Facebook
Instagram
Iva Frühlingová je bývalá modelka, příležitostná spisovatelka a zpěvačka s převážně francouzským repertoárem. Do Francie se zakoukala už jako malá holka, když jí o ní vyprávěl její milovaný dědeček. Do této země se dostala už ve svých 14 letech díky konkurzu do francouzské modelingové agentury. Nějaký čas tam žila a stala se slavnou.
Modelka, moderátorka a zpěvačka Iva Frühlingová se do Francie zamilovala už jako malá holka a bylo jejím velkým snem tam žít. To se jí splnilo ve čtrnácti, kdy začala dělat modelku. Odjela dělat kariéru do Paříže. Tam se seznámila s kapelou Turn Over, začala s ní zpívat a tyto nahrávky se dostaly do rukou producentů Michéla Eliho a Thierryho Saida. Díky nim pak v 19 letech podepsala smlouvu na 4 desky s vydavatelstvím Virgin records a rázem se stala hvězdou.
Po návratu do Čech zpívala dál a získávala jedno ocenění za druhým. Také se vdala za slavného muzikanta Richarda Krajča. Manželství jim ale nevydrželo. O svých životních úspěších i prohrách, ale i nové písničce Tik Ťak si Iva Frühlingová popovídala v pořadu Na kafeečko s herečkou Miluškou Bittnerovou.
Bittnerová: Ivo, co je pravdy na tom, že ses po porodu setkala s psychickou atakou? Frühlingová: S psychickou nemocí. V tu chvíli je to teda panická ataka. Myslíš si, že máš infarkt, že prostě umíráš. Jeli jsme zrovna po dálnici, protože jsme šli k tátovi na sever, a vzadu byl malý osmiměsíční Adámek. Já řídím a teď se to začalo dít... začala se motat silnice a všechno kolem. Tak si říkám: OK, mám infarkt. Já asi umírám. OK. Život jsem měla pěkný, ale teď jsem matka, je tady dítě a musím ho zachránit. To je vlastně první myšlenka, co mě napadla. Prostě musím. V tom stavu jsem se snažila najít nějaké řešení. Nebyl tam sjezd, ale nakonec jsem to prostě zabořila někam do pole a tam jsem si zavolala záchranku. Nemoc ještě nějakou dobu pokračovala, protože to chtělo nějaké doléčování a tak dále.
To mě právě zajímá, protože mě překvapilo, že panická ataka je poměrně častá věc. A že kolem mě je dost lidí, kteří tuto nemoc prožívají, zažívají a žijí s ní po celý život. Protože to je nemoc, která se úplně vyléčit nedá, že jo? Rozumím tomu dobře? Úplně asi ne. Ne napořád. Ale už s tím umím pracovat. Už je to lepší.
Na to se chci právě zeptat. Za těch 6 nebo 5 let už ses s tím naučila pracovat? Naučila jsem se s tím pracovat. Nejdřív mě držely prášky, protože bez nich by to prostě nešlo. Jsem za ně hrozně vděčná. Protože když přestaneš brát prášky, může se ti to vrátit. Takže potřebuješ nad sebou nějaký dozor, aby tě v klidu převedl do „normálního“ stavu, v jakém jsi byla před tím, než se to stalo. Byla jsem na doléčování a tam jsem potkala Dominika, ale o tom si asi budeme povídat potom.
K němu dojdeme. Je možné, že někdo z našich diváků zažívá podobné stavy panické ataky a neví, že to je panická ataka. A také si myslí, že když to nikdy neměl, od dětství nebo od puberty, že to je nesmysl. Jak to, že se to objeví takhle později? Nebo jsi to měla už předtím? Nějaké náznaky? Za prvé: Je to přemíra stresu. Vypadá to tak, že to vzniklo z Adámka, ale nebylo to jenom ním. Byla jsem novopečená maminka, rekonstruovali jsme byt, všude byli řemeslníci a do toho jsem pracovala... Takže to byla přemíra stresu. Ale samozřejmě k tomu člověk musí mít nějaké predispozice. A je fakt, že když jsem odjela do Francie, začala jsem mít takové malé strachy. Začala jsem se bát ve výtahu, v letadle, měla jsem hrozné panické strachy v letadle. Nebylo to takto silné, ale vždycky jsem se hrozně bála. Brečela jsem a držela jsem někoho za ruku a tak podobně. A bylo to paradoxní tím, že jsem jako modelka cestovala furt, že jo?
No právě. Já jsem furt někoho držela za ruku.
Jé, tak to museli být šťastní, když to byli chlapi. Vždycky jsem měla make-up z toho focení, víš? A stevardi v letadle pak měli na bílých košilích probrečené černé fleky. Teď mi zpětně došlo, že jsem si říkala: Ty jo, to vlastně nemohlo být jinak. Dobře, asi jsem k tomu měla nějaké geny, ale asi by to nepropuklo, kdybych ve čtrnácti letech neodjela do světa. Neměla jsem pevnou půdu pod nohama, v tu dobu, kdy jsem ji potřebovala. Nic proti mým rodičům, oni jsou úžasní a já jsem hrozně ráda, že to udělali. Jenže podvědomí pracuje, i když ty si myslíš, že jsi jako puberťačka hrozně happy, protože tady je Paříž, támhle Tokio, New York... Ale podvědomí prostě funguje, že tohle není úplně OK. A pak se to začne projevovat. Ve výtahu, v letadle... Měla jsem už nějaké úzkosti, ale po nějaké době a po té slávě už to prostě muselo bouchnout. Mám pocit, že člověk ani nemusí být psycholog, aby na to přišel.
Projevovalo se to třeba i tak, že jsi nechtěla mezi lidi? Tím to začalo. Ještě když jsem byla těhotná a už to začalo být takové to – já chci být sama. Nebo možná to bylo tím těhotenstvím, že jsem si říkala: Nechci prostě kolem sebe lidi, chci se tak nějak uzavřít, chci být v klidu. A pak to vlastně bouchlo, když přišla ta ataka, a potom jsem se začala hrozně stydět. Začala jsem se stydět za to, že se to vůbec stalo „té perfektní Ivě Frühlingové“, protože se z té Ivy Frühlingové vlastně stal takový křehký perfektní obraz... Už to byl produkt, v podstatě jsem to nebyla já.
Teď se mi stalo tohle a já to nemůžu nikomu říct, protože… se za to hrozně stydím. Protože ta „Iva Frühlingová“ přece nemůže mít nějakou psychickou poruchu, vždyť ona je perfektní. Vždyť jí by se to nemohlo stát. A navíc se dělo to, že já jsem se v tu dobu nemohla stoprocentně postarat o Adámka. Říkala jsem si: Takže nejsem vlastně ani dobrá matka. Strašně jsem se styděla. V té době jsem měla hrozné deprese, bylo to velice nepříjemné.
To muselo být těžké i pro tvého manžela Honzu, že jo? My jsme oba dva hodně svobodomyslní lidi, on si tak nějak může dělat, co chce, já si dělám, co chci. Ale když se něco děje, tak mi zavolá a já tam v tu chvíli pro něj jsem. A to samé je i naopak. Je fakt, že i když to pro něj bylo těžké, a já vím, že jo, tak jsem hrozně ráda za to, že nás to stmelilo. Jsme i víc rodina, jsme si hodně takoví... jak to říct? Prostě, že víme, že jeden pro druhého tam můžeme kdykoliv být, máme v sobě oporu.
To je dobře, protože se říká, že takové zkušenosti buď ten pár právě takhle spojí, anebo je to naopak rozdělí. Takže vás to spojilo jako rodinu? Ano. Hele neboj se, že tam nebyly i chvíle, kdy nás to rozdělovalo. Ale nakonec nás to podpořilo.
Takže ses jako léčila medikamenty. Ty pak přestaly a ty ses šla doléčit? Ne, ne, ne. Já jsem přestávala brát prášky a k tomu jsem byla v sanatoriu, aby se nevrátily ty stavy, nebo aby tam byla nějaká podpora. Honza našel, protože on je takový řešitel, dvě zařízení v Čechách. Myslím, že jich není moc, kde by se o tebe dobře postarali. A tak jsem tam šla.
