Facebook
Instagram
Radana Labajová patří mezi nejvýraznější členky legendární skupiny Holki a to nejen díky svým zrzavým vlasům. Tato zpěvačka totiž neměla na růžích ustláno a jen díky síle a pevné vůli se uměla vypořádat s nástrahami, které jí život nadělil. Za poslední rok a půl jí rakovina vzala maminku, tatínka a onemocněla i její sestra. Také samotné Radaně byla diagnostikována dědičná mutace BRCA a musela podstoupit několik náročných operací.
V devadesátých letech existovaly jen dva tábory. Jedním byli fanoušci Luneticů a druhý miloval dívčí skupinu Holki, ve které vystupovala právě Radana Labajová. Skupina se sice po několika letech a hádkách rozpadla, nakonec se ale Holki daly před pár lety zpět dohromady a opět spolu vystupují. Sice už se nejedná o takový boom jako kdysi, i tak mají stále úspěch a vyprodávají sály.
Radana nyní pracuje v jedné z televizí jako kreativec a svou práci si nemůže vynachválit. Do toho vychovává syna Theodora Maxmiliána a stará se o rodinu. Její život nebyl v posledních letech žádný med. Rakovina jí vzala tatínka, maminku, pokoušela se i o její sestru, která zatím úspěšně bojuje. A aby toho nebylo málo, i Radaně zjistili dědičnou rakovinou mutaci BRCA, kvůli které si musela nechat operovat prsa a vaječníky.
Skupina Holki natočila nedávno nový klip k písni Pro mámu, kterou však Radana nemohla rok zpívat. Měla ji spojenou s odcházením své maminky. Té ji totiž zpívala, když naposledy vydechla. O všech těchto nepříjemných věcech Radana Labajová promluvila v talk show Milušky Bittnerové s názvem Na kafeečko.
Bittnerová: Tak povídej, jak jsi se měla poslední dobou?
Labajová: No…
To je blbá otázka, viď?
Bylo toho moc. Udála se spousta nepříjemných věcí, které se týkaly přímo mě a mého zdraví. Takže jsem to musela řešit. K tomu distanční výuka a pak operace. Byla toho taková spousta, že člověk ani neměl čas zjistit, jestli vlastně trpí, netrpí nebo jestli je plně v pohodě. Až s odstupem roku si říkám, že to vlastně bylo strašlivě vyčerpávající. Hrozně, hrozně náročné, ale zvládla jsem to a jsem schopná to už nějakým způsobem nechávat za sebou.
Musím říct obrovský klobouk, takhle dolů do třetího patra suterénu, protože lidi si často stěžovali. Já nemůžu jít na party a mám doma dítě, kterému musím vařit, a ta distanční výuka...
No vždyť to byl příšerný rok. Ty máš doma malinkatou holčičku, takže jsi to neřešila. Ale musím dát za pravdu těm lidem. Nepotřebovala jsem si stěžovat. Měli jsme to všichni stejné, stát se učitelkou, kuchařkou, vychovatelkou a pak ještě někde být máma... To bylo to hrozně náročné.
Měli jsme to všichni stejné, ale musím říct, že ty jsi to měla daleko těžší, než třeba já.
No tak dobře, neučila jsi dítě, já nevím, zlomky.
Ne, nepřišla jsem o nikoho z rodiny, a to si myslím, že je strašně zásadní věc. Když umíral tatínek, tak mi jeden můj drahý spolužák z DAMU říkal: Teď se stáváš dospělou. Teprve teď se staneš dospělou. Přestáváš být dítě, až tady táta nebude, tohle to si uvědom. A já jsem vůbec nevěděla, o čem mluví. Co a proč říká, že to je vlastně inicializace dospělosti. A on měl…
Je to pravda no.
...tak nějak pravdu.
