovnala s tím odchodem?

Mihulová: Docela těžce jsem se vyrovnávala s odcházením, a pak asi ještě dva roky s tím, že odešel. Měla jsem kvůli tomu nějakou práci sama se sebou. A musím říct, že mě tehdy nejvíc rozčilovalo to, že jsem pořád někde slyšela nebo četla, že za dva roky má být člověk s tím smutkem hotov. A já jsem si říkala: Kdo o tom rozhoduje? Proč mně je tak těžko a hrozně smutno? A proč mám tak hluboký žal? Mám na to nějaký termín? Jo? A pak jsem se tím přestala zabývat, protože mi to přišlo hloupé. Asi mají nějaký důvod si to nějak rozčleňovat. Ale realita je prostě pro každého jiná. Snadné to nebylo, jenže je to 17 let, takže už je to dobré...

Nehledě na to, že vaše dcera Karolka je tak trošku otisk Karla.

Se vším všudy. Věděla jsem, že je mu vnitřně hodně podobná, to člověk vnímá už v průběhu dětství a dospívání. Jak se říká, že matka je jistá, otec nejistý, tak tady myslím, že to bylo v podstatě naopak. Nikdo nemohl pochybovat o tom, kdo je otec.

Tohle máme doma taky, otec je naprosto jistý.

Myslím, že Karel že byl moc rád, že je mu tak podobná. Ona skutečně má ty tmavé kudrnaté a husté vlasy, tu koňskou hřívu, a hnědé oči po něm. Je mu celkově strašně podobná, ale i vnitřně. Byla jsem včas varovaná, že on měl takovou grimasu, když měl vztek, a bylo na něm vidět, jak to na něj jde. Takže jsem už jsem věděla, jak se na to nachystat. A končilo to tím, že takhle vysunul spodní čelist. Já to ani neumím, ale moje dcera to dělá úplně stejně. Vždycky si říkám: Klid, tohle můžeme vyřešit i později. A je stejná i v tom, že on mlčky odešel, asi aby neztropil scénu. Možná, že jí byl schopen, ale to jsem nikdy neviděla, právě proto, že to přerušil, a druhý den přišel a byl úplně jak milius. Vyřešil to se mnou, většinou ještě v můj prospěch, a to se děje i s tím dítětem. S tím dítětem, kterému teď bude sedmadvacet. Je stejně pracovitá, má obrovskou obrazotvornost a fantazii i inteligenci. Ale i trpělivost, má sitzfleisch, který já nemám. Všechny tyhle věci a ještě kreativní vnímání.

Ty jo, povedla se.

A kromě toho je to báječná bytost. Mám strašně velké štěstí, že ji mám v životě, že s ní můžu být.

Vy spolu bydlíte v márnici? Já si nevymýšlím! To není nějaké ošklivé označení tvého nádherného domečku. Je to prostě bývalá márnice. Pojďme se u ní zastavit. Pamatuju si, že když jsem u vás byla před dvaceti lety na kafíčku, tak jsi mi říkala, že tam straší. Ještě tam straší?

A víš, že to teď moc nevnímám? Máme kocoura a oni se prý moc neprojevují, když jsou tam malé děti, hodně malé děti, anebo zvířata. Ale hlavně my s nimi nemáme problémy a nikdy jsme neměli. Tam se hrozně hezky žije a asi tam s nimi žijeme v dobrém souladu.

Já si pamatuju, že sedíme u kafe a najednou začaly tak divně skřípat skříně. A ty jsi mi řekla: Nelekej se, nelekej se, to jsou duchové, to je v pohodě. Říkala jsi jim: Já vám nic nedělám, tak nám taky nic nedělejte… Povídej, jak to bylo?

