Facebook
Instagram
Pozvání do talk show Miluše Bittnerové Na kafeečko přijala blogerka a spisovatelka Zdeňka Šíp Staňková. Promluvila o traumatech, která si odnášíme z dětství, a přidává několik tipů, jak jim ve výchově předcházet. Proč je podle ní prospěšný unschooling, tedy filosofie svobodných dětí, které nechodí do školy?
Zdeňka Šíp Staňková je zakladatelkou blogu Děti jsou taky lidi, podle kterého vznikla i stejnojmenná kniha. Když své sledující vyzvala, aby jí napsali svá dětská traumata, ozvaly se jí tisíce lidí.
„Odborníci říkají, že to, co zažijeme v dětství, je to nejdůležitější, co formuje naši osobnost. Narodíme se s nějakými predispozicemi a genetickou výbavou, ale teprve prostředí ty geny zapíná a začnou se projevovat," vysvětluje blogerka v rozhovoru s Miluškou Bittnerovou. „To, kým jsme dnes, je důsledek našeho dětství."
Ona sama je mámou tří dětí. A zatímco nejstarší, dnes už dospělý syn (20) absolvoval klasickou prezenční školní výuku, prostřední dcera (14) praktikuje unschooling. Jak se rozhodne její nejmladší dcera (3,5), to zatím Zdeňka nechává otevřené, na její svobodné vůli. Podle ní unschooling není překážkou, ani pokud dítě zatouží po středí nebo vysoké škole, kde jsou nutné přijímací zkoušky. „Pokud jsou děti motivované a na střední nebo vysokou školu opravdu chtějí, tak si jdou za tím. Já také myji nádobí, i když to není něco, co mě strašně moc naplňuje a baví. Dělám to proto, že v tom vidím smysl a chci mít to nádobí umyté."
Zdeni, jak podstatné je trauma, které jsme v dětství zažili?
Lidé, kteří se zabývají vývojovým traumatem do hloubky, říkají, že to, co zažijeme v dětství, je to nejdůležitější, co formuje naši osobnost. Narodíme se s nějakými predispozicemi a genetickou výbavou, půlku od maminky, půlku od tatínka, ale teprve prostředí ty geny zapíná a začnou se projevovat. Z úplně stejného dítěte, které vyrůstá v respektujícím prostředí naplněném úctou a je brané jako člověk, se stane někdo jiný, než z dítěte s úplně stejnou genetickou výbavou, jež bude vyrůstat v prostředí, kde rodiče neberou ohledy na jeho potřeby, kde zesměšňují jeho prožívání nebo emoce nebo se je snaží potlačit.
Jak tedy vzniká trauma?
Bití, násilí a znásilňování jsou věci, o kterých každý ví, že jsou špatné. Na tom se všichni shodneme, že vytvářejí trauma. Až na fyzické tresty, ty českou společnost rozdělují. Ale potom je spousta malých věcí, zdánlivě nevinné věty: „Prosím tě nebreč, vždyť se ti nic nestalo. Přestaň už. Nevyváděj. Buď hodná holčička." Tohle všechno formuje naši osobnost. Na základě toho si naše tělo, náš organismus, náš nervový systém všechno ukládá, i když to nemáme ve vědomé paměti. Dnes už si na to třeba ani nevzpomínáme. Hodně mých sledujících si teprve po přečtení cizího příběhu vzpomnělo, co se jim v dětství dělo. Takže my si to nepamatujeme, ale to, kým jsme dnes, je důsledek našeho dětství.
Dobře. Ale dnes začíná být tak trochu módou říkat: „Ale já za to nemůžu, že jsem špatný člověk, já byl traumatizovaný v dětství." Jak moc je tohle alibismus? Když jsem dospělý, tak už mám přeci svoji vůli.
