Facebook
Instagram
Kousek od našich domovů zuří válka a nepříjemně nás sužuje strach a úzkost. Proto jsme tentokrát jako speciálního hosta pořadu Na kafeečko pozvali psycholožku Janu Woleskou. Musíme začít každý sám u sebe, a pak vysvětlovat dětem, říká odbornice. Jaké techniky nám mohou pomoci přetavit nepříjemné pocity v sílu a vyrovnanost?
Nikdo z nás nečekal, že se naplní ty nejčernější obavy a Rusko zaútočí na Ukrajinu. Skoro po týdnu, kdy válka začala, sledujeme netrpělivě dění a žijeme v obavách. Ani my dospělí si někdy nevíme rady, jak se s tím vyrovnat. Hlavu plnou obav a černých myšlenek mají ale i naše děti.
Jak z toho ven? Podle psycholožky Jany Woleské musíme začít u sebe, přestat se topit v lítosti a strachu, přijmout situaci, a pak teprve vysvětlovat situaci dětem. Vhodným přístupem může být i to, že se zapojíme do pomoci Ukrajině a to jakkoliv je to možné. Způsobů je dost a některé nebudou stát vůbec nic. „Když budeme pomáhat, o to víc se pak budeme radovat se života. Lítost je destruktivní a ničemu nepomůže. Daleko lepší je pokusit se o pomoc,“ vysvětluje psycholožka v pořadu Na kafeečko, kde s Miluší Bittnerovou probrala jednoduché techniky, které nám pomohou zvládnout úzkost a nezoufat.
Bittnerová: Je pohled ženy a muže na válečný konflikt hodně odlišný?
Woleská: Myslím, že ano, protože ženy víc soucítí a muži jsou víc směrovaní k cíli a k výkonu. Samozřejmě, je to záležitost nejen pohlaví, ale i osobnosti. Nicméně ženy jsou od přírody víc ochranitelské a pečující. Na druhou stranu někdy mohou být mnohem víc agresivní než muži.
Takže když chlap řekne, že kdyby to přišlo, šel by do války, a já reaguju hystericky, tak je to v pořádku?
Je to v pořádku, protože vaše uchopení strachu je trochu jiné než toho muže. Muž musí chránit, je od přírody lovec a obránce, takže vlastně i ochránce rodinného krbu. U ženy je strach o děti a o všechno, co s sebou neseme.
No právě ty děti. Nejen naše, ale všechny. A to je taková zvláštní věc. Tím, že jsem čerstvější matkou, tak najednou zjišťuju, že mám pocit, že všechny děti jsou moje děti. Když se dívám na zprávy a jsou tam děti v kyjevském metru, tak mi srdce naprosto krvácí a pláču. Jak zvládat tyhle emoce?
Určitě je potřeba udělat takovou vnitřní dohodu sama se sebou. K čemu mi bude, když budu litovat sama sebe? Nebude mi to k ničemu. To znamená, že nám musí zůstat empatie, ale měli bychom se oprostit lítosti, protože to není dobrá cesta, je destruktivní.
No ale to je strašně těžké, odtrhnout se od lítosti s těmi lidmi.
Je to o tom, že když je budu litovat, nepomohu jim. Můžu se ale pokusit pomoct jim a zapojit i děti, které mohou někam odnést pomoc, nebo namalovat obrázek jako pocit účasti a pomoci potřebným. Protože víte co, vztahy jsou o pokoře a o tom, že teď pomohu já a třeba jednou někdo pomůže mně. Je to o tom, naučit se být laskavý. Teď a tady. Můžeme řešit co bude, až bude, ale nikdo nevíme, co bude dál. Je to o laskavosti, ochotě a ohleduplnosti.
Nicméně je to situace, kterou jsme vlastně nikdo nezažili, přestože jsme tady měli dva roky covidu a situace byla velmi těžká. Ale tohle to je něco jiného, pro mě třeba v mém věku historicky poprvé.
Covid je nemoc a bylo jasné, že se dříve nebo později najde cesta. Tohle to je mnohem horší situace. Dnes už je velmi málo lidí, kteří zažili válku. Naše představa se zakládá na literatuře, filmu a vyprávění. Je to pro nás něco nepochopitelného, ale všichni víme, že to je vlastně něco strašně zlého a ošklivého. Že to ubližuje, ničí. A teď je to o tom, mluvit o těch emocích, které se s tím pojí a mluvit o nich i s dětmi. Hodně se jich ptát, čeho se bojí, co je napadá. Být empatický a vysvětlovat, klást otázky a dávat na ně odpovědi.