Takhle jsem si to nepropojila, ale když to říkáš, tak je to pravda. Protože vlastně nejprve odešla mamka a my jsme řešili všechny ty zdravotní problémy, které už měla sestra a já. Ale furt tady byl táta. Pak ale najednou přišly problémy s tátou, jeho poměrně rychlý odchod a… A já jsem si říkala: Ty jo, tak já už vlastně nejezdím domů, protože domů jezdí člověk tam, kde má rodiče. Takže si říkám: Já vlastně jedu na návštěvu k ségře. Přitom jsem jezdila do svého rodného města. Je to vlastně pravda, že odchodem rodičů se najednou člověk stane dospělým. Už nemá mamku, které zavolá, poradí se... Nemá tátu, který vždycky stojí za svojí dcerou. To je prostě vždycky takhle. No, tak jo, tak já už jsem dospělá...
Jsi dospělá a je to zhruba rok. Takže je to hrozně čerstvé. Já o tom úplně nechci mluvit, protože ze své zkušenosti vím, že ten rok je ještě málo.
Je.
Takže se chci zeptat jenom na jednu věc. Říkala jsi, že tvoje sestra taky onemocněla. Je v pořádku?
Sestra je zdravá, dokončuje léčbu a…
Bála jsem se zeptat, abych se přiznala. Je zdravá?
Dokončuje léčbu a podstupuje všechny preventivní zákroky, protože my jsme nositelky genové mutace BRCA 2, takže teď to víme a máme možnost preventivně se proti tomu prostě bránit. A myslím si, že díky tomu i léčba v jejím případě asi probíhá jiným způsobem.
Ano, BRCA je strašně divné slovo a mám pocit, že do té doby, než si o tom začala mluvit, jsem vůbec nevěděla, že nějaká BRCA existuje. A když jsem to slyšela poprvé, znělo to jako sprosté slovo. BRCA, z Pelíšků známe takové slovo...
Nesmíš to komolit, víš?
Přesně, musíš pořádně to B, B…
Musíš artikulovat, víš?
Teda to je, s prominutím, strašné svinstvo. Nikdo nechce dostat na papíře, že je nositel tohoto genu. Nicméně, ty děláš velkou osvětu. A my jsme server pro ženy. Řekni, máme jít všechny na tyhle testy, nebo jak se to zjišťuje?
Nechoďte na všechny tyhle testy, protože vám to pojišťovna neuhradí. Musely byste si to hradit samy. Indicie jsou naprosto jasné. Pokud je v pokrevní linii jakákoliv ženská, teta, babička, mamka, sestřenice, kdo měl třeba v minulosti, i daleko v minulosti, třeba rakovinu vaječníků, v ten okamžik jste riziková skupina. A máte nárok na testování, protože tam je dědičnost zřejmě asi vyšší než u rakoviny prsu. A u rakoviny prsu je to tak, že pokud ji v pokrevní linii měla třeba maminka v poměrně nízkém věku, tak opět můžete podstoupit testování, anebo, pokud je to opakovaně u dvou přímých příbuzných v pokrevní linii, tak se to tam zase limituje nějakým věkem. To, že to zdědíte po svém předkovi, je 50 % jistota. Takže 50 % jo a 50 % ne. Když jsme my všechny šly na ten test, byly jsme tři a říkaly jsme si: Tak 50 %, to není možné, abychom to měly všechny tři. A máme to všechny tři. Jenom kluci v naší rodině to nemají.
A můžou to mít i chlapi?
Ano, můžou. Znám i chlapy, kteří to mají, kteří mají BRCU. Těm určitě neodstraňují vaječníky.
To je dobře.
Netuším, jakým způsobem probíhá prevence u mužů, znám to jenom z toho ženského pohledu.
Takže vlastně to celé zjistili díky tomu díky tomu, že ti babička a maminka onemocněly stejnou nemocí? Ovšem babička tím onemocněla vlastně až velmi pozdě.
Poměrně pozdě.
Ale vlastně už ji to nevycházelo na tu…
Ve vyšším věku.
Na tu BRCU teda ne?
Ano. Nezdálo se jim to na tu BRCU. Vlastně u mojí mámy se jim to taky nezdálo, ale tam byla shoda, nádor byl v podstatě takřka stejný jako ten, co měla babička. Takže to už trošku nasvědčovalo tomu, že to nebude úplně normální. U babičky se to tak neřešilo.
Já se přiznávám, že si neumím představit, že prožívám takhle strašně těžké chvíle odchodu babičky, maminky a do toho se dozvím, že mám něco divného s genem a že bych měla jít na operace, které tě ve finále čekaly. Můžeš mi vysvětlit, co si tak člověk v hlavě řekne, že to teda dá?
Ono to bude hodně o povaze toho člověka a já pravděpodobně jsem takový střelec, co jede. Ale pak asi někdy zřejmě vypne. Furt čekám, kdy to přijde. Neumím to úplně popsat. Byly to opravdu hrozně bolestné chvíle… Ale člověk je nějak potlačí. Umřela babička, pak onemocněla máma, byla operovaná, a do toho onemocněla sestra... Já jsem zjistila tohle to a teď onemocněl i táta. A těch informací je tolik a tolik, že najednou přestávají mít tu váhu obrovské bolesti a už je to takové klubko, které se už jenom rozmotává.
Hele a nadávala jsi alespoň?
Ne, ne, ne.
Neříkala jsi: Proč zrovna my?
Ne, ne, ne. Ne, ani jednou jsem to neudělala. Jediné co jsem udělala, když mi volali, že táta má rakovinu, kterou už není možné léčit, bylo to, že jsem padla na židli. Ale nikdy jsem neřekla: Proč my? Nestihla jsem se nad tím zamyslet. Už jsem prostě přemýšlela nad tím, že mám plán první operace a kdy musím podstoupit druhou operaci. A jak to bude vypadat a začala jsem hlavně řešit ty svoje věci. Že mi vlastně odeberou vaječníky a co to znamená. Pozor, začne se měnit tělo a nebudu mít hormony. Kolagen se nebude vytvářet atd. Takže začnu strašně stárnout. A teď se mi hlavou honily i tyhle ty myšlenky. Mně je 40 let, jsem mladá. Já přeci…
To jsi mladá na přechod.
No právě. Takže jsem začala tyhle věci hrozně prožívat a začala jsem se pídit po jiných ženských. Proto jsem s tím vyšla ven, začala jsem hledat ty obyčejné ženské, které tím prošly, aby mi úplně obyčejně řekly, co se děje. Protože pan doktor, který byl mimochodem úžasný, mi řekl: Z vás se stane dokonalá milenka. Můžete pořád a neotěhotníte. Ale mně to prostě nestačilo. Takže jsem se začala takhle pídit a pátrat a ty ženské psaly: Jo, úplně v pohodě za tři dny jdete domů. Ne já jsem nepřibrala a prostě na pleti nevidím žádné změny. A v ten okamžik jsem se přestala bát a pozoruju na sobě, že se fakt nic neděje. Začala jsem možná víc cvičit.
Ono to vypadá jako věc, která se stává málokomu. Jenže překvapivě, já mám pocit, že těchto gynekologických operací je strašně moc, ale i v nižším věku než třeba 40 let. Kolagen doplníš a…
Přesně. Dneska je toho na trhu tolik, že se vůbec nebojím. Ale je fakt, že mi píšou holky, kterým není ani třicet a už se tímhle musí zabývat a nemají děti. Takže už to hrozně prožívají, řeší to, radí se a já si vždycky hrozně ráda přečtu jejich příběh, vyslechnu si to, napíšu jim mou zkušenost. Ony jsou rády, já jsem ráda, a tak nějak to šíříme Českem.
Vůbec jsi nepřemýšlela o tom, jestli s tím jít ven, nebo ne? Je to tak intimní věc, že já si to nedovedu představit.
No, původně jsem vůbec nemyslela, že bych se o tom bavila veřejně, ale na jednou přišel ten covid. A odchod táty. To bylo pro mě zlomové, protože jsem najednou řešila svoje věci, nemoc ségry, a nemohla jsem být u táty, když umíral, což mě totálně zlomilo. A v tu chvíli, kdy jsem byla krátce po operaci a nemohla jsem ani na pohřeb, jsem si říkala: Ty jo. Měla jsem potřebu to ventilovat a začít se ptát.
A to je bezvadné, protože musím říct, že v tuhle chvíli, a teď to slovo bude znít blbě, ale vypadá to jak epidemie, protože vás, které jste měly problémy a měly jste operaci prsou, je v showbizu vlastně hodně. Máme tady Aničku Slováčkovou, Míšu Kuklovou, Anna K s tím má zkušenosti. Takže si člověk říká: Zaplať pánbůh, že s tím holky jdou ven, protože i normální ženská ví, že se tohle může stát a může tomu třeba předejít, viď?
A přijde mi, že jsou to třeba i netypické nádory. Vem si Aničku, je strašně mladá. Míša měla nádor, který nezaznamenaly ani přístroje. To mi přijde jako velmi netypické věci.
Takže na sebe musíme dávat pozor a ty víš jak, že jo?
Co se týká prsou, samovyšetření by se nám mělo stát rutinou. Mně už ne, že jo, to je pasé… Já už mám jiná prsa.
Hlavně je budeš mít znovu.
Ano, teď budou už dodělaná, tak to bude jiné.
Ty přijdeš ještě po operaci.
Ukázat je, jo?
No, no, no.
To asi ne.
Hele, budou krásná. To se taky musí vyšetřovat?
Ano, jednou za rok je potřeba zajít na vyšetření prsou, to by si měly ženský fakt osvojit. U nádoru prsu je dobré to, že si to můžou najít samy, a že je vidět. Co se týká vaječníků, tak fakt nezanedbávat gynekologii a lékaře, protože tenhle nádor si nenajdete. A když se zanedbá, tak to už prostě není dobré.
Když budeme chodit dvakrát ročně na preventivní gynekologickou prohlídku, tak to stačí, jo?
Ano, to by mělo stačit. A pokud si ženská všimne, že… Ono se tomu říká syndrom malé sukně.
To mám, no.
Tak tady už opravdu stojí za to si to hlídat.
Jo, takhle, takže když máš malou sukni, tak…
Když jsi stále v nějaké své míře a pak najednou nemůžeš dopnout sukni, tak to neznamená, že jsi nafouknutá třeba z čočky. Ale je dobré se nechat vyšetřit.
Takže když máš malou sukni furt, tak to neplatí.
Ne, to ne, to neplatí.
Kup si o číslo větší.
Nebo zavinovačku jsem chtěla říct. Víš, to si povolíš.
Ty jsi nikdy nemusela hubnout?
Ne.
Ne? Ty máš úplně strašnou genetickou výhodu.
Moje maminka měla 100 kilo, ale no tak dobře.
No, ne!
No jo, jo.
Když jsem koukala na klipy, se kterými jste začínaly, tak mně přijde, že jsi furt stejná, že se nějak moc neměníš, mrcho!
A pozor, s tímhle mě přivítala. Řekla mi mrcho.
No tak, co ti mám říkat. Závist, obyčejná závist. Ale ono už to je jednadvacet let, kdy vaše skupina Holki začala a mně se strašně líbí ta geneze. Vy jste vlastně začaly jako umělá kapela. Můžu to tak říct? A skončily jste po pěti letech?
Jo, po pěti letech.
No a pak jste začaly znovu. A teď je to tak, že, když se potkáme na nějaké akci, kterou moderuju, tak jsem totálně šťastná, když tam jste, protože vy vždycky nahodíte… Říká se tomu nahodit řemen, ale je to prostě tak. I kdyby na tom plese lidi usínali a přijdete vy, tak se najednou všichni probudí a jdou tančit a zpívají s vámi. To je neskutečné.
Je to tak. Těch prvních pět let to byla taková euforie. Byly jsme hrozně populární. Na nás chodili už jenom proto, že jsme tam přijely. Ale teď je to jinak. Lidi si jdou zavzpomínat na písničky, hrozně je to baví. Nás to strašně baví. Teď si vem, že před tím to byla fakticky rutina. Furt se jelo, do vyčerpání. A teď si sedneme do auta, pokecáme o našich dětech... Už to máme jak společenskou událost. Vypadneme od dětí, řekneme si: Ten můj muž, ten je prostě... Ty moje děti... A celé je to už úplně jinak. Pak tam přijedeme, tam stojí parta čtyřicátníků, kteří se nemůžou dočkat, až uslyší „Už mi nevolej“ a „ Jsi senzační“ a je to prostě boží.
V jednom rozhovoru si říkala, že zpívat ve čtyřiceti „Baby, ty jsi vážně senzační“ je fakt haluz, ale je to dobré.
To už je právě ta sranda.
No, naopak, to je ten nadhled, že jo? Musím se přiznat, že když jsem byla ve věku, když vy jste začínaly, nebo ve věku, když mi bylo právě nějakých náct a vy jste začínaly, já jsem byla taková ta ulítlá punkačka, rockový kluby a tak. A do toho Holki - Už mi nevolej...
Teď jsi dozrála, viď?
Teď jsem dozrála, konečně vím, co je dobré. A taky se musím přiznat, že mám pár písniček, které mě kdykoliv, kdekoliv rozpláčou a jedna z nich je vaše „Máma“.
To je písnička, kterou jsem nemohla zpívat tak čtvrt roku před tím, než umřela mamka. Dělalo mi to problém a bohužel jsem jí tuhle písničku zpívala, když zavřela oči... Nevím, co mě to napadlo... Zpívala jsem jí to, když zavřela oči a úplně mi z toho jde mráz po zádech. Ale pozor. Já jsem viděla smrt takhle v tváří v tvář a byla hezká. Jo? Takže tohle je dobré.
To je největší dar, který jsi mohla mámě dát.
Pravděpodobně jo, ale na rok nebo na tři čtvrtě roku jsem to nebyla schopná vůbec zpívat, aniž bych to neviděla před sebou.
Ale ten klip jste točily…
Teď.
A teď už to šlo? Já ho musela vypnout. Omlouvám se, ale právě tím, že jsem si říkala, že to vychází časově nějak jinak, už mi tekly slzy zase. Já jsem hrozná cíťa… Je zajímavé vidět úplně jinou verzi dospělých holek. Já bych se ale ještě ráda vrátila k tomu, když jste byly malé Holki, co jste si prožily. Už jsou některé věci publikovatelné, nebo ještě počkáme pár roků?
Myslíš, za dob největší slávy, nebo, když jsme byly ještě úplně malé v plenkách?
No, plenky jsou zatím nezajímavé. To teprve přijde. Ale ta největší sláva...
Já si myslím, že spousta věcí se o nás ani neví a je lepší, když to tak zůstane.
Jo, ale jenom by mě zajímalo porovnání, protože v té době byli Lunetici, a co si budeme povídat, fanynky jsou malinko agresivnější než kluci fanoušci, že jo? Takže kluci museli fanynky podle mě hodně odhánět, teda, pokud chtěli. Jak to probíhalo u takhle slavných holek?
Takhle, kluci se nám snažili vnutit tím, že nám pili, oni nám pili všechno.
No to nevím, jestli zaujali tím, že ti vypili třeba kolu.
To vůbec nezaujali… Že nám kupovali drinky, nebo nám posílali různé dárečky. My jsme ale stejně měly furt více fanynek, než fanoušků. Kluci přeci jenom fakt tíhnou nebo inklinují k jinému stylu hudby, takže na nás holky nějak zvlášť neutočily, to ne.
Byla mezi vámi třeba chvíli nějaká konkurence?
Jako Lunetic a my?
Mezi holkami. Přeci jenom čtyři holky...
Jo, na začátku to bylo tak, že, když jsme nazpívávaly písničky, tak Petr Fider vždycky vybíral, kdo co zpívá a tam trošku bylo tření, že někdo zpívá míň, někdo zpívá víc. Ale teď je nám to úplně u zadku.
Ale bylo tam teda něco jako, že lehce tu písničku urvat...
Lehké tření tam bylo, ale tak nám bylo 18. To je věk, kdy se člověk snaží dělat kariéru. A teď už jsme na pohodu, jak říká Nicola. Já zpívám málo, ale mám za to úplně stejné peníze...
Kam zmizely peníze, co jste vydělaly?
Hele, do samých úžasných věcí, prostě kabelky, botičky, pití, jídlo, taxíky.
Žádný barák není?
Není žádný barák.
Ty jo, a to bych řekla, že jste vydělaly tak na dva baráky. Teda pardon, já se takhle občas ptám, mě to dost zajímá.
A ty kluby a všichni ti přátelé si určitě naše peníze užili s námi. Já myslím, že to bylo dobré.
Vy jste potom všechny šly na sólovou dráhu. To se zadařilo, nezadařilo, nebo jak to je?
Ne, podařilo se to Nicole. Měla velmi úspěšný singl „Šedá“ a ten vydala zároveň s naší poslední deskou, na které už ale nebyla. A potom jsme vlastně s Kateřinou vydaly ve stejnou dobu sólové desky, ale to byl nulový úspěch. Zrovna začala první řada Super Star. A jak se daří Kláře? Popravdě netuším.
Co se málo ví, je, že ty totiž děláš v úplně jiné branži. Já jsem sama překvapená, protože jsem fakt myslela, že už jste zase Holki úplně zpátky v showbizu a jenom zpíváte.
Takže, vážení přátelé, já pracuji v televizi Prima, v oddělení kreativy.
Jo, pozor...
Ale pozor, na obchodním oddělení, takže nevytvářím seriály, a nedám ti roli. Nevytvářím pořady, ale ano, starám se o naše seriály, jen po jiné stránce.
Pozor, takže není to tak, že všechny zpěvačky jsou hloupé, jsou i chytré zpěvačky.
Hele, počkej, nevím, co znamená, že když pracuju na Primě, že musím být chytrá. Furt můžu být hloupá.
Měla byt říct - všichni, co pracujeme na Primě, jsme chytří.
Jsme chytří, ano, ale nebojíme se občas být i hloupí.
Ještě bych se ráda podívala na tvojí rodinu. Protože ty máš syna Theodora Maxmiliána.
Jo, on má dvě jména.
A proč jste mu to vlastně udělali?
Když jsem otěhotněla, tak jsme si zhruba měsíc před porodem s mužem sepsali jména. Každý jen chlapecká, nepočítali jsme s jinou variantou. Chlapecká jména, která se nám líbí. Neměli jsme shodu, akorát jsme věděli, že se nebude jmenovat Maxmilián po tatínkovi, po dědečkovi... že tohle nebudeme držet. Takže jsme si vzali ty papíry a jeli jsme a první shoda byl Theodor. Tak jsme říkali: Dobře je to Theodor. Pak jsme jeho rodičům sdělili, že budeme mít syna Theodora. A Maxův tatínek říká: Mně je to úplně jedno, ať se jmenuje třeba Inocent. Dotklo se ho, že nebude další Maxmilián v řadě a mně to bylo líto. A říkala jsem: Hele, tak bude teda po dědečkovi Maxmilián, ale bude to mít až jako druhé jméno.
No a co tomu říká kluk, když takhle nadepisuje sešity?
Já si myslím, že mu ještě furt nedošlo, že to bude muset jednou všude psát, protože ve škole to po něm úplně nevyžadují, ale až bude podepisovat třeba hypotéku, leasing a tohle…
Stačí vstup do nějaké cizí země, když musíš vypsat všechna jména, co máš v občance.
Ten nás prokleje.
Celou zpověď Radany Labajové najdete v úvodním videu. Co všechno o sobě řekla?
- zdravotní problémy
- smrt otce i matky
- onemocnění sestry
- operace vaječníků i prsou
- období hvězdné slávy
- rivalita mezi členkami kapely
- rodinný život
- práce v televizi
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