Říká se, že trauma je vysvětlení, ne omluva. Ale pro velkou většinu lidí je velmi těžké, náročné a bolestivé se podívat do sebe, na tu pravdu. Co se nám dělo? Jaký to mělo vliv? Máme obranné mechanismy, kterými se naše tělo snaží udržet pohromadě, zejména v dětském věku. Ve chvíli, kdy si to dítě přizná a vidí, že mu rodiče ubližují, tak se mu rozsype celý svět. Rodiče jsou jediní, na koho se dítě může spolehnout, ať jsou jacíkoliv. Dítě nikoho jiného nemá. Vazba k primárnímu pečovateli, což bývá maminka, je tak důležitá, že dítě potlačí sebe samo. My to celé můžeme chápat, můžeme tomu rozumět, ale to neznamená, že bychom to měli omlouvat. Zodpovědnost pořád leží na nich.
Pochopitelně.
Není to o hledání viníků, je to o pochopení toho, co se nám děje a proč třeba sami určitým způsobem reagujeme na své děti nebo na partnera. Vývojové trauma se často manifestuje i v partnerských vztazích. Děti nám ukazují, co máme uložené ze svého vlastního dětství, a spouští nám ty největší bolesti.
Respektující výchova je hezká věc, ale člověk někdy už má také všeho dost. Když dítě třikrát něčím hodí o zem, vylije něco... A to prostě zařveš.
No jasně, že ano. Tam je potřeba porozumět tomu, co se v danou chvíli děje. Dítě se prostě chová jako dítě. To je celkem známý fakt z vývojové psychologie, že dítě do pěti až sedmi let, někde se uvádí osmi let, není schopné ovládat své impulsy, své emoce. Vývojově toho není schopné, nemá na to dostatečně vyvinutý mozek. A pokud se takto staré dítě nějakým způsobem ovládá, tak je to vždycky ze strachu z dospělých. Můžeme dosáhnout nějaké nápravy chování toho dítěte, ale za jakou cenu?
Ano, ale když dítě přeběhne silnici a nerozhlédne se, tak přeci musíme zakřičet.
Jasně. Ale je křik a křik. Ve chvíli, kdy dítě dělá něco, co nejsem ochotná akceptovat, tak použiji svoji fyzickou převahu, v podstatě násilí, ale nemusím do toho vkládat agresi a své nezpracované emoce. To, že mě to naštvalo. Ve skutečnosti mě nenaštvalo to, co dělá to dítě, ale dítě svou akcí spustilo nějakou mou nezpracovanou emoci. Velmi často pochází z dětství, nebo se mi ten den už stalo dalších iks věcí, které mě rozhodily.
Jasně, prostě den blbec.
Ale je potřeba porozumět tomu, že dítě nám nedělá nic naschvál. Jeho chování je prostě jen komunikace. Chová se jako dítě. Zbytečně to narušuje jak vztah mezi rodičem a dítětem, tak vztah dítěte k sobě samému. A je to něco, co si dítě ponese celý život. Za třicet let to třeba bude řešit a nevím, jestli bude dostatek psychoterapeutů. Teď se k tomu přidaly ještě sociální sítě a vytváření nějaké digitální stopy prostřednictvím sdílení fotek a videí našich dětí.
Vy máte tři děti. Sdílíte?
Ne. Dlouho jsem k tomu měla ambivalentní postoj. Samozřejmě, že se každý rodič chce svými dětmi chlubit. Nedávno jsem četla knihu Děti nadevše. Je to fikce, ale za pár let možná nebude daleko od pravdy. Je to o tom, jak si jedna maminka vybudovala na sdílení svých dětí byznys a k čemu to může vést. Já se teď už snažím děti neukazovat. Starší dvě si to nepřejí, tam je to jednoduché. Tu nejmladší se snažím neukazovat, abych jí zbytečně nevytvářela digitální stopu.
Jen těch pedofilů, co je na síti...
Neřeším nějaké sexuální predátory, ale ono se to s těmi dětmi potáhne. S námi se všemi. Že si ze mě někdo dělá srandu a vycházejí o mně články v bulváru, s tím počítám a je to moje volba. Ale nemyslím si, že mám právo vytvářet tuhle digitální stopu dětem. Nevíme, co bude za pět nebo deset let. Nevím, jestli bude některé z mých dětí chtít chodit do školy a bude se tam setkávat s dalšími dětmi, které mě budou znát. Ve chvíli, kdy jsem začala být víc známá, tak jsem o tom začala víc přemýšlet a méně sdílet.
