Facebook
Instagram
Pozvání do talk show Miluše Bittnerové Na kafeečko tentokrát přijala farářka Martina Viktorie Kopecká (36). Krátkovlasou brunetku jsme mohli roku 2021 vídat v taneční soutěži StarDance, kde skončila druhá. Promluvila o tom, zda se jako farářka může vdát a mít dítě, pít alkohol nebo nosit trendy oblečení. Co ji přivedlo k víře? A proč je menstruace farářek velké tabu?
Farářka Martina Viktorie Kopecká slouží v Církvi československé husitské. V rozhovoru s Miluškou Bittnerovou odhaluje zákulisí nedělních bohoslužeb, ale také denní pracovní náplň farářky. Její práce je zároveň posláním a jak říká, výkon a emoce farářek často ovlivňuje menstruační cyklus.
„To jsou ohromná tabu a dělá se, že to není. Ale ono to na jednu neděli z těch čtyř prostě vyjde. Jsou to věci, které vás na teologické fakultě nenaučí," zamýšlí se Martina Viktorie Kopecká.
Ačkoli děti zatím nemá, popisuje, jak práci farářky ovlivňuje mateřství. Kupříkladu v době, kdy je farářka těhotná a má sloužit pohřeb. „Najednou je to úplně jiná energie. Máte v břiše miminko a jdete doprovázet na poslední cestu třeba člověka, kterého jste znala," vypráví křehká brunetka, která se ve volném čase věnuje sváření a na muže svého života zatím stále čeká.
Martina Viktorie Kopecká o StarDance a farářství
Věděla jste, že o vás na produkci StarDance říkali, že jste anděl?
Ne, ale myslím, že jsme jim všichni tropili žerty i starosti. Andělská jsem jim asi připadala jen na tom monitoru, ale když vás potom nahánějí na konkrétní místo, tak to asi tolik slavné není. Začali jsme být po dalších přenosech familiérní a možná jsem ke konci měla jinou vizitku. Ale ano, připadala jsem si opečovávaná, jako když jsem v nebi. Bylo to andělské prostředí. Pracovali na nás, všichni sledovali, jestli se hroutíme nebo nehroutíme, a dodávali nám čokoládu. Marek Eben naléval tekutou bublivou snídani. Jak říkám, prostě andělské prostředí.
Tancovala jste s Markem Dědíkem. Bylo to pro vás motivující? Dokázala byste vytancovat druhé místo s někým jiným?
Ne. Když jsem si postupně očichávala ostatní tanečníky, zjistila jsem, že by to šlo jedině s Markem. Tanec byl jen třešničkou na dortu. On je kamarád, parťák, nehroutí se, nestresuje, nevyvádí, navíc zná holčičí fígle a triky. Na všechno, co vás potká - včetně menstruace, nesedící podprsenky nebo díry na punčochách. Ví si rady opravdu se vším. On se se mnou nesmírně nadřel a já asi budu mít vůči němu do konce života pocit dluhu. Chtěla bych mu dopřát to nejlepší, co bych mohla, protože bez něj bych to fakt nedala.
Protančili jste také plesovou sezónu. Kolik plesů jste zvládli?
Měli jsme celou šňůru. Hrdě jsem říkala, že se v tomto období, v plesové sezóně, živím vlastním tělem. Někteří se smáli, jiní byli pohoršeni. Ale jestli to celé k něčemu bylo, tak že jsme tancovali asi jedinému prezidentovi, kterému bych byla ochotná tancovat. Tancovali jsme v nádherném Španělském sále valčík a potom bez přezutí paso doble. To znamená klasiku a latinu v jedněch botách a šatech. Zvládli jsme to, a když jsem tam klečela a dělala femme fatale, bylo to úsměvné. Moderátor totiž nejprve řekl, že jsem paní farářka a psychoterapeutka.
Jste opravdu dvě v jedné, nebo je to jedna osoba, která má mnoho tváří?
