Facebook
Instagram
Lejla Abbasová je česká moderátorka, tanečnice, modelka, aktivistka, herečka a bývalá mluvčí ministra pro lidská práva a národnostní menšiny. Proslavila se především moderováním reality show Big Brother. Založila Nadační fond Asante Kenya a Projekt Medela. Do pořadu Na kafeečko si přišla povídat nejen o své práci.
Lejla Abbasová (41) je česká moderátorka, tanečnice a zakladatelka Nadačního fondu Asante Kenya. Do povědomí veřejnosti se dostala moderováním populární reality show Big Brother. Má celkem čtyři děti, které vychovává se svým současným partnerem Volkanem Kanyakem. Tatínkem syna Davida je známý hudební skladatel Michael Kocáb, se kterým Lejla dříve žila.
Lejla přijala pozvání herečky Miluše Bittnerové do pořadu Na kafeečko a rozpovídala se o svém životě a o tom, jak zvládá vychovávat čtyři děti.
Bittnerová: Když řeknu: Černá gazela, protože mě to tak, promiň, napadá, je to urážka nebo ne?
Abbasová: Teď jsem nad tím shodou okolností přemýšlela, protože jsem byla součástí projektu Deníku N, který posbíral výpovědi žen ohledně harassmentu. Takové české MeToo. A já jsem tam povídala právě o diskriminaci na základě barvy a přístupu k jinakosti. Došlo mi, že jsem celý život poslouchala: Exotická perla, Gazela atd. Nevadilo mi to, protože jsem vůbec nebyla upozorněna na to, že by mělo.
Ale mladší generace si už uvědomuje, a to vidím na 25letých holkách, že to prostě není v pořádku. Že není v pořádku ukazovat na to, že je člověk jiný, že by měl na základě barvy mít výhody nebo naopak nevýhody, být škatulkovaný. Já jsem s tím v pohodě, protože jsem v tom vyrostla. Ale dokážu si představit holky ve věku těch dvaceti nebo pětadvaceti let, které žijí kosmopolitně, a barva je pro ně jako nic, protože jezdí do ciziny nebo svět se otevřel a tmavé lidi vidíš i tady. A je divné říct, proč by měla být „Gazela“, že jo? Vždyť těch „Gazel“ je tady dvě stě. Už tam není spojitost, že je to unikátní, víš?
Jo.
Abych to vysvětlila. Kdysi jsem chodila s klukem, který se mnou jel do Afriky a on snad nikdy předtím nebyl v cizině. Přijel tam a byl jediný bílý široko daleko. Já jsem v té době ještě fungovala fakt čistě ve slumech. A on mi tehdy řekl: Hele, já už vím, jak se cítíš v Čechách. Najednou měl kompletní pozornost, a to fakt svítíte a neschováte se. Není to o tom, že si člověk vezme čepici a zmizí v davu. Byl s tím konfrontovaný. A to je vlastně to, o čem já tady mluvím. Když jsem vyrůstala, lidi měli tendenci si to spojovat i s takovými krásnými slovy, které ale mohly být zavádějící. Ale jak je toho teď spousta, tak vám to už prostě nepřijde. A holky jsou na to citlivé. Jo, proč bych měla být nějaká „Gazela“?
Právě jsem se chtěla zeptat, co jsi zažívala na škole. Byla to velká diskriminace, nebo si z dnešního pohledu myslíš, že to vlastně nic moc nebylo?
Uvědomila jsem si, že kdyby se mě na to neptali novináři, tak spoustu těch věcí zapomenu. Tím, že se mě na to neustále někdo ptá, tak si vzpomínám, ale zase na to konto se dostávám hlouběji do vzpomínek a začala jsem si kdysi dávno vybavovat i průšvihy. Věci, které jsem zakopala, protože jsem na ně fakt nechtěla myslet. Ale tehdy se děly v dobré víře, že mi je pomáháno. Mám pocit, že nejhorší byla asi první třída, to byl největší náraz. Měli jsme paní učitelku, takovou starší paní, která nějak nevěděla, co se mnou, nebo s tím, že mě tam děti fakt šikanovaly. A ona mi chtěla pomoct.
V té době jsem uměla číst a psát. Jenže paní učitelka si mě vzala do první lavice, čímž mě odtáhla od těch dětí. A pak další věc. Když jsme během velké přestávky chodili ven na hřiště, nebo na takový plácek u školy, kde mě ty děti fakt prudily, byly na mě nepříjemné, ona je chtěla ode mě odtáhnout, takže na zem nakreslila čáru... Já jsem byla za tou čárou a děti nesměly jít za mnou, aby mi neubližovaly. Takže jsem byla celou tu první třídu, pořád to vidím, takový černý oukropek za čárou. A jediná "práce" těch šikanérů byla to, kdo se do mě trefí šutrem. Tak, aby to ta učitelka neviděla, jo? A tohle třeba byla věc, kterou jsem si nepamatovala, a vzpomněla jsem si fakt až po letech, když se mě na to ptali novináři.
No jo, jenže pak přišla puberta a z Lejly se stala nádherná gazela. Promiň. Já jsem úplně zamilovaná do toho, jak vypadáš. Přijdeš mi extrémně krásná. Takže předpokládám, třináct, čtrnáct let to bylo takhle. Víceméně.