Jakým způsobem máme pracovat s dětmi a jakým způsobem sami se sebou? Když jsem potkala svého souseda z Izraele a zeptal se mě, jak se mám, tak jsem řekla: Mám hrozný strach z toho, co se děje na Ukrajině. A on se usmíval a říkal, že je to adaptační reakce. Jak tu adaptační reakci zvládnout? Docela by mi vyhovovalo, kdyby mně to tak neoslovovalo. Ale já mám snahu neustále pozorovat zprávy a neustále něco číst.
Už s covidem se šířilo mnoho informací. Když je informací málo, nebo naopak moc, obojí je špatně. Takže je to o tom, podívat se v normální míře na nějaké informace, které pomohou vysvětlit situaci a pak to přijmout. Přestat chtít měnit, přestat hodnotit a prostě to jen přijmout.
Já to chápu a vím, že vy psychologové a psychiatři nemáte rádi, když člověk řekne: A co je normální? Když se kouknu na zprávy jednou denně, tak to je v pohodě? Nebo dvakrát?
Tak dvakrát taky můžu, ale to by to stačilo.
Výborně a co evakuační zavazadlo – mám mít připravené?
Já si myslím, že je ještě čas, abychom se takto připravovali.
Ale co když mě to uklidní?
Pokud vás to uklidní, tak si ho klidně sbalte. Ale domnívám se, že se snad u nás neděje nic takového, abychom museli mít připravené evakuační zavazadlo.
Když se budu snažit žít normálně, budu sice vědět, že válka probíhá, ale budu se snažit žít svůj život. A co když mi to nejde, co když mi nejde radovat se ze života a mám ten vnitřní strach neustále za zády?
Pak je potřeba ten svůj strach pojmenovat, Miluško. Udělat s ním dohodu a říct: Hele, jsi můj strach, já tě mám ráda a patříš ke mně. Musíme být spolu tak jako tak. Když se vám zvíře cpe do místnosti, vy ho tam nechcete pustit, ale pak pootevřete dveře. Tak to se děje uvnitř s tím naším strachem. Takže mu ty dveře otevřu, zvíře si projde tu místnost, a pak si tam někam lehne nebo odejde. Přestanu s ním bojovat a řeknu mu: Respektuju tě, sedni si tady do kouta a klidně tu se mnou buď, jen mě přestaň otravovat. A on si lehne do kouta a bude tam.
Tak to je výborný návod. Ale jsou lidé, kteří jsou možná ještě trošinku hysteričtější než já. Nemůžou se třeba ani nadechnout, nemůžou spát… Co tyhle případy?
Pokud se to děje déle než 3-4 dny, měli by vyhledat odbornou pomoc. Zavolat na linku pomoci a s někým si o tom promluvit. Na základě toho pak vyhodnotí, jestli opravdu bude potřeba pomoc. Samozřejmě, jsou lidé, kteří reagují různě, mohou být lidé, pro které je ta situace neúnosná. Jsou třeba víc citliví, nebo mají dráždivý nervový systém, nějaké jiné psychické potíže a ta situace jim samozřejmě nepřidá.
Vidíte to i u vás v ordinaci?
Mám takových klientů hodně už celá léta a řekla bych, že za dobu covidu jich výrazně přibylo a ještě opět přibyde. Ta zakázka bude asi trošku jiná, ale bude také o strachu. Myslím si, že teď bude možná víc o imaginárním strachu, protože přece jenom nemoc byla o léčbě. Válečný konflikt je o něčem jiném.
V tuhle chvíli se vzedmula obrovská pomoc. Všichni chceme pomáhat, posíláme peníze, kupujeme deky, vodu. Je to něco, co nám zároveň pomáhá?
Jsem laskavá pro někoho, připadám si užitečná a mám pocit, že kromě toho, že žiju, můžu si dovolit radovat se. Dělám něco pro druhé, a to, že nějak pomohu, mi dává prostor pro to, abych se mohla radovat. Když budu bezohledná, nebudu dělat nic pro někoho, tak se nebudu cítit dobře. Nebudu se radovat, smát se a užívat si života.
A naopak možná jsou lidé, kteří mají výčitky, že nemohou pomoct, nebo že třeba nemohou ubytovat utečence.
Ale pomoc je přece i to, že někomu věnuju hezkou větu, napíšu mu hezkou zprávu, usměju se na něj, zamávám mu… Nebo třeba pošlu na Ukrajinu jednu deku, nemusím jich posílat dvacet.
Musí mít člověk nějakou psychickou průpravu, když třeba přijme utečence k sobě domů?
Myslím si, že to je o tom konkrétním člověku, není to o psychické průpravě. Každý z nás má jinou potřebu pomáhat, má to jinak nastavené. Já bych tohle nechala na každém jednotlivci. Nemůžeme nikomu dát návod na to, co má dělat.
Mimochodem, když se setkáme s někým, kdo utekl z Ukrajiny, jak se k němu chovat – existuje nějaký návod?
Chovat se k němu jako ke každému, koho postihla nějaká ztráta. Říct mu: Jsem tu pro tebe, když budeš potřebovat. Budeme mluvit, o čem budeš chtít a o čem budeš potřebovat. A když nebudeš chtít, nebudeme o tom mluvil vůbec. Můžeme spolu třeba jen sedět, nebo někam zajít a něco společně dělat. Bude to tak, jak si řekneš.
Co ti lidé právě teď prožívají?
Myslím, že strach a úzkost, která se mixuje. Víte co, já pracuju v nemocnici a velmi často se stává, že když se někomu říká špatná zpráva, všichni se bojí jeho reakce. Ta první reakce je šok, překvapení. Nebývá nijak emočně rozsáhlá, to až následně. Nikdy se nedá přesně odhadnout, co to s těmi lidmi udělá. Já si dokonce myslím, že největší reakce přijde, až se dostanou do klidu. To znamená, že kdyby přijeli sem do klidu, tak po nějaké době se prožitky posttraumaticky odráží do snů. Mívá to zpoždění.
Teď jste říkala posttraumaticky?
Ano, posttraumatická stresová porucha je vázaná na násilí, konflikty, válečná a hromadná neštěstí. Jinak se hovoří o poruše přizpůsobení.
Pojďme na naše děti, protože i děti to cítí. Cítí to z nás, zaslechnou zprávy, možná to slyší ve škole. A upřímně řečeno, já vůbec netuším, jak s tím pracovat. Mohli bychom se podívat na to, jak pracovat s informacemi u dětí v různých věkových kategoriích?
Určitě je to o tom být empatický a víc si děti všímat a pozorovat jejich chování. Nejdřív je potřeba mít dialog sám sebou a srovnat si myšlenky a přijmout je. Nemohu na dítě přenášet svoje úzkosti. Až po tom lze mluvit s dětmi, ptát se jich co cítí, jak to vnímají, co je napadá, jestli se něčeho bojí. Jednoduše: O čem přemýšlíš, jak se cítíš, na co myslíš?
Co když s tím nejsem srovnaná. Mám před dětmi skrývat emoce?
Neměla byste je skrývat, to nemá smysl. Klidně můžete říct, že té situaci taky nerozumíte, že je poměrně nová a také se necítíte dobře. Ale uděláte všechno pro to, abyste to společně zvládli.
Děti si ale myslí, že my všechno víme…
Nemyslí. A jsem přesvědčena, že bychom se ani neměli stavět do role, že všechno víme, protože dítě, které má rodiče na piedestalu, nemá šanci uspět.
A jo, to chápu.
Jsem pro ně autorita, ale jsem i autorita omylná. A když řeknu něco špatně, měla bych to umět přiznat a pojmenovat. Učím mnoho let na vysoké a nemám problém říct studentům: Nevím.
Dobře a v okamžiku, kdy jsem srovnaná se situací a nemusím skrývat emoce, protože jsou v pohodě, tak vysvětluju. Od jakého věku?
Řekla bych, že maličké děti vnímají všechno přes matku. Zhruba do toho roku a půl až dvou let dítě reaguje na emoce matky. Když je matka nervózní, podrážděná a úzkostná, tak to dítě je zmatené a rezonuje její strach. V podstatě už s malými dětmi můžeme o těch věcech mluvit. Jde jenom o to, zvolit jazyk adekvátní jejich věku, správné vyjadřovací prostředky a jednoduchý způsob nebo formu sdělení.
Odvádíme nějak jejich pozornost?
Myslím si, že nemůžeme odvádět pozornost, děti jsou tady a teď s námi. Prožívají to s námi a mají právo dostat informace.
Teď už mluvíme školkových dětech – od 3 do 6 let. Už mají představu, co je to boj, nebo co je válka?
Nevím, jestli přesně vědí, co je válka, ale určitě mají představu o tom, co je to boj. Také se mezi sebou občas perou, i když samozřejmě jejich představa boje je jiná. Když děti uvidí nějaké válečné obrázky, pak je potřeba jim to vysvětlit. Určitě se budou ptát, co hrozí jim.
Co když mám puštěnou televizi a jdou tam zprávy a záběry z Kyjeva? Je vhodné, aby v té místnosti se mnou bylo dítě?
Záleží na tom, jak je staré. Na druhou stranu, když tam nebude s vámi, u školního dítěte je velmi pravděpodobné, že má kontakt přes sociální sítě. A proto je potřeba s ním o věcech mluvit a vysvětlovat. Když to neuvidí doma ve zprávách, tak to uvidí někde jinde, na telefonu, u kamaráda, na počítači. A je potřeba mu říct, že tyhle věci se dějí a všichni se snaží je nějak řešit. Je to zlé, ale nejde o záležitost národní viny, protože žijeme ve společnosti, která je multikulturní. Máme tady ruské děti, ukrajinské děti a nejhorší, co se může stát je, že vyvoláme nenávist mezi dětma. Je potřeba říct, že každý národ může mít hodné i zlé lidi. Samozřejmě, nejsou to nadlidé, ale je to o tom, že se nějak chovají a všichni se snaží vyřešit situaci s lidmi, kteří nejsou hodní, tak aby se nám všem žilo přijatelně hezky.
Když si vezmeme konkrétní situaci u konkrétního dítěte, které je na základní škole. Ještě to není úplný puberťák, řekněme 13-14 let. Už toho hodně ví. Ví, co je válka, četlo o tom a vidělo filmy. A má takový strach, že třeba nemůže spát a má špatné sny. Co s tím?
Je potřeba sednout si a zeptat se ho, čeho se bojí, co se mu zdá a samozřejmě snažit se mu říct, že situace se určitě brzo vyřeší. Že jsem tu pro něj a budu s ním mluvit, o čem bude potřebovat. Když jdou děti spát, je dobré, aby si třeba představily něco hezkého, nebo si s sebou vzali do postele nějaký talisman. Taková saturace, pocit bezpečí, který může být vázán na něco, co je mi milé nebo blízké.
Aha, taková milá berlička, talisman, modlitba, rituál. No a potom tady máme puberťáky, kteří s námi moc mluvit nechtějí, ale přitom mají rozjitřenou psychiku a mají TikTok a Instagram s tou spoustou katastrofických zpráv.
Včera jsem vyšetřovala jednoho chlapečka a dávala jsem mu mimo jiné připsání. A objevilo se tam, aby lidé na sebe byli hodní, aby byl mír, aby nikdo nikomu neubližoval. Takže jsme si pak hodně povídali o tom, co se děje, jak to celé je. On nastavil takové ty pózy, jak všechno zvládá, ale byla na něm vidět tak laskavá křehká bytost... Bylo hrozně hezké, jak se z toho pomalu dostával, když jsme si ty věci vysvětlovali.
Když se naopak posuneme do jiné věkové kategorie – třeba 70 plus. Jak to prožívají naši senioři, jinak než my?
Někteří z nich znají válku z vyprávění, když se dostaneme ještě dál, tak ji sami zažili. Samozřejmě, tam je ten obraz a rozměr strachu asi jiný. Možná je tam víc úzkost a obava z toho, že tohle už zažili v mládí. Teď to asi vnímají jinak, než to vnímali předtím a situace je pro ně obtížnější z praktických důvodů. Každopádně je potřeba s nimi také mluvit, být tady pro ně, ujišťovat je, ozývat se a také se jich ptát.
Mám těhotnou kamarádku, jak tuhle situaci prožívají maminky v očekávání?
Asi mnohem intenzivněji, protože senzitivita se v těhotenství zvýrazňuje. Nejklidnější je sice druhý trimestr těhotenství, ale ta emoční propast je celé těhotenství. Na začátku je to touha, aby se to povedlo, a na konci očekávání a třeba strach, že nebudu dobrou matkou. A pak je tady samozřejmě strach o dítě a určitě i o sebe, jak to všechno zvládnu. Tam je zase potřeba zažít pocit, že člověk někoho má, že se někoho může spolehnout, že mu někdo pomůže.
Vím, že se říká, že se člověk nemá stydět za své slzy, ale platí to i v téhle situaci, kdy jsme možná víc přecitlivělí? A zprávy nás víc nakopávají...
Asi bychom se neměli hroutit tak, aby nás muselo utěšovat široké okolí. Ale myslím si, že když nám ukápne slza, tak je to normální. I profesionál může mít vlhké oči, když se dostane do těžké situace.
Na začátku jsme mluvili o tom, že je malinko rozdíl mezi vnímáním ženy muže v takovýchto krizových momentech. Můžeme si říct něco o tom, jak to vnímají muži?
Myslím si, že to není jenom záležitost pohlaví. Sice se říká, že ženy mají víc emoční osobnost a jsou víc vnímavé. Na druhou stranu je to nejen záležitost pohlaví, ale i konkrétní osobnosti. Když to vezmeme plošně, tak muži jsou tvrdší, nebo tak byli vychováváni ve společnosti a měli by být tvrdší. Ale vůbec si nemyslím, že bychom měli chlapečkům říkat, že chlapi nepláčou. Já si myslím, že to je v podstatě cesta k potlačení emocí v člověku a vyrobení nějakého psychosomatického problému. Pokud mám emoci, tak o ní budu mluvit, nějakým způsobem ji uchopím a zpracuju. Když bude potřeba, tak si třeba popláču.
Nemůže se stát, že má chlap pocit méněcennosti, když tam nejde pomoct?
To byste se musela zeptat jeho, na to vám úplně neumím odpovědět a přišla bych si nekompetentní říkat, co chlap cítí.
Akorát teď mám pocit, že nám svět zase ukázal, že to rozdělení rolí – mužský a ženský princip – musíme nějakým způsobem akceptovat, a že skuteční muži zůstali bojovat a ženy děti jedou do bezpečí.
Rovnoprávnosti je důležitá, ale ten tvrdý feminismus je asi něco jiného. Já se k tomu stavím tak, a je to můj názor, že muž a žena jsou vzájemně zastupitelní, jsou věci, které neumím já, a pak jsou věci, které neumí on. A myslím si, že je to tak v pořádku.
Když budeme v tuto chvíli konkrétní, existují nějaké postupy a techniky, jak se uklidnit, jak zvládnout tu situaci, jak zvládnout zprávy a jak žít normální život bez toho, abychom cítili úzkost?
Napadají mě dva přístupy. Když vás začnou napadat špatné věci, tak ke každé z nich si vymyslete jednu hezkou a takzvaně se dostanete na nulu. A pak je dobré udělat si seznam toho, co všechno mám, zasunout si ho pod obal na telefon a přečíst si ten lísteček papíru, když mě to přepadne. A k tomu si říct: Hele, přestaň, podívej se, co všechno máš. Máš toho dost, ne?
Paní doktorko, zanedlouho vám vychází knížka a ta by nám taky mohla být nápomocná…
Jmenuje se Dobrá nebo špatná rozhodnutí a je o mezilidských vztazích a o tom, že je úplně jedno, kolik toho máme, jak vypadáme, co umíme a v jaké rodině jsme vyrostli. Důležité je, jaký vztah máme sami k sobě, jak moc opravdu věříme. Jsou to příběhy různě starých a různě vzdělaných žen a hlavním podstatou je to, jak to má člověk sám se sebou. Není to o tom, jak jsme krásné, ani o tom, jak jsme vzdělané a jakou máme práci, ale o tom, jak umíme lidem stavět hranice a jak umíme zacházet samy se sebou.
Celý rozhovor s psycholožkou Janou Woleskou najdete v úvodním videu. Co se dozvíte?
- Jak zvládat nepříjemné emoce
- Jakým způsobem pracovat s dětmi
- Návod, jak pojmenovat strach a zahnat ho do kouta
- Jak podpořit uprchlíky z Ukrajiny
- Co dělat, když máme špatné sny a nemůže usnout
- Rozdílné vnímání ženy a muže v krizových momentech
- Jednoduché techniky, které nám pomohou zvládnout těžkou situaci
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