No počkej, to mě naučil Kachyňa. Bydlela jsem tam s ním krátce, ten první rok, než jsme se vzali. A dojížděla jsem za ním jenom na víkendy a na prázdniny, protože jsem byla na JAMU v Brně a v Ústí v Činoheráku. Když jsem ukončila JAMU a dostala jsem se hned do Švanďáku, už jsem s ním zůstala žít v Praze. Začali jsme spolu první rok bydlet a on mi říkal: Prosím tě, jenom jsem tě zapomněl upozornit, že kdybys tady slyšela nějaké zvuky, viděla stíny, nebo prostě se tady dělo něco neobvyklého... Někdy je to takový hluk a tobě úplně stačí se jenom takhle otočit do pokoje a říct: Podívejte se, já vám nic nedělám, jo a chci tady mít klid. Tak ticho. A já jsem si říkala: Tohohle člověka si mám vzít? Tenhle ten pan režisér, tenhle ten intelektuál, vzdělaný člověk...

Tak jsem si říkala, jestli to není nějaký omyl. Prostě jsem za ta léta třeba něco nepostřehla. Nevím, jestli to je nějaká jistota si ho vzít. Tak jsem velmi krátce zaváhala, protože byly všechny důvody si ho vzít a taky to byl miláček. Ale přes to jsem si o tom myslela svoje. Většinou býval doma po natáčení, málokdy zůstal na noc někde pryč. Jenže pak byl na exteriérech. Nebyl doma a někdy v jedenáct večer jsem se koukala na televizi, která byla puštěná tak průměrně hlasitě. Žádný horor v ní neběžel. Prostě jsem neměla důvod být vystrašená. Ale najednou se ozval takový hluk, randál, nejdřív jsem nedokázala dešifrovat, co to je za zvuk. Ani jsem hned nepoznala, že to je jakoby skřípání dřeva, nebo skla...

To je hrozné.

Můžu ti říct, že se takových věcí vůbec nebojím, ale zůstala jsem úplně zkoprnělá. Tak jsem se otočila a řekla jsem přesně: Tady bude klid, já tady chci mít ticho. Já vám nic špatného nedělám, tak mě nechte v klidu. Ale co bylo horší, okamžitě to ztichlo, takže jsem dalších deset minut seděla úplně vyřízená, protože jsem tomu nemohla uvěřit. Musím ale říct, že se mi to stalo jednou jedinkrát. Nikdy se to neopakovalo a do teď jsem si to nedokázala vysvětlit, protože to, že ti zaskřípá dřevěná podlaha, dobové trámy, co jsou všude na stropech, nebo pár kusů starožitného nábytku, že to pracuje, to víš. Ale ne takhle naráz. Neudělá to takový rambajs.

Je to bývalá katovna a márnice, tak by tam mělo něco být...

Katovna ne. Tam se to neprovádělo, jenom tam bydlel hradní kat a potom to byla márnice. Máme prospekty, kde je to rozepsáno pro osm mrtvol a pro dvanáct mrtvol. Když přišla návštěva, moje dítě se chlubilo: A můj dětský pokojíček je komnata pro osm mrtvol. Ona ale dělala i jiné věci. Šla se mnou po ulici, poskakovala v šatičkách a vykřikovala: Jsem týrané dítě! Ještě že vypadala tak šťastně a zdravě a že na mě nepřišla sociálka.

Vy stále bydlíte spolu? Myslela jsem, že dcerka studuje někde v Anglii.

To bylo ve třetím ročníku. Studovala v Praze na gymnáziu Jana Palacha. Tam byla moc spokojená, protože mají rozšířenou jazykovou výuku, takže tam byla šťastná. A ještě jí umožnili ve třetím ročníku odjet studovat.

Jo, takhle.

Byla rok v Brightonu. My jsme chtěli, aby byla v Anglii na jakékoliv střední škole, ale místo dostala zrovna v Brightonu a na nejlepší střední umělecké škole. Studovala tam drama, fotografii a anglickou literaturu. A to všechno v angličtině. Ona je fakt dobrá.

Zase se vracím k té vaší společné márnici, protože mně se hrozně líbilo, co jsi mi řekla před natáčením. Jak si tam vesele žijete s Karolkou a s její přítelkyní. Jezdíte na dovolené. Vy máte prostě takový holčičí mejdan.

Je hrozně fajn, když tam nezasahuje žádný prudič. Teda, já mám chlapy strašně ráda. Nevěděla jsem, že se tohle může stát, že to může být tak fajn, když jsme v jedné domácnosti. Tady se fakt dá říct: Žij a nechej žít! My jsme v souladu, protože s kým můžeš jet na dovolenou? To není tak snadné, to už si musíš dobře vybrat.

No, tak to bude mít dost práce, až k tobě přijde nějaký chlápek, viď?

Trošku se bojím, aby nám to nenarušil. Ale zase láska je fajn.

To se mi na tobě taky líbí. Říkáš prostě, když láska přijde, tak přijde. To udeří a prostě to je. Myslíš, že potkáš takovou lásku, jako jsi v sedmnácti měla ke Karlovi?

Myslím, že to bylo strašně ovlivněné mládím. Ta vehemence a energie, se kterou do toho jdeš a kterou máš, když je ti sedmnáct, je jiná, než je teď. A bohužel už je tam i rozum, který tehdy tak moc nefungoval... Ale myslím, že když se to stane, tak na to taky není moc času. Nebo by bylo fajn, kdyby se to stalo takhle. A potom člověk nestíhá přemýšlet dopředu, což na jedné straně by už mohl. Ale neměl by to být ten první impuls, neměla by to být hlava.

Když se ještě vrátím k tvé dceři, přijde mi naprosto skvělé, jak jste vyšli ven s tím, že je lesbička.

No pozor. Naprosto skvělá je ona. Já jsem deset let tajila vztah s mým mužem, kvůli tomu, že byl o tolik let starší a protože jsem byla poserka, která se bála, že neunese reakce lidí. Tehdy to věděla snad jen Jirásková. A moje maminka, která to věděla hned. Jí jsem to řekla hned první den, protože to byl můj první muž se vším všudy, takže té jsem přišla říct, jak to je.

Milá maminko: Promiň, přišla jsem o panenství s chlápkem, který je o jednačtyřicet let starší...

Myslím, že jsem to řekla romantičtěji. Ale nicméně, výsledek je stejný. Moje maminka se zachovala úplně úžasně. Myslím, že taky netušila, jak to bude dál, že to prostě vydrží. Možná bylo dobře, že jsme to tak žili. A taky jsme o tom nepřemýšleli, jen asi po deseti letech jsme si řekli: Tak bychom spolu mohli začít žít. Tím se nic nezměnilo. Pak jsme se vzali ale ani tím papírem se zase nic nezměnilo. Tak jsem si řekli, že bychom mohli mít dítě. Nevěděli jsme, že ho budeme čekat už druhý den. To nás trošku zaskočilo, ale takhle to běželo...

Karlovi se dcera narodila k sedmdesátým narozeninám…

Byl to borec...

Karolka vyšla se svojí sexualitou úplně v pohodě...

A proto má můj obdiv, protože člověku ubližuje žít v utajování a co si budeme povídat, v podstatě ve lži. Tu nemám ráda a nikdy jsem neměla. Nikdy jsem neměla lhaní ráda, snažím se o pravdu… Člověk nemůže říct, že by nikdy nezalhal, protože tomu se nedá ani věřit, ale já se snažím nelhat ani v maličkostech a nemlžit. Ale ne proto, že jsem tak dobrý člověk, ale protože si myslím, že člověku škodí, kdyby tohle dělal, je to zbytečné. Takže si myslím, že to někde v člověku zůstane, že žil sám proti sobě. Že nechce lhát, a dělá to, nebo když mlží a utajuje to, nebo říká polopravdy. Pro mě je to nastejno. A proto jsem obdivovala, že se jako mlaďounká holka rozhodla a že ve chvíli, kdy to zjistila definitivně, se rozhodla v té lži nežít. Žít v pravdě a....

