Facebook
Instagram
Jedna z našich nejúspěšnějších zpěvaček, která nás svými hity baví už několik dekád, Helena Vondráčková, nikdy nepatřila mezi ufňukané paničky. Sama se označuje za silnou ženskou, kterou jen tak něco nerozhází, a my jí musíme dát za pravdu. Za svou letitou kariéru si prošla mnoha příkořími, a přesto zůstala s úsměvem na rtech vždy na vrcholu.
Zpěvačka, příležitostná herečka a ikona české pop music Helena Vondráčková si ve svém nabitém programu našla čas a přijala pozvání herečky Miluše Bittnerové do pořadu Na kafeečko. Obě dámy si příjemně popovídaly nejen o natáčení legendární pohádky Šíleně smutná princezna (letos se bude vysílat na Štědrý den v 15.55 na ČT1, pozn. red.), ale i o nadcházejících Vánocích a vzpomínkách na dětství. Dostaly se také k vážnějším tématům, jako je koronavirus, a v neposlední řadě se můžete těšit na exkluzivní přání od Heleny, které je určené právě divákům této talk show.
Bittnerová: Heleno, jsem ráda, že jsem se s vámi mohla potkat takhle na kávě. Pijete vůbec kávu, neurazila jsem vás?
Vondráčková: To víte, že ano, navíc jsem ji dneska ještě neměla. Nejsem žádný „kafař“, ale jednu denně si ráda dám.
Bittnerová: To jsme tu snad ani neměli. Většinou hosté buď kávu vůbec nepijí, nebo naopak hodně. Takže vy takhle jednou denně. Nepotřebujete tedy dobíjet energii?
Vondráčková: No určitě ne kávou.
Ale, ale, tak povídejte. Čímpak?
Energii dobíjím vším možným. Hlavně pohodou a tím, aby se člověk nenudil. Já ráda sportuju, hraju tenis a chodím na procházky s naším pejskem. Ráda plavu a pádluju, prostě mám hodně takových aktivit. A samozřejmě si také dobíjím energii koncerty, tam je důležitá ta interakce, která člověka nutí, aby vymýšlel neustále něco nového.
A co sladké?
S tím nemám problém, ale faktem je, že sladké moc často nejím. Co ale miluju a bez čeho nemůžu být, jsou meruňkové knedlíky podle receptu mojí maminky. Ty jsou úplně skvostný! I vy jste se dneska trefili. Blíží se Vánoce a my jsme vždycky doma dělali dort Malakov také podle maminčina receptu. Byl to nepečený dort z piškotů s kávovým krémem a rozmačkanýma meruňkama. Vše se navrství, dá se šlehačka, ovoce a vypadá to podobně jako zákusek, který jsem dnes dostala od vás.
No a to neuvěříte, že zrovna tenhle zákusek byl udělaný speciálně pro vás od kapitána národního týmu cukrářů a pekařů Honzy Horkého.
No tak to je milé! Pane Horký, děkuju! Za chvíli vám řeknu, jaké to bylo!
Heleno, pojďme k Šíleně smutné princezně. To je pohádka, která k Vánocům patří. Kdyby nebyla, nebyly by snad ani Vánoce.
Ale ne, existuje spousta krásných vánočních pohádek. Viděla jste třeba animovanou pohádku Na vlásku, kterou jsem dabovala?
Tak ta mě ještě čeká! Mám teprve čtrnáctiměsíční dceru, ale tipuji, že tak za rok a půl se k ní dostaneme. Pro mě je teď srdcovka Šíleně smutná princezna. Na konkurzu jste asi tehdy nebyla?
Ne, dostala jsem nabídku přímo od pana režiséra. Bylo to tenkrát v Divadle Rokoko a přiznávám, že jsem se opravdu zaradovala. Splnil se mi totiž můj dívčí sen stát se princeznou. Stejně na tom byl i Vašek Neckář, který byl se mnou tenkrát v divadle a také hned souhlasil. A musím říct, že to bylo moc fajn.
Takže se nerozhodovalo mezi vámi a nějakou jinou herečkou?
Ne, tady ne, ale k tomuhle rozhodování tenkrát došlo ve filmu Ostře sledované vlaky. Tam jsem dělala konkurz na průvodčí, ale bohužel to nevyšlo. V mužské roli se totiž rozhodovalo mezi Vaškem Neckářem, který byl moc malý, a jedním ambiciózním mladým hercem, který byl sice velký, ale neprošel zase sítem.
Ale tak v Šíleně smutné princezně to nevadilo. Jak to tenkrát bylo? Počítalo se s tím, nebo se to, že je pan Neckář menší, zjistilo až na place?
Ne ne, to bylo evidentní, že je menší. Ale Bořivoj Zeman to pěkně korunoval korunou při poslední scéně, kdy se bereme, a tam se to pěkně vyrovnalo. A když, stolička byla vždycky po ruce.
Jaká písnička se vám z té pohádky líbí nejvíc?
To je velmi těžko zodpovědět, protože ty písničky jsou všechny nádherný a nadčasový a já některé z nich zpívám doteď i na svých koncertech. Jan Hammer mladší, který psal celou muziku k této pohádce, ji psal v době, kdy mu bylo pouhých osmnáct let. Neuvěřitelné! Ale geny se dědí. Pochází ze skvělé jazzové rodiny.
Dívala jste se na sebe, když jste Šíleně smutnou princeznu natočila?
Některé věci jsme pak dabovali, takže jsem musela. Navíc mě to zajímalo. Jak nejsem herečka, chtěla jsem vidět, jestli nejsem někde trapná nebo jestli je to věrohodné. Nakonec vše dopadlo dobře, protože režisér Bořivoj Zeman nám byl neustále v patách a vedl nás tak skvěle, že to pro nás bylo velmi příjemné a přirozené. Nemuseli jsme se do ničeho nutit.
Kolik vám vlastně bylo, když jste točila tuhle pohádku?
To mi bylo osmnáct let.
To už jste měla po Slavíkovi?
Určitě, já jsem ho vyhrála dost brzo. Vlastně rok poté, co jsem se přestěhovala do Prahy. Ono to šlo vlastně nějak dost rychle.
Vy jste prý začínala na soutěži, kam byste se sama ani nepřihlásila.
Je to tak, ani by mě to nenapadlo. Ale tatínek jel do Prahy a přivezl přihlášku a já, protože jsem ráda zpívala, hrála ochotnické divadlo, tančila, krasobruslila, hrála na klavír, tak jsem souhlasila. Kámen úrazu byl totiž tenkrát v tom, že co jsem si vybrala, tak to mi šlo a já se nemohla rozhodnout, jakým směrem jít. Takže ta přihláška od tatínka byl takový zlom. Já jsem se s ním tenkrát na tu soutěž do Lucerny rozjela a vyhrála ji. Chodila jsem tenkrát do druháku na gympl a přání mého tatínka bylo, abych nejprve odmaturovala, a pak že se uvidí. Nakonec jsem ale po soutěži dostala spoustu nabídek a já zvolila tu od Darka Vostřela.
Co byste dělala, Heleno, kdyby to nebyl zpěv?
Když o tom teď přemýšlím, tak já miluju přírodu, zvířata, samozřejmě i lidi, ale asi bych byla docela ráda veterinářkou.
To ještě můžete stihnout!
Vždyť já to taky teď tak trochu dělám! Máme krásnou vlčici Elsu, která teda byla jako štěně šílená. Co mohla, rozhryzala. Říkali jsme jí plastová královna! Dokonce si spálila i tlamu, když se pustila do kabelu od samootvíracích vrat. No ale už ji máme dvanáct let a šíleně ji milujeme. Má výcvik, je velmi chytrá a krásná, ale ten věk už jí přináší problémy a má výhřez na páteři. Celé období korony jsme měli čas se jí plnohodnotně věnovat, tak jsme docházeli do fyzioterapeutického centra, kde chodila ve vodě na běžícím pásu, a jak ji ta voda nadnášela, tak nožičku nezatěžovala a pěkně trénovala. V létě jsme pokračovali na Slapech, kde máme hausbót. Denně s ní cvičím, pohybuju se s ní, takže mám takovou veterinární praxi.
Jak jste to stíhala?
Bylo to právě v době korony. Ale kromě toho jsem ještě stihla v tomhle komplikovaném období natočit a vydat nové album a myslím si, podle reakcí, které dostávám, že se povedlo. Velký podíl na tom má producent Kája Mařík. To mě tak napadlo, že je vlastně taková shoda náhod, že já jsem se přestěhovala ze Slatiňan do brdských lesů, kde působil Kája Mařík z oné známé knihy. Když za mnou Kája Mařík z agentury přišel poprvé, musím říct, že jsme si hned padli do noty. Měl stejné nápady, po kterých jsem toužila. Nechtěla jsem syntetické album, ale živé nástroje a živé muzikanty ve studiu.
Blíží se Vánoce, tak bych, Helenko, ještě ráda zavzpomínala na Vánoce ve Slatiňanech, když jste byla malá.
Na ty já vzpomínám tak neuvěřitelně ráda a s láskou! Také se tam vracím ráda, mám tam oba rodiče, bohužel už nežijí. Nicméně jsem vyrůstala v krásném prostředí prosyceném hudbou a láskou. Můj tatínek hrál krásně na klavír, moje teta byla operní pěvkyně, bylo to tedy podobně jako v rodině Hammerových, kde ta hudba zněla prostě pořád a všude.
A co na Štědrý den? To se sešla celá rodina a zněly koledy?
Ano, přesně tak. Tatínek hrál na klavír a ke stromečku se nemohlo jít, dokud se nezazpívaly koledy. Šli jsme do předpokoje, kde byl klavír, a dveře do místnosti se stromečkem byly zavřené. My jsme stáli a zpívali, tatínek hrál, a pak se otevřely dveře a my stáli, vykulené oči a byli jsme šťastní.
A co vaše první Vánoce v Praze bez rodičů? Bylo vám smutno?
Já jsem vlastně potom, co jsem přišla do Prahy, ještě asi pět šest let domů na Vánoce jezdila. A vlastně až potom, co jsem se zaláskovala a začala žít s prvním ze svých partnerů, jsme začali trávit Vánoce jen spolu. Ale i tak jsem hned další den na Boží hod jela domů a trávila svátky tam.
Povedlo se vám nějaké zvyky z dětství přenést do těch partnerských Vánoc?
Určitě. Moje maminka, i když se to v minulém režimu neschvalovalo, prožívala adventní čas a měla kamarádku, která měla rodinu ve Švýcarsku a vždy před Vánoci krásně vyzdobený dům i zahradu. No a mojí mamince se to tak líbilo, že jí tehdy začala výzdobu také vozit, a my jsme tak měli adventní výzdobu už tehdy. Také pouštíme skořápky, rozkrajujeme jablka nebo házíme botou. Teda já jí už neházím, kam bych taky chodila!
A nemáte strach třeba rozkrajovat jablíčko? Já osobně se totiž bojím, tak to raději nedělám.
Jsem člověk, který se jen tak něčeho nezalekne, takže se nebojím.
Co by u vás nemělo na stole o Vánocích chybět?
U nás klasika. Rybí polévka, kapr, nebo od té doby, co máme hausbót, se chytí sumec. Pak samozřejmě bramborový salát a ten nepečený dort, který vypadá podobně jako ten na stole.
Takže na sumce nám chodíte...
Ale my nepytlačíme! Máme rybářské lístky, oba dva.
Takhle, Helenko, vy i kdybyste ten lístek neměla, tak vám pokutu přece nikdo nedá.
To byste se divila.
Počkejte a to chytáte jen v létě?
Jistě, pak si dáme úlovky do mrazáku.
A co vinné klobásky na štědrovečerní stůl? To se ve východních Čechách dělá, tedy i u vás, nebo ne?
U nás ne. My držíme půst, takže nejíme klobásky ani večer.
Ještě se musím vrátit k salátu a věčné diskuzi, zda do něj patří salám, jablka, cibule a hrášek. Tak co, Helenko?
Tak u nás je to mrkev, celer, hrášek, kyselá okurka a majonéza. Jablko maminka nedávala. Ani salám nedáváme, právě opět z důvodu, že držíme půst.
Helenko, musíme končit. Mohla byste závěrem něco divačkám popřát do nového, doufejme, že klidnějšího, roku?
To bychom si přáli všichni! Opravdu už je nám smutno po zpěvu a celkovém uvolnění, ale protože to celé pečlivě s manželem sledujeme, tak víme, že není dobré všechno uspěchat a že by lidé měli být zodpovědní a dodržovat vše, co je doporučené. Já sama to dělám a musím říct, že jsme naštěstí ani já, ani můj muž nemocní zatím nebyli. Sice nikam moc nechodíme, ale i tak si moc přeju, aby to už bylo za námi. Vám všem bych chtěla také popřát krásné vánoční svátky, abyste byli hlavně zdraví, abyste byli optimističtí, protože když člověk všemu moc propadá, může z toho až onemocnět. Takže věřme tomu, že přijdou dobré časy, že se budeme zase scházet, koncertovat a já vás už teď zvu na mé koncerty, které byly přeloženy na příští rok. Tak pojďme všichni dělat vše proto, abychom mohli zase dělat to, co máme rádi!
Celý rozhovor s Helenou Vondráčkovou si můžete poslechnout v úvodním videu.
Související články