Myslím, že v každé z nás je mnoho podob a tváří. Pořád jsou to jen strany jedné mince a každá se leskne jiným světlem. U farářování je ohromná výhoda, že nikdo neposuzuje primárně váš vzhled. Dostanete talár, který skryje všechno, od krku ke kotníkům, možná jsou vidět boty. Já se vlastně do práce moc nemaluju. Někdy to tak vyjde, že jsem nalíčená. Ale snažím se soustředit, abych i já tu bohoslužbu prožila. K tomu přehnaný make-up nepotřebuji. Zároveň, když je to bohoslužba v televizi, tak se tomu nebráním.
Menstruace a těhotenství jsou u farářek tabu
Máte to všechno propojené.
Myslím, že to, jací jsme faráři a duchovní, u žen ovlivňuje i menstruační cyklus. Někdy opravdu jsme citlivější a něco nás dojme víc, jindy jsme víc akční. Myslím, že tohle je fenomén, o kterém se nemluví. Když má farářka menstruaci nebo je těhotná. To jsou ohromná tabu a dělá se, že to není. Ale ono to na jednu neděli z těch čtyř prostě vyjde. Jsou to věci, které vás na teologické fakultě nenaučí. Jasně, není to něco, co by řídilo váš život, ale do jisté míry vás to ovlivňuje. Může to pomáhat i v plánování práce. Některé týdny jsem více připravená dělat jednu zpověď za druhou, v jiné dny se potřebuji zavřít a studovat a vůbec by mě nenapadlo se nalíčit a jít do světa.
Jde to vůbec plánovat? V rámci vašeho zaměstnání?
Moc ne. Je to spíš myšlenka, že by bylo hezké, kdybych mohla. Většinou pracuji sedm dní v týdnu, od rána. Někteří lidé se chtějí sejít ještě před prací, takže pracovní dobu většinou začínám kolem osmé hodiny. Večer žádný limit nemá, protože lidé neubývají a také potřebují nějak žít a na svůj duchovní život nacházejí čas až večer.
Měla jste čas probrat s Markem Dědíkem duchovní život a vzít ho třeba ke zpovědi?
To ne, ale on měl ohromný respekt k mé profesi, která je jistým způsobem citlivá a křehká. Když jsme tancovali třeba rumbu, tak se pořád ptal, jestli to není moc a jestli by mě za to třeba nevyhodili z práce. Docela jsme se u toho zasmáli. On by byl býval mnohem umírněnější a byla jsem to já, kdo ho nabádal, aby ještě přidal. Hledali jsme hranici, kterou nepřekročit. A nikdy jsme ji nenašli, takže si myslím, že jsme ji překračovali pravidelně.
Jak reagovali vaši farníci?
Všichni moji farníci se shodli, že viděli všechno a zažili paní farářku tak, jak by to nečekali. Zároveň mě v tom kostele dál vítali jako doma. Každou sobotu, když skončil přenos - a mejdan kvůli pandemii nebyl - tak jsem se kolem jedné hodiny večerní dostala domů. Druhý den jsem vstávala do práce a farníci mi vyprávěli, co všechno u televize zažili. Koukali se mi na nehty a říkali, že podle laku poznají, jestli jsem tam včera opravdu byla.
Martina Viktorie Kopecká v civilním životě
Setkala jste se s papežem?
Setkala jsem se s papežem Františkem. Nejprve v roce 2018 a později mě pozval na celý měsíc do Vatikánu. Byl to začátek mého dlouhého rozhovoru s římskokatolickou církví a postupně odpadal jeden předsudek za druhým. Všechny mé myšlenky o tom, jak je to zpátečnická a nemoderní církev. Setkáte se s biskupy a arcibiskupy, kteří jsou tak skvělí! Nejen v tom, že mají na jezuitské koleji kulečník, ale dají si k tomu i něco dobrého k jídlu a k pití. Ale i jejich myšlenky, jejich odevzdanost k té službě. Já nedávám sto procent církvi. Ano, je to má velká část a jste farář, když se ráno vzbudíte, když jdete spát i když spíte. Nikdy to přijetí služby nesundávám. Ale také chci mít volný čas. Teď jsem třeba byla na kurzu svařování. Prostě jsou věci, které mě těší.
Aha. Takže vy máte brýle a sváříte.
Kukličku. Tam je úplně fuk, jaké máte vlasy, co máte na obličeji. Učila jsem se svařovat normálním COčkem, tam je elektroda. A ještě jsem si zkusila sváření TIG, tam je wolframová elektroda. Vytvořila jsem věc - držák na dřevo ke krbu, který ještě nemám. Ale ten držák na dřevo už mám!
Vy si takhle budete spravovat svůj kostelíček?
Tahle praktická teologie by se moc hodila. Na farách neustále neodtéká záchod, je potřeba spravit okap, opadává omítka, houpe se kříž a je ho potřeba ukotvit. Kromě toho, že jsem v kapli farář, jsem také účetní a uklízečka. K tomu bych potřebovala být instalatér nebo zabezpečovák.
Proč jste si ten kurz opravdu dělala?
Vždycky jsem něco chtěla dělat rukama. Svařování mě fascinovalo, byla jsem se na to podívat a zkoušela jsem si to, ale tohle byl skutečný kurz, kde jsem mohla celý den svařovat - a někdo vám k tomu ještě udělá oběd! Ženská sváří, chlap přinese oběd a dbá na to, abyste se pořádně najedla a neklepala se vám ruka. Ještě se chystám vracet k práci s keramikou. Pořád jsem v příbězích lidí, posloucháte jejich radosti a bolesti. Bolestí je víc. A já potřebuji něčím vypnout. Práce rukama mi v tom pomáhá.
Nedivila bych se, kdyby vás někdo oslovil na modeling. To se někdy muselo stát, ne?
Ano, já byla jednou modelka. A pořád jsem za všechno děkovala a pořád jsem se dojímala. Přišlo mi úžasné, že mě někdo opečovává. Museli mi upravovat make-up pod očima, protože jsem byla dojatá modelka. To jsem zažila jednou. Ale já na to nemám čas. Já když si udělám kratochvíli s modelingem nebo se svářením, tak si to někde musím napracovat.
Martina Viktorie Kopecká o cestě k Bohu
Martino, vyrůstala jste v ateistické rodině. Oba vaši rodiče jsou záchranáři.
Oni jsou andělé. Já tak možná vypadám, ale oni to dělají.
Čím jste chtěla být?
Chtěla jsem dělat něco s uměním. Buď nábytek, užitý design nebo obalovou techniku. Dělat něco rukama. Ale chodila jsem v Lounech na gymnázium, které bylo pojmenované po slavném matematikovi a mně ta matematika opravdu moc nešla. Šly mi jazyky, hudba nebo výtvarka. V tom všem jsem byla doma, ale to se vůbec necenilo, to bylo normální, to prostě holky umí a k ničemu to není. Opravdu jsem uvěřila tomu, že jsem k ničemu. Takže jsem šla pracovat. Pracovala jsem ve firmě, kde se zakládala francouzská oddělení a my na dálku spravovali bankomaty.
Vy jste šla po gymplu rovnou do práce.
Teprve tři roky na to mě bez přijímaček vzali na Husitskou teologickou fakultu - aniž bych cokoliv věděla o křesťanství. Uměla jsem latinu. Tam jsem se strašně zamilovala a zjistila, že je to obor, který chci opravdu dělat. Také moje práce byla natolik šílená, že jsem byla ochotná dělat cokoliv za minimální mzdu, jen abych nemusela sedět v korporátu. Na druhé straně jsem se díky ní naučila dobře s Excelem, takže si umím vytvořit databázové systémy a naprogramovat makra. Dnes se mi to hodí. Umím si zorganizovat čas. Každá dobře odvedená práce, kterou se člověk dobře naučí, se jednou v životě upotřebí. Nic není zbytečné.
Ani ta matematika? Třeba integrál?
Už jen, že člověk ví, že to existuje.
Boha jste tedy našla na teologické fakultě. Bylo to ovlivněno nějakou vnější okolností?
Vlastně vnitřní i vnější okolností. Když mi bylo 22 let, operovali mi srdce a to jsem byla v prváku na fakultě. Na operačním stole, kdy je člověk během toho výkonu při vědomí, jsem vyjednávala s Bohem, k čemu tedy vlastně na světě jsem. Ta operace trvala asi tři nebo čtyři hodiny a tam jsem si uvědomila, že na toho pána Boha spoléhám. Že moje víra je hrozně naivní, dětinská, a pořád pro mě byl nějakou entitou na mraku. Uvědomila jsem si, že potřebuji něco, co mě přesahuje a k čemu se budu moci s důvěrou obracet.