Víš ale, že brala přítelkyně s tebou na premiéry…

Ta moje holčička myslela, že to snad i vím nebo, že to dlouho tuším. A já jsem říkala: Ne, já jsem to nevěděla. Na rozdíl od některých lidí, kteří mi naznačovali, už když jsi byla malá, že si hraješ raději s traktorem, než s panenkou... Že si hrála s autíčky, se zvířátky na farmu a atd. Jeden z prvních dárků, vlastně jediný, který ji stihl dát můj táta, než zemřel, byla mlékárenská cisterna. Tenhle dárek má doteď schovaný. Bylo jí rok a půl, a táta jí dal tu cisternu, jako kdyby věděl... Jsem ráda, že se stihli poznat, že stihl ještě vidět a pochovat si ji. Měl akutní leukemii, takže to šlo rychle. 

Já jsem tohle takhle nebrala, proč by si holka nemohla hrát s tímhle tím? A potom měla šílené období, kdy to vypadalo hrozně, nosila kapsáče, široké kalhoty, veliké mikiny s kapucí, ve kterých jsou lidi úplně schovaní a ponoření. A pak se to samozřejmě změnilo a našla si nějaký svůj styl. To, co se jí líbí a nosí v podstatě teď. Co se líbí i mně. Takže to nebylo tak, že já bych to úplně věděla. Nezaskočilo mě to, ani úplně nepřekvapilo. Řekla mi to a odešla do školy. Třásla se jí bradička, že mi bude sdělovat něco, co mě může ranit. Řekla mi, že se bojí, že to pro mě bude zklamání. Já jsem říkala: A tohle má být zklamání? Ty kradeš? Lžeš někomu? Napadla jsi fyzicky někoho? Tohle pro mě není žádné zklamání. Já tě nebudu milovat o nic míň, než před tím. Odešla a já jsem si myslela, že je to v pořádku. Ještě jsem si vlastně oddechla, že to není z mé strany přetvářka, když si myslím, že to kolem sebe naprosto akceptuju. A že to není přetvářka, když jsem to takhle vnímala u svého vlastního dítěte.

Ona odešla a já jsem se rozplakala. Říkala jsem si: Tak teď mi teda řekni, když je všechno v pořádku pro tebe a ty to bytostně víš, proč brečíš? Uvědomila jsem si, že je to proto, že mně bylo líto, že jsem to nějakou dobu nevěděla. Říkala jsem si, že to musela protrpět, nebo se tím nějak protrápit. Prošla tím zjišťováním beze mne. A jestli měla někoho, komu mohla ty pocity sdělit. A druhá věc. Vnoučata, rozumíš? Říkala jsem: Já chci vnoučata. Pak jsem si říkala: Zbláznila ses? Kdyby děti mít nechtěla, ani s chlapem, tak by je prostě neměla a ty nemůžeš dělat nic. A musíš jí to přát, když bude šťastná. Ale ona se vrátila ze školy a já jí říkám: Ty, Kačí, ale přeci jenom. Ona je totiž Karolína, Kateřina, proto já říkám Kačí. No a tak jí říkám: Kačenko, ale promiň, protože je jedna otázka, která mě zajímá - jak dlouho jsi na tohle byla sama? Protože to jsou fáze, kdy se tím člověk asi nějak protrápí, když neví. A ona říkala: Já jsem ale měla kolem sebe nejlepší kamarády, se kterýma jsem o tom mohla mluvit. Vůbec jsem se netrápila. Tak to jsem si oddechla a pak jsem říkala: No a ještě je druhá sobecká otázka, co vnoučata? A ona říká: Mami, ale já chci rodinu a děti. Takže jsem si říkala: Fajn, nic se nezměnilo...

Celou zpověď Aleny Mihulové najdete v úvodním videu. Co všechno o sobě řekla?

• láska ke staršímu muži
• svatba po deseti letech vztahu
• dítě jako dárek k sedmdesátinám
• život v bývalé márnici
• soužití s duchy
• dcera a její přiznání homosexuality
• divadelní život a plány

Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko