Iva Pazderková o panické atace: Jednou jsem si napočítala třináct záchvatů za den

Iva Pazderková se narodila v Uherském Hradišti. Vystudovala osmileté gymnázium v Brně a následně JAMU, kde odpromovala v roce 2003. Už o rok později se dostala do televize a to díky vtipné reklamě na jogurt.

Poté se postavila na divadelní prkna ve stand-up sérii Na stojáka, kde si jako Blbá blondýna získala skalní publikum. Od té doby často vystupuje po boku svého kolegy, kamaráda a bývalého manžela Lukáše Pavláska, se kterým tvoří neuvěřitelně vtipné duo. Pár se vzal před mnoha lety, a šlo spíše o recesi než lásku. Manželství vydrželo pouhé tři měsíce. Poté byla Iva vdaná ještě jednou, ale i tento vztah skončil rozvodem. Jejím nynějším partnerem je produkční Hynek Lorenc.

Iva působila v Divadle Na Fidlovačce, moderovala v rádiu a uváděla například nominační večer Českého lva. V posledních letech ji často vídáme v porotě show Tvoje tvář má známý hlas, kde má působit jako emotivní, ale i vtipná složka po boku Jakuba Koháka.

Iva Pazderková přijala pozvání do talk show Milušky Bittnerové Na kafeečko, kde s ní probrala nejen své panické ataky, psychické onemocnění, ale i další nepříjemné a příjemné záležitosti, které ji během života potkaly.

Bittnerová: Vím, že jsi měla období, kdy jsi Blbou blondýnu ráda neměla a byla jsi na ni alergická, protože všichni ji po tobě chtěli, viď?

Pazderková: Ano, to bylo takové krátké období a hlavně všichni věděli líp, jak moc blbá je. A, samozřejmě, jako mladou umělkyni mě tehdy ještě iritovalo, že se nikdo nezajímá o mou hlavní práci, o to, co dělám jinde. Ale dost rychle mě to přešlo a Blondýnu dělám pořád a pořád ji miluju.

Ty jsi jediná blondýna, která, i když se obarví na černo, tak furt bude blondýna.

Já říkám, hele, to je jedno jakou mám barvu vlasů. Jsem dostatečně blbá, tam je to furt. Blbá blondýna forever.

Teď se neptám tebe, ale Blbé blondýny na koronáč. Jak to nesla?

Já jsem to nesla jakoby dobře, protože jsem se musela stýkat s obyčejnýma chudýma lidma. Hodně jsem šila roušky, našila 150 roušek bederních. Nikdo to nechtěl. A dělala jsem hodně charit, to hodně, hm. Jsem třeba vytřídila šatník, jsem si nechala jenom to, co potřebuju. Takže ty dvoje lodičky jsem pak odvezla do domova důchodců.

Je to hodná holka. No a co skutečná Iva?

Iva zpomalila, došlo jí, jakým životem žila, s jakými lidmi se stýkala. Dokonce jsem se znovu naučila rozlišovat den a noc. Fantastická věc. To je neuvěřitelné. A potom Netflix – hodně moc, dejme tomu nonstop. Akorát mě strašně ponižuje ten dotaz Netflixu: Stále se ještě díváte? A já: Ne, je pandemie, co asi dělám? Samozřejmě, že čumím na Netflix. A pak se objevilo: Jak poznáte, že žijete v období světové pandemie? Že se vám na Netflixu objeví tlačítko Play anything. Play something, jako že už je to všechno jedno. Takže jsem zpomalila. Samozřejmě, co se týče třeba finanční stránky, tak to byla úplná katastrofa. To je blbý. Ale na druhou stranu si to člověk všechno úplně protřídil a já říkám, že jsem strašně šťastný člověk, protože mám přítele, takže mohl platit celý nájem. Nemáme děti, nemáme hypotéku a neumím si představit, jak strašně těžké to bylo pro lidi, kteří prostě jsou v situaci, kdy vážně řeší střechu nad hlavou. A já jsem říkala: Tak jo, mám střechu nad hlavou, mám co jíst, mám co pít a mám teplo a prostě to je to, co někteří lidé v tuhle chvíli vůbec nemají. Takže jsem vlastně vděčná za tenhle luxus.

Ve skutečnosti jsi nikdy nebyla brána jako zlatokopka.

No tak s tímhle ksichtem moc nešlo být zlatokopkou. Dostávám otázky: Kde berete svou nejlepší inspiraci na Blbou blondýnu? V zrcadle!

Ivo, pojďme k méně veselým věcem, protože tvůj život není jen legrace. Naprosto mě nadchla upřímnost, se kterou jsi mluvila o panických atakách. Abych se přiznala, člověk, který to nezná, si to asi neumí představit. Ale zase na druhou stranu si myslím, že to je věc, kterou má poměrně dost lidí. Což mě zase překvapuje. Když se tvému kamarádovi dějí nějaké věci... Kdy si říct, pozor, je to asi panická ataka? Jsou nějaké příznaky, podle kterých to můžu já, jako blízký člověk, u někoho poznat?

No... Asi jo. Ten člověk není úplně ve své kůži. Ty seš tak úžasná kamarádka, že tohle říkáš, protože spousta lidí to strašně zlehčuje. U nás je obecně takový pocit, že psychické onemocnění je nějak podřadné vůči těm fyzickým. Ale je to stejné, protože psychické onemocnění pořád souvisí s hormony, že jo... máš nedostatek serotoninu... takže souvisí s nějakým fyzickým procesem. U nás se třeba deprese pořád nebere jako smrtelné onemocnění... Takže je úžasné, že to říkáš. A většinou ten člověk, pokud má k tobě důvěru, se ti svěří s nějakým tím stavem. A to by měl udělat. Jakoby diagnostikovat nikoho nemůžeš, ale důležité je podpořit ho v tom, aby pomoc vyhledal. Protože, a to je jediné, co já všem říkám, jestli teda můžu: Neposerte se z toho a běžte vyhledat pomoc. Pokud se chcete uzdravit, tak vám nic jiného nezbyde.

Jak mám poznat, že to není jenom blbá nálada nebo smutek? Jak mám poznat, že už je to prostě něco víc?

Já jsem si tehdy samozřejmě prošla kolečko, byla jsem na všech vyšetřeních, EEG, EKG... Pořád mě vyšetřovali a furt mi nic nebylo. Ale já jsem umírala i několikrát denně. Jednou jsem napočítala třináct záchvatů denně.

Bylo to fyzické, že si třeba nemohla dýchat? Nebo jak se to projevuje?

Projevy jsou individuální, ale v podstatě je to absolutní strach o tvůj život. Máš pocit, že umřeš. Nemůžeš dýchat, souvisí s tím tachykardie (zrychlení srdeční frekvence nad fyziologickou mez, pozn. red), necítíš ruce, necítíš nohy, máš brnění po celém těle. Fakt máš pocit, že máš třeba infarkt, nebo mrtvici. A je to strašně intenzivní. Opravdu se to těžko popisuje. Prostě strach o život. A ten spouštěč je... Někdy ho víš. Třeba vím, že když nastupuju do výtahu, je celkem velká pravděpodobnost, že mě ta ataka může chytnout, a tak už mám svoje dechová cvičení. Anebo někdy vůbec netušíš proč. Prostě jdeš po ulici, nebo sedíš doma a najednou řach a už to přijde. Pro mě je jednodušší potom identifikovat období v životě, kdy se mi začínají výrazně vracet, protože jsem se toho nikdy nezbavila a asi ani úplně nezbavím. Ale teď jsem v pohodě. Klepu. Cítím, když to přichází a dokážu to zarazit.

Ale pokud jde o deprese, mám za sebou dvoje zaléčení. I přesto bych si troufla tvrdit, že jsem zkušená depresistka. Bohudíky, deprese mám v míře, kdy jsou léčitelné a zvladatelné. Tak jsem ještě na křesle u psychiatra tvrdila, že nemám úplně šťastný vztah a občas několikrát denně brečím a nemůžu několik hodin vstát z postele. Tvrdila jsem mu, že jsem prostě jenom smutná. A on na to: Hm, tak dobře. Děkuju. Na shledanou. Někdy to je těžké poznat. Rozhodně si myslím, že ve chvíli, kdy si člověk srovná v hlavě, že drtivou většinu času je slabý a nevidí vlastně důvod dělat úplně základní denní úkony... Je strašně těžké to vlastně popsat... Tak jestli tenhle stav převažuje nad tím normálním a vůbec necítíš žádnou radost ze života, z ničeho... Tak už bys to měla začít řešit. A je to fakt, nikdo vám hlavu neukousne. Říkejte si o pomoc a nestyďte se, nebojte se. Jasně, někdo se vám může vysmát, ale to je jedno.

To je vlastně ten problém, že jo? Protože ty ani nevíš, komu to říct. Teď přemýšlím, protože jsem viděla „Tvoje místa“ a tam byli tvoji rodiče. Mám pocit, že máte strašně blízký vztah, že to je fakt parádní rodina, a že by ti určitě pomohli, kdybys jim o tu pomoc řekla. Ale řekla sis?

Jo, dokonce zrovna o té panice jsem řekla mamince, protože jsem si nevěděla rady, jestli musím za psychologem. To bylo dobré, to mi pomohlo. Táta byl trošku nervózní, protože jsou samozřejmě jiná generace a to bylo takové: To musíš fakt brát prášky? Je to složité. Otevřeně o tom mluvím, protože mně píše hodně lidí, že díky tomu, že to slyší, tak si najednou řeknou o pomoc. Někdy jde o fakt smutné příběhy - doma to zlehčují, nebo se jim ti nejbližší vysmějí. A to je strašné, opravdu strašné. Jestli můžu, udělám tady propagaci aplikaci Nepanikař nebo Nepanikar.eu. Ta aplikace je zdarma, stáhněte si ji. Nabízí první pomoc při všech možných formách psychického onemocnění a máte tam všechna čísla a kontakty, na které potřebujete zavolat. Tam vždycky najdete pomoc. A teď rozjíždí i online terapie, ty základní a první pomoc. Takže, prosím, nebojte se.

Nemohli si vybrat lepší ambasadorku. Ty ještě o sobě tvrdíš, že jsi ambasadorka pro všechny ženy, které čekaly příliš dlouho s dětmi.

A přejí si je, to je důležité.

Což já si nemyslím, protože sama na mně vidíš, že to jde. Není všem dnům konec.

Neřekla bych, že jsem ambasadorka. Já o tom jenom tak otevřeně mluvím, protože vím, jak je těžké někdy odejít ze vztahu a přitom už cítíte, že strašně moc toužíte třeba po dítěti, a partner si to nepřeje. A to je přece tak zásadní věc v životě, že zrovna v tomhle by partneři měli mít jasno. A v určitém věku už by se člověk měl opravdu rozhodovat pro to štěstí a naplnění svých hodnot. Spíš říkám, že když to cítím, tak není radno to úplně neodkládat.

Co je panická ataka?

Panická ataka je časově ohraničená epizoda intenzivního strachu a nepohody, která začíná náhle, dosahuje maxima během několika málo minut a trvá jen několik minut. Mezi typické příznaky panické ataky patří zrychlený puls, pocení, třes a sucho v ústech.

Celou zpověď Ivy Pazderkové najdete v úvodním videu. Co všechno o sobě řekla?

• psychické onemocnění
• panická ataka
• Blbá blondýna
• život v době pandemie
• třetí svatba
• touha po miminku
• kariéra v Americe
• cvičení a fitness soutěže

Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko