Facebook
Instagram
Herečka a zpěvačka Světlana Nálepková působí tak trochu jako starší sestra své dcery Pepiny. Přitom už je dvojnásobná babička a v létě oslavila kulatiny, které by jí hádal jen málokdo. S moderátorkou naší talkshow Miluší Bittnerovou si povídala nejenom o radostech, ale i strastech, které ji dostaly až na pomyslné dno.
Zpívá skvělé šansony, někteří si ji možná budou pamatovat ještě jako členku pantomimické skupiny Mimtrio. Dnes se ovšem Světlana Nálepková zabývá i jógou, meditacemi a východní filozofií.
Miluše Bittnerová: Světlano, vítej.
Světlana Nálepková: Ahoj.
Miluše Bittnerová: Kávičku ano, nebo ne?
Světlana Nálepková: Ano.
Ano, to je taková obligátní otázka u nás. Kávička je jaká? Takhle presso s mlíčkem nebo...
No, nejraději FlatWhite, protože já mám ráda silné kafe. Dám si třeba jedno denně, ale fakt musí být silný a dobrý, takže na tom si hrozně zakládám a ta nedobrá odkládám.
Takže Světlana posouvá kávičku a zůstává.
Je dobrá.
Tak Světlano, prosím tě, mně se nepodařilo přijít na oslavu tvých narozenin. Takže mi dovol popřát ti všechno nejlepší, hodně štěstí, zdraví a božího požehnání. Pusu si nedáme, protože teď jsou takové nedobré hygienické podmínky a nemáme roušky. Tak doufám, že ti udělá radost tahle kytka.
Je moc krásná, moc děkuju! A můžu ji tady takhle nechat? Nebude vadit?
Takhle si ji dáme. Jsme vidět? Výborně, jsme vidět.
Moc děkuju. Ta je krásná.
Ty jsi totiž měla takové, oni tomu říkají životní jubileum, které ti stejně nikdo nevěří. Upřímně řečeno, já vím že se to u ženských neříká, ale u tebe můžeme, totiž jako, nezlob se na mě, prostě tady té paní, co vypadá skoro jako slečna, bylo letos v červenci 60 let. Jo, takhle vidíte, jak můžete vypadat, když praktikujete třeba jógu, že jo, je to tím?
Třeba.
Ne, jako obvykle necháváme recepty na to, jak dobře vypadat na konec, ale u tebe tím začneme. Tak co děláš pro to, abys vypadala takhle?
No, trošku se o sebe starám.
Co to je trošku?
No, prostě snažím se nebýt zahořklá, zatrpklá, s blbou náladou, negativní nemám ráda, protože teď je to strašně moderní, že, to pozitivní a negativní.
Takhle, v téhle době je dobrý být negativní.
V téhle době je to dobrý, ale i tak jako nechci být negativní. A snažím se hýbat, jíst tak nějak trošku zdravě.
Ty jsi vegetariánka, nebo ne?
Nenene, teda ne, že bych denně jedla maso, ale nezříkám se ho úplně, to ne. Občas jdu někam na kosmetiku, když mi to teda připomenou, že musím přijít, protože já jsem člověk, který neumí nic dělat systematicky a jsem hroznej chaot. A jak stárnu, tak se to pořád zhoršuje, ta situace, takže jako už jsem totálně nesvéprávná, mi přijde.
Takže, když ti tvoje kosmetička zavolá, hele rok jsi tady nebyla, tak jako uděláš, jo, ok?
Tak řeknu jo, to je skvělý, tak to já přijdu. Prostě to tak uteklo, ten rok, takže asi takhle.
A žádný specialitky jako, nevím, zábaly, nějaká speciální kosmetika nebo zákroky?
Tak samozřejmě nějaký víčka a podobně, to je.
To je hygiena.
To je prostě hygiena.
Ty tvoje úžasný kudrnatý vlasy jsou taky tvoje?
Ty jsou moje, no.
Protože tvoje dcera je má taky.
No ale té se narovnaly po těch dětech, co porodila teď.
Nene, fakt?
V podstatě je má vlnitý, ale spíš rovnější než dřív. Ale měla je jako já.
A poznáváš se v ní? Jak se stará o děti? Dělala jsi to tak taky? Chytla něco od tebe, jako v mateřství?
Myslím, že si odnesla takový volný způsob výchovy. Velmi demokratický, bez nějakých možných zákazů, příkazů, protože já jsem byla vychovávaná velmi tvrdě. Jak já říkám, že to byla smrtelná kombinace mých rodičů, voják a učitelka, to bych jako opravdu nepřála nikomu, takže u nás ta militantní výchova trošku jako probíhala. A já jsem člověk, který nevím odkud to zdědil, jestli teda z té ruský strany, nebo z toho východního Slovenska, mám v sobě velkou svobodomyslnost a takovou životní kreativitu, nespoutanost, takže pro mě veškerý příkazy a zákazy byly naprosto stresující.
To musely být strašné boje s tatínkem.
Příšerný. Jako boje byly hrozný a už bych nikdy nechtěla být malá ani mladá.
A maminka stála mezi vámi? Mezi tebou a tátou, nebo se klonila spíš na stranu táty?
Nene, ta byla na naší straně, protože sama to na sobě jakoby nejvíc cítila, možná víc, než my dvě. Takže tam ten vztah jaksi nebyl příliš dobrej a spíš tedy vůbec nefungoval. A potom ten vztah mezi mnou a otcem a mezi námi a otcem taky nefungoval. Bylo to takový neveselý, musím říct.
Těžký dětství, tedy. A těžký dospívání, nebo v dospívání se to tak jako narovnalo?
No, já jsem se velmi rychle osamostatnila, protože jsem v 18 odešla z domova. A jako s mámou jsme samozřejmě měly skvělý vztah celý život, ale já jsem s tou mojí dcerou chtěla mít opravdu kamarádský vztah. A to se mi myslím povedlo. Nikdy jsem nic nezakazovala, nikdy jsem nic nepřikazovala, ale je pravda, že ona toho nikdy nezneužila, té svobody, kterou jsem jí dala. Ale možná jsem měla štěstí, protože třeba s jiným dítětem by to nešlo, no ale tady to vyšlo. Takže jsem ráda, že jsem ten experiment přežila.
Mně tak trošinku přijde, nechci být zlá, ale že po té ženský linii jste úplně neměly štěstí v lásce, při nejmenším na poprvé. Jako tvoje babička.
No, tam se to táhne.
Že jo, ta měla, že si dědeček našel něco vedle. Maminka tedy taky nebyla úplně nejšťastnější, tobě první manželství taky nevyšlo.
Ani druhý.
Ani druhý. Hele, ty s těma chlapama, to mi řekni, ale teď je to dobrý...
Teď je to dobrý.
Teď je to dobrý, ale před tím. Bylo to tak, že sis vybírala stejný tipy?
V podstatě jo. Prostě jsem si je přitahovala do života, takže já to beru tak, že si za to vlastně můžu sama. Neviním nikoho z ničeho, všechno jsem odpustila všem i velké újmy na všem možném, na majetku i na zdraví, ale prostě to tak asi mělo být a měli mi tím životem projít, abych se někam posunula. A myslím si, že kdybych tohle všechno nezažila, tyhle všechny zkoušky a strasti a nezdary a propady a málem sebevraždy, tak prostě nejsem tam, kde jsem teď.
Jako jo, tohle se hezky říká v okamžiku, kdy už je to za tebou. Ale co dělat v okamžiku, kdy se ti rozpadne vztah a teď najednou je to vzduchoprázdno, ty víš že to byl zase člověk, se kterým to nešlo. Jak se tak ženská zvedá, nevím, třeba ve 40 po nevyvedeným vztahu? Je nějaký univerzální recept?
Pff, já myslím, že není. Já myslím, že je to velmi individuální, že každý to prožívá jinak, každý je jinak silný i odolný. Protože spousta žen by to třeba vůbec nezvládla, neunesla, jakoby nepřežila. Já jsem myslím hodně zocelená a že jsem hodně silná, i když jsem velmi citlivá, až přecitlivělá, tak jako mám v sobě nějakou velkou vnitřní sílu. Já říkám, že je to po těch ruský kozácích. Babička taky jako přežila ledacos a nikdy si z ničeho nic nedělala.
Já, ne že bych si z toho nic nedělala, ale myslím že i každý ten rozchod, nebo ten nezdar byl trošku jiný, byl o něčem jiným, jinak jsem to nesla, ale myslím si, že na to žádnej moc velkej lék nebo rada není. Člověk si prostě musí říct, že se to stalo, přijmout to jako fakt, protože mnohdy se s tím nedá nic dělat. Jak říkají budhisté, že všechno se mění a to se taky změní, takže tady vždycky tu blbou situaci máme prostě jenom na čas, jako tu veselou máme jenom na čas, tím že se pořád všechno mění, všechno přebolí, nebo to prostě přejde, neustále jsme v nějaký změně, takže není dobrý ulpívat na něčem, co jako...
Nefunguje. Ale někdo k tomu nemá odvahu.
Spousta lidí k tomu nemá odvahu a já se nedivím, protože samozřejmě, když ty ženy jsou třeba závislý finančně, nebo jinak, nebo mají malý děti společně a tak dále, není to vůbec jednoduchá záležitost. A proto to nechci nějak globalizovat a někomu radit, co má dělat, protože i když jsem tehdy nebyla tak úplně nezávislá a dítě už jsem měla poměrně velký a vlastně to všechno proběhlo docela v přátelským duchu. Ne úplně hned, v tý největší emoci, ale pak jsem se všemi zůstala v kontaktu a máme normální přátelský vztahy.
Jo?
Až teda na nějaký.
No právě, promiň já, když jsem si o tobě studovala materiály, musím říct, že je to záležitost, kterou já jsem tenkrát vůbec nechytla, když se to dělo. Já si myslím, že bych tomu ani nevěřila. Prosím tě, bulvár hodně rozebíral tvůj vztah s jakýmsi člověkem, kterého nazývali i gigolo.
Ano.
Jako fakt? Tam něco takového proběhlo? Ty jsi měla chlapa, který tě podvedl, jako finančně?
On byl totální podvodník
Nene. A ty jsi to nepoznala?
Ne, já jsem to neprokoukla.
Jak dlouho?
Jenom půl roku. Naštěstí.
Přitom mi přijde, že ty docela umíš číst lidi?
Neumím číst lidi, nikdy jsem to neuměla.
A potom přijde sňatkový podvodník...
A já jsem to neodhalila, nerozkryla. Odkryla jsem to pozdě, i když třeba ne tak pozdě. Taky jsem to mohla odkrýt za dva roky, že jo. Ale ten půl rok mě docela dostal totálně jako na dno, no… úplně.
Jo? Takový to dno, kdy se ti nechce žít?
Jo.
Až takhle?
Poprvé v životě jsem se dostala do téhle situace, kdy jsem i zvažovala, jestli by to nebylo třeba lepší skončit, nebo něco takovýho mi probíhalo hlavou tehdy. Tehdy jsem byla z toho podlomená, vlastně i z toho, co bylo před tím, co předcházelo. Že to byl takovej kolotoč stále se opakujících vztahových schémat. A já jsem prostě z toho neuměla vykročit. Pořád mě to mlelo a přišel novej vztah a zase to bylo to samé. A tady tohle mě už úplně dostalo a řekla jsem si, a tohle už není možný, prostě z toho nevyskočím, a začala jsem mít takový myšlenky. Nedokázala jsem si odpustit, že jsem to jako dovolila.
Jo takhle, ty sis to zazlívala, že jsi to dovolila. A šla jsi pryč z toho zazlívaní, nevím, třeba prášky, nebo farář přišel?
Ne, já jsem prášky nikdy nebrala a tehdy to byla shoda různých náhod, i když náhody neexistují, tak prostě takových událostí, kdy mě moje dcera poslala za jednou terapeutkou. Já jsem tedy prošla několika různými terapiemi už před tím, ale vlastně nic mě neoslovilo, že by mně to nějak zvlášť pomohlo, nebo já nevím, ale tady jsem narazila na opravdu vynikající ženu, která dělá regresivní psychoterapii, nehrabe se v minulých životech, to jsou takový ty řeči...
Herečka Michaela Tomešová: Očkování tříměsíčního miminka mi přišlo jako týrání
To se chci zeptat, co to je.
Ty řeči, to tak není, ale vlastně se mnou prošla život, vztahy. Prošla jsem tím přijetím a odpuštěním, nějakým se vyrovnáním, co bylo a po nějaký době jsem se sama dostala ke svému dětství a k těm rodičům, kde se ukázalo, že tam je nějakej ten „spouštěč“.
Tam to začalo?
Většinou to bývá v tom dětství, prostě to tak je. Takže na tom jsem nějak pracovala. A ona, vedle toho, že dělá regresi, tak je člověk, který už má našlápnuto jako duchovně velice daleko. Je velmi vzdělaná v tady těch věcech a ta mi otevřela oči a já jsem najednou začala, vlastně jsem zjistila, že existuje možná taky jiný způsob přemýšlení a jiný způsob prožívání a emocí. V tu samou dobu jsem se poprvé dostala do Himalájí, takže to byla taková shoda náhod.
Já si pamatuji, když jsi jela do Himalájí, to jsme se zrovna v nějakým divadle potkávaly, že jsem dostala zprávu, že Světlana je v Himalájích a že jí tam je strašně špatně, že tam nemůže dýchat nebo co, že si to fakt strašně dává, tak jsem si říkala, chudák malá, že tam jezdila.
No to jsem si taky říkala.
A pak se nevidíme a ty zase jedeš do Himalájí, takže prosím tě, ty sis tam tak jako prošla evidentně exkrementy, a neříkáme úplně neslušný slovo, a stejně ses tam vrátila. A tak strašně ti to pomohlo na duši, ty Himaláje?
Tak poprvé mě dostaly ještě na větší dno, než jsem byla potom člověku. Jela jsem někam a nevěděla, kam jedu. Já jsem takovej dobrodruh a cestovatel. Jedu kamkoliv, kdo mi co řekne.
Himaláje – Kokořín. Podobný, viď...
No jasně, takže jsem tam přijela a zjistila, že to zase není taková legrace a že můj organismus to nějak blbě snáší, tu vejšku. Pak jsem se dostala do školy, kde jsem měla učit a zjistila, že je to takovej diskomfort a že vlastně tam ty podmínky pro to, abych tam ten měsíc přežila, jsou takový vlastně, že bych měla sednout na letadlo a odjet, protože to prostě nemůžu dát. Zkrátka nás spalo osm v nějaký místnosti na zemi, blechy, štěnice, jedna díra na vylučování, na mytí jeden kyblík. A samozřejmě prach a špína.
Je fakt, že po rozchodu je to ideální léčení.
Jako super to bylo. Takže tam jsem pořád plakala, pak jsem samozřejmě onemocněla, protože jsem vůbec nepřijala to, co se mi tam stalo. Dostala jsem šílenej zánět dutin, ale nějak jsem to ustála. Občas jsem třeba na den „umřela“, a pak jsem se zase vzpamatovala a zase jsem vstala a řekla, tak já jdu zase učit. Když to tam skončilo, tak jsem s kamarády jela do hlavního města, že půjdeme na trek. Tak řekli, ty to vyber, protože ty jsi taková organizátorka, tak ze mě udělali horskýho vůdce.
Šla jsem do nějaký cestovky a tam řekla, prosím vás, my bychom chtěli nějaký ten trek, kde jsou ti nomádi a jaci a kde nejsou turisti. Tak prej jo. No, tak jsme vyrazili a teď, když jsme jeli tím autem, tak jsme zastavili na nějakým pasu a teď jsme vylezli z toho auta a všem se udělalo blbě a já jsem si všimla, že je to nejvýše položený průsmyk sjízdný autem na světě. Nějakých 5 700 m. Tak jsme zase naskákali do toho auta a jeli jsme do základního tábora, odkud jsme měli vycházet. Ten byl ve výšce 4 700 a já jsem říkala, a to jako půjdeme ještě výš a průvodce, no no no, a že půjdeme průsmyky. Já na to, tak fajn. Druhý den jsme vyrazili, no a já jsem zjistila, že jdeme a jdeme a že tedy nakonec přecházíme pasy nějakejch 5 700, kde teda já už jsem nemohla dýchat, neměla jsem kyslík
Už nikdo nedýchá...
Už nikdo, takže občas tam někdo zvracel, někdo měl migrénu, někdo omdlíval a já jsem měla asi všechno dohromady, takže jsem asi po dvou dnech, kdy už jsem fakt nemohla, tak jsem si prostě sedla a řekla, a končím, zůstanu tady.
Jako nechte mě tady umřít.
Jo, nechte mě tady umřít, prostě umírám, mně je to úplně jedno. Tam s tebou jako nic neudělají, protože tam není telefon, signál, satelit, nic. Takže buď jdeš a nebo prostě zůstaneš, už tě nikdo někam neponese, nebude ti někdo telefonovat o záchranku, protože není jak. Tak už jsem byla vnitřně smířená, že teda teď konec, umírám a pak přišla moje neteř, která se mnou jela, a říká, tetičko, prosím tě, neumírej, neumírej, pojď. Já jsem říkala, ne Andulko, nejdu, nejdu, prostě nejdu, kašlu na všechno, prostě tady konec. No a tak jsem se teda rozhodla a byla jsem šťastná, že teda už umírám. Jenže pak přišel ten průvodce náš, ten se jmenoval Purna, my jsme mu říkali Anapurna, takovej Nepálec a říkal, go go, slowly, go go, takže jsem zase vstala a šla jsem.
Takový hezký pokus o sebevraždu to byl.
Perfektně jsem to měla vymyšlený, naplánovaný. No, a takže mě hnali zase a pak si uvědomíš, že jdeš dalších sedm hodin, třeba.
Strašný.
A najednou přijdeš na to, že vlastně nejsou limity, jsou jenom v hlavě a že člověk dokáže úplně všechno. Že není se čeho bát.
Teď to začínám chápat, jako tu léčebnou pomůcku, takže holky, pokud je problém a nějakýho chlapa nemůžete vyhnat z hlavy, tak Himaláje, možná se Světlanou, ta má dobrý zkušenosti. Takže to ti pomohlo, do toho už ta terapeutka tě navedla na tu duchovní cestu.
No a já jsem si tam uvědomila spoustu věcí, protože samozřejmě jsem si neuvědomila nic hned. Když jsem se vrátila, protože pak jsem tam ještě asi tři dny umírala v noci, protože jsem nemohla dýchat, takhle se to opakovalo. Když jsem přijela domů, hned jsem si lehla a tři dny jsem nevstala, nevylučovala, nepřijímala nic, prostě jsem byla mrtvá a jenom moje rodina chodila a koukala, jestli dýchám. Pak mě odvezli do Motola. Tam zjistili, že mám otok mozku, nějaký streptokoky a takový věci.
Jo, to si pamatuji.
Tak mě nějak dali dohromady, no a já jsem přišla domů a teď jsem si pustila tu sprchu a teď tekla ta teplá voda a já, ježišmarjá, jsem byla úplně dojatá. Jsem si lehla do postele, přikryla jsem se tou peřinou a zase...
To jsi měla šestinedělí...
Přesně tak, nespím v tom spacáku... Tak jsem byla úplně šťastná a říkala jsem si, do týhle země už se v životě nevrátím. To byl tak nádhernej pocit, že tu Indii škrtám z mapy, v životě tam nejedu, hnus odporný konec, tak to mám vyřešený, tak tam ne. Takhle jsem si to pěkně naplánovala a tak za tři měsíce sedím na zahradě, koukám na nebe a říkám si, no jo, ty hvězdy, tady to je úplně na prd, jo to v Himalájích, to bylo něco, to bylo nebe.
Tam to šajnilo...
Tam to bylo, že jo. No a vůbec jsou ty vztahy tady, to je příšerný, hrozný, když vidíte ty lidi, co si říkají, co chtějí, co pořád tady hysterčí, proč jsou na sebe tak hnusný. Tak jsem si řekla, hmm, já musím jet zpátky. Koupila jsem si letenku a v létě jela.
Je to osud. Tak to je daný, ty jsi tam musela a ty jsi musela přijít na svoji duchovní cestu, což tedy já jsem, promiň, ne překvapená, ale vlastně jo, překvapená, já tě znám jako velkou humoristku, jako člověka velmi zemitého, mně se tak jako líbí, jako když nejde o život, tak jde o hmhm. Jo jsi taková přímá, ale do toho ty třeba učíš meditaci. A promiň, to mi k sobě nějak nejde. Opravdu tu meditaci a jógu mohou dělat všichni?
No jasně.
Jo? A všichni se dokážeme v té meditaci odstřihnout od toho normálního života, od toho přemýšlení věčného?
No samozřejmě to není hned. Ona to je cesta na dlouhou trať, to je na léta, léta a opravdu ti mistři meditace, budhismu ti řeknou, že vlastně oni se to pořád učí. A to už mají za sebou léta v izolaci v jeskyních a v ústraní. To jsou věci, který člověk vůbec nemůže pochopit naším myšlením a vnímáním.
Tam se normální smrtelník nemůže dostat. Když jsem byla v Himalájích po druhé, tak jsem se zúčastnila kurzu budhismu a meditace, posléze právě v mauně, jako v tichu, kdy jsem byla 5 dní zavřená v izolaci. Musím přiznat, že jsem si řekla, že toto v životě praktikovat nebudu a tomu učiteli jsem se vysmála a řekla jsem mu, jo takhle v životě meditovat nebudu, to je úplně na nic.
Hezky jsi mu to řekla.
Tak samozřejmě, je to můj úhlavní kamarád a vozím ho sem každý rok. A já jsem potom, na popud mé dcery, začala dělat takový semináře, který zahrnují jógu, úvod do meditace, úvod do práce, jak pracovat s emocemi, vědomím, myslí, egem. Je to ale moje cesta, můj názor, každý to může mít samozřejmě jinak.
To je jasný.
A jinak úplně postavený a pomáhají mu jiný věci. Někdo jezdí k šamanům do Peru, každý to má jinak.
Nicméně kdybychom se chtěli o tom dozvědět víc o tom co děláš máš nějaký stránky webový nebo tak, kde si to přečteme?
Postavila jsem takový malý centrum osobního rozvoje a měla jsem velký plány, že tedy já tam budu dělat semináře, budu dávat prostor zajímavým lidem, kteří dělají něco podobnýho nebo úplně něco jinýho, různým druhům terapií, cvičení a zajímavých technik i s tím, že tam bude i nocleh. Jsou tam 4 pokoje a měli jsme tedy velký plány a teď se nám to všechno v březnu zhroutilo.
Takže ty víkendy nebo ty semináře, který jsme měli naplánovaný na celý léto, jsme vlastně zrušili a teď jsme to vůbec nenastartovali. A vlastně jsem ráda, protože ta situace je jaká je, takže to zatím necháváme být a až bude situace lepší, tak doufám, že se to všechno zase rozjede.
No tak to my určitě dáme vědět. Nicméně teď je takový těžký čas. Pojďme si říct, že toho stresu je na nás poměrně dost díky týhle situaci. Máš nějakou radu, jak se vnitřně zklidnit, něco, co nám pomůže? Nevím, dýchací cvičení, nebo představa moře, co? Co radíte vy, jogíni?
Že všechno je dočasné, takže je to zase jen na nějakou dobu a nesmíme se z toho hroutit, protože to prostě nebude na pořád. Musíme teď ustát tu dobu a vzít si z ní to pozitivní. Já třeba už nějakých 5 – 6 let nekoukám na televizi.
No jo, ale tak ty už jsi tak o 3 levely nad námi ostatními.
Ne to ne. Já jsem si jenom řekla, že ke svýmu životu nepotřebuju negativní věci. Mě ani nezajímá, kdo nám vládne, vím že je tam Babiš a Zeman, ale jsou to pro mě tak strašně nezajímavý lidi, a celá ta naše politická reprezentace, já nevím proč bych se na ně měla dívat, proč bych je měla poslouchat nebo proč bych měla číst nějaký články o tom, co oni říkají.
Takže tohle je cesta, nesledovat to moc?
Moc to nesledovat, nebo sledovat, ale prostě nenechat se do toho takhle zatahovat hystericky, protože to je strašná past co se vlastně páchá na těch lidech. Jo a to, že vidí vlastně jenom ty hrůzy z té televize, tak ta emoce strachu, kterou to prostě vyvolává, je už sama o sobě za prvé nezdravá, za druhé vám sníží imunitu a vlastně je to pro tělo i ducha šílený jed. Takže se pak otravujeme zevnitř ještě dřív, než nás polapí koronavirus. Takže zkrátka chodit do přírody, dívat se na hezký filmy, s někým se držet za ruku, líbat se a milovat, nebo já nevím, prostě dělat hezký věci, číst dobrý knížky, dělat něco co nás baví.
Takže buďme kovid negativní, ale zůstaňme pozitivní. Je to tak.
Asi tak.
Celý rozhovor se Světlanou Nálepkovou si můžete poslechnout v úvodním videu.
Související články
