Facebook
Instagram
Nevidomá floristka Romana Lískovcová přijala pozvání Miluše Bittnerové do talkshow Na kafeečko. Promluvila zde o ztrátě zraku, která ji potkala v šestadvaceti letech v důsledku cukrovky. Přesto se vrátila ke své původní profesi a začala se věnovat vázání květin. Sama se také líčí nebo si barví vlasy. Nově se na ni můžete těšit coby součást redakčního týmu Lifee.cz, kde pro vás bude vytvářet zajímavá DIY videa.
Mezi květinami se orientuje hravě, a to dokonce i mezi novými druhy, které nikdy neměla možnost spatřit. „Teď máme novinku, řezanou astru. To za mě nebylo, ale prostě tam funguje a pracuje nějaká fantazie. Pořád přece vím, jak vypadala astra. A dotyk vám dá strašně moc," vypráví Romana v pořadu Na kafeečko, který se mimořádně natáčel v hotelu Prokopka na pražském Žižkově.
Na Romaninu práci s květinami se můžete podívat na jejích facebookových stránkách DEKOROPOSLEPU květinové dekorace.
Romana Lískovcová o floristice
Jsme v nádherné místnosti se spoustou květin, které k vám patří. Jste vyučená floristka, že?
Ano, tady se mi splnil sen a velký cíl. Ujala se mě tu nejlepší floristka v České republice Pavlína Vítková a toho si moc vážím. Udělala ze mě profesionálku a díky tomu jsem získala titul jako jediná nevidomá floristka v republice.
V republice ano, ale my si trochu myslíme, že také v Evropě. Dokud nezjistíme, že existuje ještě nějaká nevidomá floristka v Německu, tak budeme říkat, že jste jediná nevidomá floristka v Evropské unii.
Ano.
Pavlína se nebála a učila vás vázat květiny. O zrak jste přišla poměrně pozdě, ve svých 26 letech, že? Jaký byl život Romany do šestadvaceti?
Velmi akční. Jsem taková neřízená střela. Zaplať pámbu mi to zůstalo. Ale ke květinám mě to táhlo od malička, protože s taťkou jsme měli zahradu a skleník. V jedenácti letech mi zemřela maminka, takže všechno, co rostlo na zahradě i v nejbližším okolí, skončilo ve váze.
Romana Lískovcová o ztrátě zraku
Do svých šestadvaceti let jste tedy se zrakem problémy neměla?
Četla jsem i ta nejmenší písmenka, nevěděla jsem, co je bolest očí, neměla jsem ani zánět spojivek. A najednou, z ničeho nic, mě začaly bolet oči. Myslela jsem si, že to je zánět spojivek, takže jsem šla do lékárny.
To jste si diagnostikovala?
Řekla jsem: ,Paní lékárnice, mně vadí světlo, bolí mě oči.' Poradila mi nějaké kapky. Potom už jsem přes oko nosila kalhotky a vypadala jsem jako Žižka, protože jsem musela mít jedno oko schované a papírové kapesníčky mi na to nestačily. Takovou sílu má světlo, to jsem si nikdy neuvědomila.
Promiňte, vy jste si přes oko dala kalhotky?
Ano, a chodila jsem s jedním okem. Tak jsem se dostala na oční pohotovost, kde mi pan doktor řekl, že mám zánět rohovky. Zeptal se: ,A vy jste diabetička? Chodíte pravidelně na kontroly?' Řekla jsem, že ano. ,Tak mazejte. Objednejte se k očnímu, protože vám hrozí akutní oslepnutí.' To mi spadla čelist. Jela jsem za tátou a dělali jsme si z toho srandu. On říká: ,Romčo, to je blbost.' No a bum bác. Zánět rohovky se nejspíš vyléčil, ale pak jsem do dvou měsíců přišla o zrak.
Jak jste to řešila?
Okamžitě jsem jela do Motola ke své oční lékařce, která mi dala datum kontroly. Bylo to docela rychle, ale oči se mi každou hodinu zhoršovaly. Ráno jsem třeba normálně viděla okno a odpoledne už jenom rám. Oči mi přecházely do bílé mlhy. Ráno jsem otevřela oči a říkala jsem si: ,Ještě vnímám světlo, ještě vidím rám okna, ještě vidím, je to dobré.' Než jsem se dostala do Motola k lékaři, už jsem viděla jen periferně. Tenkrát mě málem srazilo auto. Spadla jsem ze schodů, protože schody mi splývaly. Hodně lidí, bohužel i z rodiny, mi nevěřilo, protože zaplať pámbu mám oči normální.
Hýbou se vám duhovky a tak…
Říkám jim: ,Fakt nic nevidím. Ke mně neproniká ani světlo.' Večer jsem se ptala přítele, jestli už máme tmu.
Takže vy přicházíte o zrak, každý den míň a míň vidíte. Co vám řekli v nemocnici?
V nemocnici začal koloběh. Po deseti hodinách, kdy zavolali asi šest doktorů z celé nemocnice, se mě zeptali, jestli si moje oči můžou vyfotit. Říkám: ,Prosím, foťte. To je mám tak hezké?'
Vy jste takhle žertovala?
Jsem v tomhle prostě jiná. Takže fotili, byly reflektory, prostě hvězda. Potom přišel ten okamžik, kdy dorazila paní doktorka, posadila jsem se proti ní a ona řekla, že slepá nebudu. ,Ale heleďte, bude to jako otáčení zaoceánské lodi. Máte popraskané cévy v očích, dostala jste oční infarkt.'
To existuje?
To byla moje reakce. Řekla mi, že budu chodit na laser, kde mi budou vypalovat ty ještě nepopraskané cévky, aby nepraskly. Prý nevidím přes krev, která v tom oku na první pohled není znát. Takže jsem šla na laser, do přístroje, kde slyšíte zvuk, jako když do vás střílejí. Nebolí to, za dvacet minut jsem odcházela. Ale za dva dny neskutečná bolest oka. Myslela jsem, že je citlivé kvůli tomu laseru. Na doporučení svého známého jsem se nakonec nechala vyšetřit na soukromé oční klinice. Tam mi pan doktor řekl, že kdybych přišla o týden dřív, tak se s tím ještě dalo něco dělat. Řekl, že nemám oční infarkt, ale stržené sítnice. Takže když mě po tom laseru bolelo oko, tak to se mi strhávaly sítnice.
A čím se to stalo? Laserem, nebo vaší cukrovkou?
Cukrovkou. Sám doktor řekl, že nechápe, jaký to vzalo rychlý spád. S levým okem už nejde nic dělat, nechtějí. Je tam asi sedm očních chorob, ač to tak nevypadá. Je tam zelený zákal, šedý zákal, srostlá panenka s čočkou... Jednou mi řekli, že o to oko možná přijdu, že hrozí amputace. Zaplať pámbu drží. Druhé oko je několikrát operované. Je tam teda transplantace čočky. A nic.
Nic?
Nic. Nechci tady dělat nějakou frajerku. Položilo mě to na dno tak, že to nechcete ani vědět. Ale já už nechci vidět. Žiju plnohodnotný život. Dává mi to mnohem víc, než kdybych kolikrát měla vidět to, co člověk vidět nechce. Pokud máte kolem sebe správné lidi, tak vidět fakt nepotřebujete. Já vím, jaké je dnes počasí. Vím, co je vedle mě napravo, co nalevo. Kolikrát z toho mám i takovouhle hlavu. Nestojím o to, abych viděla třeba pět centimetrů před sebe a oči mi šly různými směry. Tohle jsem si už zažila a nechci.
Romana Lískovcová a poslední pohled na manžela
Pamatujete si poslední obraz, který jste viděla?
Byl to pohled, kdy jsem naposledy viděla svého manžela. Věděla jsem, že už ho nikdy neuvidím. Člověk není hloupý a prostě už ví, že je to průšvih. Takže jsem se podívala na manžela, ten v tu chvíli koukal do telefonu. Vedli mě na sál, kdy jsou oči během operace při vědomí. Mám za sebou několik operací, ale tohle...
To oko bolelo nejvíc?
Ano. To vám dávají umrtvovací injekci přímo do důlku, pod kost. Je to chuťovka, čvachtá to a vy všechno slyšíte. Jste na sále asi tři hodiny s igelitem přes sebe, takže nemůžete dýchat.
Romana nově součástí redakce
Redakci Lifee.cz Romanin příběh velmi oslovil. Obdivujeme její pozitivní energie a talent. Po oslepnutí se dokázala odrazit ze dna a ani v těžkých chvílích neztratila svůj věčný optimismus. Jsme proto moc rádi, že Romana přijala naši nabídku a stane se součástí redakčního týmu. Můžete se těšit na DYI videa, ve kterých vás bude učit vázat květiny a vyrábět dekorace k různým příležitostem. Zaměří se také na děti a maminky, pro které připraví sérii tvořivých DIY videí.
O čem dalším Romana Lískovcová promluvila?
- O těžké formě cukrovky, kterou má jen pár lidí v republice a jak se s ní vyrovnává
- O smrti mámy
- O svém bratrovi, který kvůli cukrovce přišel o nohu
- Jakým způsobem se s náhlou slepotou vyrovnala
- Jaká byla její první vycházka poslepu a co použila místo slepecké hole
- Jak se sama líčí, barví si vlasy nebo smaží řízky
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