Hele, moc ne. Já jsem v té době chytla ten baby fat. Trošku jsem nabrala. A hlavně jsem si v šestnácti oholila hlavu a pak jsem si nechala barvit vlasy na blonďato. Jenomže, protože ty barvy nebyly dobré, tak jsem to vždycky vzala nějakým peroxidem. Peroxid vodíku jsem si kupovala takový ten tříprocentní, čtyřprocentní. A barvila se a dávala jsem si to na vlasy, ze kterých se stala taková žvýkačka. Máma ze mě byla úplně na mrtvici. Nosila jsem to na patku. Teď jsem někde našla ty fotky a musím říct, že jsem se ji obdivovala a obdivuju doteď.
Potom všem, že máš vlasy... A matka tě nezabila.
Nezabila. Já jsem to pak vždycky dobarvila do černé. A když jsem se dostala do té černé, tak jsem to zase vzala strojkem. Takže to byl takový koloběh. Pak jsem měla různé copánky a dredy a já nevím co všechno.
Počkej, ty mi utíkáš. Prostě v těch čtrnácti, patnácti, šestnácti už byli chlapi a už museli bejt zabitý z tebe. To mi neříkej, že ne. I když jsi byla plešatá.
Moji vrstevníci ne. Já jsem zdrhla za staršími. A hlavně jsem zdrhla za americkou komunitou, která žila v Praze. To byla hospoda na Strossmayeráku, kterou vlastnil Amík a kde se to v té době všechno scházelo. Taková multi-kulti společnost. Potřebovala jsem zjistit, proč jsem jiná. Úplně podvědomě jsem se hnala tímhle směrem. Začala jsem vedle školy dělat za barem. Moje máma byla úplně nadšená... Vypadala jsem starší a začala jsem se bavit gayema, měla jsem mezi nimi nejlepší kámoše.
A najednou byl o mě opravdu zájem. Vůbec jsem tomu nerozuměla, protože ve třídě, tam jsem byla ta, která předává lístečky ostatním, pokud možno ještě tomu koho miluju já. V ideálním případě. Ale tam najednou boom. Koukala jsem na ně a říkám: Ale to jsem pořád já, nic se nezměnilo. Jsem prostě jenom trošku jinak oblečená než do školy. Takže si myslím, že jsem se toho podvědomě tak bála, že jsem si našla chlapy, kterých se bát nemusím.
Abych se přiznala, myslela jsem si, že budeš hledat kořeny v Súdánu. A ty si prostě jedeš do Keni a vypadáš, že jsi se tam našla. Ale našla jsi tam manžela.
Našla jsem tam partnera. Máme za sebou nějaký islámský sňatek, ale ten nepočítám. Já mu to nedám takhle zadarmo. Takže to už máme, před Bohem už jsem oficiálně jeho. Volkana jsem potkala v Keni a už je to milion let zpátky.
Takže ty jedeš do Keni, abys tam potkala Turka a měla s ním další tři děti...
My jsme takový street mix. To, co je v našich dětech, ale i v tom Davidovi, to je fakt neuvěřitelné. Hlavně oni jsou vizuálně namíchaní. Tam není vůbec poznat, že by byli sourozenci. Ani u dvojčat. Jsou úplně jiná.
David, tvůj nejstarší, nevypadal jako tvůj syn, když jsem ho tenkrát viděla jako malého.
A stále to trvá.
Davidovi je deset. A teď, prosím tě, jedna velmi důležitá informace pro nás, pro holky na Lifee.cz. Jak se to stíhá? Máš nějaké triky? Máš třeba někdy čas na sebe?
Mám fantastického chlapa. To je nutnost. A mámu a taky jsem měla paní na hlídání. My jsme úplně sehraný strojek. Volkan dělá z domova, takže u nás se moc nemluví, u nás se jede fjšfjšfjšfjšfjš. Ráno dělám osm jídel a mám na to přesně hodinu. Teď ještě dítě, které máme v lesní školce, takže tam jedeme na kole. U toho vyřizuju telefony, to už mám office. Fakt jedeme jak namydlený blesk.
A Volkan je plnohodnotná máma, se vším všudy. Naučil se vařit, naučil se prostě všechno. Na druhou stranu on neumí česky, takže všechny ty technické věci okolo baráku a Davidova škola jsou čistě na mně, protože on se nedomluví. Takže máme jasně rozdělené role. Blbé teda je, a to hodně, že nám nespí děti. Všichni včetně Davida. Takže máme služby. Ten kdo ukládá malé, má službu přes noc, druhý ukládá Davida. V momentě, kdy ho uloží, tak jde uklízet. Ten, co dává spát malé, za ním pak přichází, máme rozchod, protože potřebujeme být sami dejme tomu půlhodinu, hodinu. Pak jdeme k sobě a začneme řešit věci, které se děly za den nebo budou, protože jediný čas, kdy můžeme spolu komunikovat je večer. Jde se spát, ale pak se to začne budit. Úderem půl jedné nám to začne - Václavák. Jedno dítě, druhé dítě, třetí dítě, ale řeší to ten, kdo má službu. To je podmínka, že se to nesmí splést. Protože ten má pak možnost se na druhý den vyspat.
Ne, že bych si říkala, že máte příliš času přemýšlet o dalším dítěti, ale je možné, že by ještě přišlo?
Možná od sousedů, ale jinak už ne.
Celou zpověď Lejly Abbasové najdete v úvodním videu. Co všechno prozradila?
- diskriminace kvůli vzhledu a šikana na škole
- studium
- nadační fond
- manžel a výchova čtyř dětí
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