Tomu rozumím.
Teprve později, když člověk získává vědomosti a trošku pronikne do tajů teologie, dokázala jsem svoji víru zkultivovat a zformovat. Jsem hodně racionální člověk, takže jsem se s tím potřebovala spíše smířit. Je zde něco, co je mocnější než já a má mě to v hrsti - v nejlepším slova smyslu. Když jsem si to připustila, dělo se už všechno rychle. Nechala jsem se pokřtít, vstoupila jsem do církve a začala jsem v ní pracovat, zatím bez ambice sloužit. Chtěla jsem v tom prostředí hlavně být, protože tam nebyly žádné bankomaty. Ale později přirozeně vznikla potřeba, abych do služby šla intenzivněji. Dnes si neumím představit, že bych dělala něco jiného.
Martina Viktorie Kopecká a vztahy s muži
Byly tam nějaké vztahy, než jste šla na teologickou fakultu? Plánovaly se vdavky?
Vdavky ne, ale já jsem vztahový člověk. Od začátku jsem věděla, že celibát by pro mě nebyla cesta. Nemyslím si, že by sexuální život byl o něco méně duchovní než cokoliv jiného, co v životě prožíváme. A vlastně to pro mě bylo i hodně důležité - abych se mohla vdát a mít děti, a kdyby na to nedejbože přišlo, abych se mohla také rozvádět. V naší církvi tohle všechno možné je.
Když se vdáte, váš manžel bude muset být hodně dokonalý, aby ho přijali vaši farníci. To není jednoduché, že?
Není to jednoduché a možná by tam bylo i nějaké přijímací řízení, kdyby na to přišlo. V létě mi bude 37 let a ještě před třemi lety se mě farníci ptali, kdy už budu mít toho manžela a děti. To bylo úsměvné. S 35. rokem jako by spadla klec a už se nikdo neptá. Myslím tedy, že už jsem v kategorii stará panna nebo neprovdatelná. Je to citlivé.
A plánujete něco takového?
Jak říkám, jsem vztahový člověk a nechtěla bych žít v osamění.
Jak by tedy měl vypadat a jaký by měl být partner paní farářky?
Hledám hlavně souznění. Nehledám člověka, který bude neoblomně věřící. Potřebuji vědět, že to je to ono a je to láska.
Může to být rocker, který pije?
Tam nevím, jestli bych souznění našla. Potřebuji akord. A aby došlo k akordu, musejí být obě složky trochu jiné, aby se doplňovaly. Ale já pořád spoléhám, že pán Bůh ví, co se mnou. V tomto aspektu to všechno nechávám na něm.
Martina Viktorie Kopecká a mateřství
Sama vím, že když se něco děje mému dítěti, nemohu jít a starat se také o někoho jiného. Nad tím jste také uvažovala?
Nejsem žena, která by nutně a hned potřebovala mít děti - a možná je kvůli tomu ani nikdy mít nebudu. To je otázka, kterou také řeším a nikdo nemládne. Ale aspekt mateřství se zobrazuje v naší službě také tehdy, když má například těhotná farářka jít sloužit pohřeb. Najednou je to úplně jiná energie. Máte v břiše miminko a jdete doprovázet na poslední cestu třeba člověka, kterého jste znala. To je něco, co si neumíme dost dobře představit. Já jsem nad tím také zavírala oči - předtím, než mi to moje zkušenější kolegyně vyprávěly.
No a co tedy ten celibát?
Služba farářů, kteří žijí v celibátu, má výhodu v tom, že nemáte doma nikoho, o koho byste se strachovali. Také je zajímavé, když jdu sloužit svatbu. Všichni jsou načinčaní, snoubenci jsou zamilovaní - a vy máte doma třeba krizi. Je těžké, když před takovou svatbou pošlete milovanému zprávu a nepřijde vám odpověď. Nebo přijde a je hrozná. Tohle jsou nuance, které v šatně musíte odložit jako kabát a soustředit se na to, co máte dělat. Možná to jde ve vztazích partnerských, ale nejsem si jistá, jestli to jde v mateřství. Dítě je vaší integrální součástí.