Zdeňka Šíp Staňková o unschoolingu
Velmi kontroverzním tématem je unschooling, což znamená, že děti mohou žít bez školy.
To je fakt zajímavé, že to lidem připadá kontroverzní. Mám desítky tisíc sledujících a mezi nimi je mnoho těch, možná většina, kteří říkají: „Jasně. Svoboda, úcta, respekt k dítěti, ale že by si určovalo, jestli půjde do školy, nebo nepůjde?! To už je trochu moc!" Přitom, pardon, mně to připadá úplně jasné. Porodím dítě a chovám se k němu s úctou a respektem. Šest let si ho piplám a potom ho nacpu někam, kam nechce? To vůbec nedává smysl. Kdyby tam chtělo, tak ano, a budeme hledat školu, která mu bude vyhovovat. Ale když nechce, tak ho tam přeci nebudu cpát.
Je dobré vidět dokument, který jste nedávno dokončili. Jmenuje se Svobodné děti a najdete ho na stejnojmenném webu. Když jsem na ten dokument koukala, říkala jsem si, jak je to skvělé, ale vzápětí mě napadlo, jak se to vlastně může v praxi dělat? Je tam hodně příběhů o dětech, které jsou extrémně talentované. Přiznávám, že moje dcera ve třech letech nečte. Ale tam je chlapeček, který si začal číst ve třech letech - a to chápu, ten potřebuje úplně jinou péči. Ale je unschooling pro všechny děti, i ty normální?
Rozhodně. Myslím, že i pro všechny rodiče. V tom se trochu rozcházíme s Janou Nováčkovou, což je respektovaná psycholožka a jinak se shodneme prakticky na všem. V dokumentu také vystupuje. Jana říká, že unschooling nebo svobodné vzdělávání je pro všechny děti, ale ne pro všechny rodiče. Já si myslím, že i pro všechny rodiče, ale musí být ochotní pracovat na svých obavách a strašácích. Strachy a obavy jsou jediné, co nás brzdí. Ve skutečnosti ani nejsou naše, ale prostě si je neseme z dětství.
Ano, jako spoustu jiných věcí.
České školství je nastaveno na průměr. Třeba můj první syn, který také začal číst ve třech letech, byl diagnostikovaný v pedagogicko-psychologické poradně a škola s ním neuměla pracovat. Existuje hodně různých metodik a jsou školy, které se zaměřují na práci s nadanými dětmi. Do jedné takové on chodil až do maturity, ale spočívalo to pouze v tom, že dostávali víc práce než běžné děti. A bylo to prostředí, kde byl proti své vůli. A v takovém prostředí se člověk nemůže cítit bezpečně.
Ano, je spousta dětí, které by se ve škole cítily bezpečněji než doma. A ty ať tam chodí. Ale potom je velká spousta dětí, které tam být nechtějí a nemají jinou možnost, pokud nemají podporu v rodičích. V průměru jde o to umět od všeho něco, ideálně na podobné úrovni, ale pokud se dítě některým směrem vymyká, je to prostředí, které mu neprospívá. Ono z mnoha důvodů neprospívá ani těm průměrným dětem.
Pro mě je nepochopitelné, že moje dítě jednou řekne: „Fyzika, takový pěkný a těžký předmět. Vůbec nic o něm nevím, ale chci se ho naučit." To mi přijde divné. Kdyby mi v dětském věku řekli, že nemusím chodit na fyziku nebo na chemii, tak bych tam nechodila.
No právě. A kdybych se vás teď zeptala na cokoli z fyziky, tak mi na to velmi pravděpodobně neodpovíte přesto, že jste byla donucená všechny hodiny absolvovat.
Zůstalo tam asi 10 %, ale máte pravdu, že spoustu věcí člověk nevyužije. Ale není právě všeobecná znalost něco, co z nás dělá v konverzaci alespoň trochu vědomého člověka?
Ony ty svobodné děti nežijí v nějakém skleníku, setkávají se s normální populací. Všechny tyhle věci velmi dobře vnímají. My je neizolujeme ve školách. Školy jsou uměle vytvořená prostředí, ve kterých Ministerstvo školství vymyslelo, co se má dětem předkládat. Ale to je velmi úzký výsek skutečného světa. Ty naše děti žijí ve skutečném světě, každá rodina trošku jinak. Když ale rodiče dětem umožní nechodit do školy, chtějí s nimi ten čas trávit a baví je s nimi komunikovat. Komunikace je jediný způsob, jak se můžeme učit.
A vaše dcera?
Moje čtrnáctiletá dcera nechodila do školy nikdy, neměla žádné učebnice, žádné sešity, nikdy v životě ji nikdo nic nevyučoval. Je radikální unschooler. Přesto umí spoustu věcí. Umí anglicky, protože kouká na videa a hraje online hry. Když jí začalo dávat smysl, že chce psát gramaticky správně, tak si stáhla DuoLingo a hraje si s ním. Ale důležité na tom je, že to jde z její vnitřní motivace.
Tohle chápu. Ale potom dojdeme k maturitě, která je nutná k tomu, aby se člověk dostal na vysokou školu. Když se dcera rozhodne, že chce být doktorka, tak to bez vysoké školy opravdu nejde. Co s tím?
Děti odmalička vědí, že žijí v systému, který takhle funguje. Vědí, že mohou jít do školy, nemusí, a jsou zapsané v domácím vzdělávání, protože to je nejsvobodnější způsob, jak zde můžeme fungovat. Vědí velmi dobře, že když budou chtít jít na střední školu, tak tam musejí udělat přijímací zkoušky.
No jo, ale jak na to?
Existuje nespočet doučování, dá se najít lektor na cokoli. Internet je také plný informací, děti to vědí a umí s nimi pracovat. Nemají omezovaný přístup k technologiím, takže se umí v tomto světě pohybovat mnohem lépe než dospělí. Pokud jsou motivované a na střední nebo vysokou školu opravdu chtějí, tak jdou za tím. Já také myji nádobí, i když to není něco, co mě strašně moc naplňuje a baví. Dělám to proto, že v tom vidím smysl a chci mít to nádobí umyté.
To jste řekla hezky.
Na svém YouTube kanálu mám přes 40 rozhovorů s rodinami, které nechávají děti, aby si život řídily samy. Je tam i rozhovor se slečnou, která šla na střední školu, a přitom vyrůstala na unschoolingu. Šla na střední zemědělku, chtěla pracovat se zvířaty. Seděla ve třídě, učitel něco vykládal a ona tam přišla, protože ji to zajímalo, chtěla se něco dozvědět. Ale když se rozhlédla, viděla spolužáky, jejichž jediným cílem bylo tu hodinu prosedět s co nejmenším úsilím. Prošli základní školou s totálně zničenou vnitřní motivací. Zřejmě tam byli jen kvůli papíru.
Do jakého věku dítěte je možné s unschoolingem začít?
Dá se kdykoli a nikdy není pozdě. Nejznámější a nejstarší svobodné školy na světě jsou místa, kam děti mohou chodit, ale nemusejí dělat vůbec nic. Nikdo je nenutí do učení, ale je tam nabídka lekcí, kam mohou, ale nemusí docházet. V podstatě je to komunita, takový malý stát. Děti se účastní rozhodování o všem, jsou tam týdenní sněmy, kde se probírají pravidla, která tam platí, a děti to všechno spoluvytvářejí.
Pravidla?
Čtyřleté dítě má při volbě stejný hlas jako dospělý. Někde se rozhoduje spíše sociokraticky, takže to není demokracie ve smyslu toho, že většina přehlasuje menšinu - protože v tu chvíli je menšina nespokojená. V sociokratickém fungování se komunita snaží dobrat výsledku, kdy nebude nikdo extrémně nespokojený. Takhle fungují i některé školy v Česku, které se sdružují v Asociaci svobodných demokratických škol.
A v zahraničí?
V britském Summerhillu, který slaví 100 let fungování, třeba dospěli k tomu, že nepřijímají děti starší třinácti let. Říkají, že už jsou natolik zničené systémem, že už se tam neozdraví. Mám známou, která dítěti umožnila žít unschoolingově až na konci osmé třídy a je pravda, že tyhle děti už jsou hodně poznamenané. Vyžaduje to potom dlouhý čas, aby se odškolnily. Má to i svůj termín, deschooling. To se někdy vyžaduje i od dospělých, protože i my jsme hodně najetí v systému. Někdy může trvat opravdu dlouho, než se dítě zrelaxuje. Někdy se ve škole dějí ošklivé věci, takže to může vyžadovat i pomoc odborníka. Dítě musí znovu najít vnitřní motivaci k něčemu - je to i několik let a málokterý rodič to vydrží.
Váš nejstarší syn měl také unschooling?
Nejstarší syn chodil do školy až do maturity, protože chtěl. Nejprve jsme ho dali do školy, on nechtěl, ale jen proto, že jsme netušili, že to jde i jinak. On se tam přizpůsobil, měl tam jediné kamarády. Postupně jsme viděli, jak mu to neprospívá, ale on si zároveň už nebyl schopný představit jiný život, ten bez školy. Až po maturitě, když ho přijali na vysokou, si dovolil říct, že mu to nedává smysl - jít na vysokou. Já s jeho tatínkem jsme zajásali.
Většinou rodiče nadávají.
A nechali jsme mu tolik prostoru a času, kolik bude potřebovat, aby se ozdravil z toho všeho, co se dělo. Nejsou to jen věci ze školy, ale samozřejmě jsme mu spoustu věcí předali i my, jako rodiče, kteří nejsme úplně šťastní. Na druhé straně je super, že se s tím ve dvaceti začal nějak vypořádávat a ne třeba až ve čtyřiceti.
Ano, ale mám pocit, že škola a školní kolektiv mě trošku naučily sociální interakci s lidmi, se kterými musím být a musím umět vycházet. V práci také musíte být s lidmi, se kterými být třeba nechcete. Existují i otázky hierarchie.
To je otázka. Vy si vyberete, že budete dělat nějaký typ práce, ale potom opravdu nic nemusíte. Můžete říct, že se vám tam nelíbí, že jsou tam opravdu špatní lidé a že tam být nechcete. Nebo se můžete rozhodnout, že vám to i přesto stojí za to. Ale je to pořád vaše rozhodnutí. Tohle, co popisujete, se nenaučíte nějakým donucováním. Někdo vás někde zavře s lidmi, se kterými nechcete být a vy se tam naučíte nějak pohybovat. Osvojíte si nějaké strategie a mechanismy přežití. Ale úplně stejné věci jdou naučit i bez toho špatného okolo.
Jak?
Úplně normálním životem! My nežijeme zavření mezi čtyřmi stěnami. Třeba moje prostřední dcera se mnou od malička chodila úplně všude. Já jsem celkem akční člověk a nebaví mě pořád sedět doma. Chodila se mnou do práce, do rádia na natáčení rozhovorů a poznávala spoustu lidí. I ta nejmladší tří a půl letá je mnohem víc socializovaná než děti, které chodí každý den do stejné instituce, kde se setkávají se stejnými lidmi, se kterými navíc ani nechtějí být. Moje děti žijí normální reálný život. Chodí s námi, potkávají se a seznamují se. Nemají bojácný ostych před dospělými. Většinová společnost někdy naše děti vidí tak, že jsou drzé, protože ony si s prominutím nenechají od dospělých kálet na hlavu.
Unschooling je velké téma. Myslím, že má velká pozitiva.
Myslím, že náš film Svobodné děti je taková sonda k nahlédnutí, jak to vypadá.
O čem ještě promluvila Zdeňka Staňková?
- Jak podstatná jsou traumata, která jsme zažili v dětství
- Proč děti křičí, zlobí a vyvádějí a jak s tím naložit
- Jak reagovat, když jako rodič ztratíte nervy
- Proč se nezabývat názorem cizím lidí
- Kdy vyhledat odbornou pomoc
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talk show Na kafeečko
Související články