Tam probíhaly nějaké terapie a tam jsi potkala nového kámoše... Potkala jsem tam nového kámoše, přesně tak.
Tak vyprávěj. Ten tvůj nový kámoš, to je teda dělo. Musím říct, že když jsem se připravovala na náš rozhovor, tak jsem teprve v tu chvíli zaznamenala Adolfeena. Vy, co máte děti, tak ho asi znáte. Betynka ještě Adolfeena nesleduje. Chci jenom říct, že matky z toho nejsou nadšené.
Ne? On je trochu sprostý viď? Za mnou vždycky přijdou mámy a povídají: Ten Delfín, řekni mu něco, to je strašné.
Takže Iva se seznámila s kamarádem Delfínem a s Delfínem zároveň chodí Dominik Turza. Dominik Turza, ano.
A vy jste teď udělali takový umělecký tým. Chápu to dobře? To vzniklo přirozeně, protože já věci neplánuju. Netvořím tak, že bych nad tím nějak víc přemýšlela, to vzniklo úplně samo. My jsme se potkali, mluvili jsme o tom všem, o našich niterných pocitech a tak dále. A on mi říká, že potřebuje byt. Já mám volný byt v Praze, takže jsem mu ho pronajala. Teď jsem jeho bytná, on bydlí u mě doma. No a jak jsem u něj jednou byla, kecali jsme, on tam má to svoje studio, tak mi ukazuje, jak vlastně tvoří a jak to funguje. Já říkám: Hrozně bych chtěla písničku v tomhle stylu. On mi začal něco ukazovat a já na to: Ježíš, to je skvělé, tak to uděláme. Ale on mi říká: Ne, tady si to vezmi a přestaň mě už otravovat. Běž domů a tam něco napiš. Šla jsem domů a poslouchala tu hudbu a napsala text. S tím jsem přišla za ním a on říkal, že je to super. Tak vlastně vznikla ta písnička.
Aha. Mluvíme o písničce Tik... Ťak. Chtěla jsi říct Tik Ťok.
No, už jsem z toho úplně zblblá, protože Iva tady začala živě vysílat a na TikToku. Ono se prý nesmí říkat Tik Ťok. My všichni ale říkáme Tik Ťok. Já to skoro neznám, jsem taková panna v těchto sociálních sítích. Ale mimochodem, podívejte se na TikTok Ivy Frühlingový, protože to je taková sranda, že se pobavíte. Ale my mluvíme o písničce Tik Ťak. Je na YouTube a najdeme ji pod jménem Iva Frühling... Hele ne Iva Frühlingová, to je právě ten problém. Já jsem se tam nejdřív uložila nějak jako IF. Úplně složitě, já jsem taky inteligent. Takže tam musíš dát IF podtržítko Iva Frühlingová a pak Tik Ťak. Složité, já vím.
Dobře. Tak možná, když to budete hledat jako Tik Ťak... Ale IF to je jasné, prostě Frühlingová IF.
No jasně! Ale poslechněte si tu písničku. Mám trošičku pocit, že je taková hezky temná. Je hezky temná a to se mi právě líbí. Jak už jsem o tom mluvila dřív, mám ráda takové věci. Víš, jakou jsme měli inspiraci? Přišla za mnou maminka jedné holčičky a říká: Podívej se, co ta naše malá holka poslouchá, vždyť je jí 8 let. To snad není možné. A pustila mi Billie Eilish. A já na to koukám a říkám: To je skvělé, jak to, že se někdo nebojí ty věci říct? Vždyť já se přesně takhle cítím a mám furt strach to prezentovat. Říkám si: Už jsem měla dříve písničku La Muerte, která byla temná. Mám všechny ty věci, které jsou temné, takže si říkám: A já se nemusím bát to klidně říct česky. Já prostě do toho jdu a bylo to.
Celou zpověď Ivy Frühlingové najdete v úvodním videu. Co všechno o sobě řekla?
- bezstarostné mládí a modelingová agentura ve Francii
- hvězdná kariéra po návratu
- psychické problémy po narození syna
- léčba a stmelení rodiny
- seznámení s Adolfeenem a Dominikem Turzou
- nová píseň Tik Ťak
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