Staráte se o lidi - od jejich křtu až po pohřeb. Čeho lidé nejvíce litují na poslední cestě, když s vámi mluví?
Toho, že někdy v životě nebyli odvážnější. Že si nějaké sny nesplnili a odložili je kvůli tomu, že se víc starali o druhé a ne o sebe. Také litují toho, že někomu něco neřekli. K tomu se je snažím doprovodit a povzbudit. I kdyby ten člověk už nebyl na světě, tak ať to zavolají pánu Bohu, aby to vyřídil. Tohle může být důležité. Teď jste narazila na to, co je pro mě v té službě asi nejtěžší, a to pohřbívat vrstevníky.
Proč právě tohle?
Je to něco, s čím musím vždycky trochu zápasit. To je služba, která člověku připomíná, jak moc křehký je život a jak moc jsme zranitelní. Jsou to také rodiče, kteří přijdou a pohřbívají své dítě, které je třeba ve stejném věku, jako jsem já. To mě vždycky zastaví. To si potom říkám, jestli věnuji adekvátní čas službě a zbývá mi také čas na můj vlastní život? Anebo kvůli službě odevzdám i to, co bych chtěla já osobně? To jsou taková dilemata.
Martina Viktorie Kopecká a světské radovánky
Odpověď hledáte u Boha nebo vám to pomáhají překonávat i nějaké světské věci?
Pramen radosti je určitě v duchovním životě, to rozhodně. Bohoslužba mě vyživuje a těší mé nitro i duši. Ale já si také ráda koupím hezké boty, ráda se dobře najím, dám si alkohol, ráda cestuji a ráda se obklopuji věcmi, které mě těší. Ale nesloužím jim. Vím, že nejsou nejdůležitější. Důležitější jsou vztahy - ať je to vztah k Bohu nebo k lidem. Rozhodně nejsem upejpavka, která by nechtěla hezké věci nebo se hezky oblékat.
Není to hřích? Můžeme?
Ne, já si nemyslím, že by pán Bůh chtěl, abychom chodili v pytli a neměli radost ze života. Nebude tak zle.
No, on i ten alkohol, že?
Farář, číšník nebo someliér, to jsou jedny z mála povolání, kde je alkohol součástí práce. My pijeme alkohol v neděli ráno a na lačno! Opravdu se předtím nejde moc nasnídat. A ta malá hostie také není úplně výživná sníďa.
Však ano, pít v práci na lačno...
Pokaždé, když se děje večeře Páně, podivuji se, jaký je zázrak, že to lidem mohu ukazovat - mohu vyzdvihnout hostii s kalichem a ukazuji jim, že pán si za nás dává. Čím jsem starší, víc se soustředím na obsah než na formu - abych to držela rovně a nešilhala u toho. Někdy se až dojímám z toho, co se nám všem děje a co všechno můžeme zažít. Teď nám v kapli ve Strašnicích netekla voda, ale víno teklo pořád. A jak jsme byli rádi, jak najednou všechno rozkvete! Farář vypije skoro deci vína, naštěstí až na konci bohoslužby. Potom už se nic neříká a jde se od stolu.
Dávají vám dobré víno?
Ano. A také jsou legrační lidé, kteří mi to chystají. Někteří jsou spořiví a nalijí jen hezky po dně. Některým se ruka zvrhne a najednou je toho opravdu deci. To je potom trapné, když varhaník utichne a já pořád glogám ten kalich. Je to takové zbožné gesto dopití do dna.
O čem ještě promluvila Martina Viktorie Kopecká?
- Proč u katolíků stále nemohou sloužit bohoslužbu ženy
- V čem je inspirativní papež František
- V čem je specifická Církev československá husitská
- Jak se vyrovnává s kritikou v diskuzích a komentářích
- Zda se někteří lidé rodí apriori zlí
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee/talk show Na kafeečko
Související články
