Facebook
Instagram
Vida Neuwirthová, herečka, loutkoherečka a spisovatelka, se do našich srdcí zapsala především jako princezna Bosana z pohádky Tři veteráni. Dokázala toho však v životě mnohem více. Přes třicet let vede malé divadlo pro děti, věnuje se loutkářství a před koronavirem provázela turisty po českých židovských památkách.
Herečka, loutkoherečka a spisovatelka Vida Neuwirthová přijala pozvání do naší talk show Na kafeečko, kterou moderuje herečka Miluše Bittnerová. Té se herečka, kterou můžeme každoročně o vánočních svátcích vídat jako princeznu Bosanu z pohádky Tři veteráni (letos to bude na Štědrý den v 10.55 na ČT1, pozn. red.), svěřila, že ji i po letech lidé na ulici poznávají. A když po ní chce někdo podpis na nekvalitní fotku, raději mu na vlastní náklady nechá vytisknout lepší a pošle mu jí. Má prostě ráda, když jsou věci pořádně!
Bittnerová: Ať se dívám, jak se dívám, stále je tu princezna Bosana.
Neuwirthová: No ještě že jsem nehrála čarodějnici, to by mě asi tak nepotěšilo, kdybyste řekla "stále čarodějnice".
Bittnerová: Ale lidé vás neustále poznávají?
Neuwirthová: Ano, to ano. Občas je v tom nechávám vykoupat. Říkají, já vás odněkud znám a přemýšlí. Pak si všimnou mých očí a většinou mě poznají. Vždy si tak říkám, kolik toho mají asi jiné slavnější herečky, když i mě neustále ještě chodí dopisy s žádostmi o podpis. Jednou se mi stalo, že mi jeden pán napsal, že sbírá podpisy už nežijících umělců, ale u mě že udělá výjimku, tak to mě pobavilo. A pak si vzpomínám ještě na jednoho, který mi poslal fotku, že jí chce podepsat, ale nebyla jsem na ní já, ale Bára Seidlová. Ona také byla v pohádce s dlouhými vlasy, tak si to spletl. Nejhorší ale je, že jak si ti sběratelé podpisů tisknou fotky z internetu, jsou ve velmi špatné kvalitě a já se na to pak nemůžu dívat, takže jdu do Fotolabu, kde jim nechám vytisknout kvalitní fotky z té pohádky a podepíšu jim to. Když už to mají mít, tak pořádně!
Prosím vás lidi, takhle to nedělejte! (smích) Když už tu fotku chcete, najděte si tu hezkou sami, ať nemá Vida tolik práce. Teď před Vánoci to bude zase nával, nemám pravdu? Tři veteráni, bez nich to nejde!
Jo, máte pravdu, je to vtipná pohádka. Tenkrát si člověk ani neuvědomoval, jaké měl štěstí, že se mohl potkat s tolika důležitými a legendárními osobnostmi z uměleckého světa.
Kolik vám vlastně bylo, když jste si zahrála Bosanu?
Něco kolem dvaceti.
A jak jste se k roli dostala? Dělala jste kamerovky?
Nejen kamerové, oni vlastně také chtěli vidět, jak budu vypadat s tím nosem. Jak až moc vás to deformuje, jestli pořád ještě jde se na to koukat. Takže ten, co mi nasadili, byl asi metr dlouhý a ještě mě v něm vyfotili ze všech stran.
Vy jste studovala herectví?
Ano, dělala jsem loutkárnu. To byla ta cesta, kterou jsem šla a tohle byla taková hezká odbočka.
Hezká odbočka, ale zahrála jste si díky ní s velikány. Jaké to bylo, když o vás Čepek řekl že jste nádherná? Promiňte, že se ptám, ale kdyby to řekl o mně, tak z toho žiju doteď.
Taky z toho žiju stále. (smích)
Dvořili se vám chlapci na place?
Samozřejmě. (smích) Tenkrát jsem byla pěkná a čerstvá, navíc jsem v té době měla narozeniny, tak mě na rukou nosili. Pan Hrušínský mi tenkrát dokonce vydyndal více peněz, když viděl tu katastrofu, kterou mi každé ráno lepili na obličej. Pan Satinský byl zase samá sranda, takže jsem si to užívala.
Byla jste nervózní, když jste měla hrát s těmi velikány? Já třeba někdy nervózní jsem, když jde o mého oblíbeného herce, se kterým jsem se předtím neznala.
Tenkrát ne, ale dodnes mám takový celkem blízký vztah s panem Somrem, řekla bych, že jsme kamarádi. Ale i tak jsem se třepala, když jsem mu volala, že bych od něj potřebovala, aby něco přečetl. To ale bylo nic proti tomu, když jsem měla oslovit pana Preisse, to jsem se úplně zajíkala a třásly se mi ruce. Tak jsem si uvědomila, že se třesu mnohem víc, než před lety na tom natáčení. Mám prostě pokoru k lidem, kteří něco dokázali a to v jakékoliv odvětví.
Asi před rokem mi volala produkce Národního divadla, jestli bych měla v červnu čas na jeden projekt, tak jsem si v duchu říkala, že si ze mě asi někdo dělá srandu. A nedělal. Jeden maďarský režisér dělal projekt o Kafkovi a jelikož jsem prý podobná Doře Diamantové, tak si mě našel. No a já když jsem viděla ten scénář, který byl přeložený do češtiny překladačem, jsem věděla, že to mi přes pusu nepůjde, tak jsem se dovolila, jestli si ty věty můžu upravit. Nakonec to skončilo tak, že jsem zadarmo projela celý scénář a upravila věty tak, aby byly správně česky. Sice mi za to nikdo nic nedal, ale já jsem měla ten pocit, že připravuju text pro Národní divadlo. Navíc teď mohu chodit s vnukem, až vyroste, kolem Národního a říkat, tady hrála tvoje babička. (smích)
Teď bych se ráda podívala do těch dvaceti let, kdy jste natočila Tři veterány. Jaká jste byla?
No já jsem si tenkrát myslela, že platí rčení "sedávej panenko v koutě, když budeš hodná, najdou tě", tak jsem čekala a myslela, že mě najdou. A on vás zase tak úplně nikdo nehledá. Když nemáte štěstí a trochu tomu nepomůžete, nechodíte na konkurzy, tak vás přeskočí mnoho jiných. Pak jsem si musela zvolit co dál a pořád jsem si tak nějak říkala, že ta práce s dětmi a pro děti mě baví mnohem více, tak jsem si to vybrala jako volbu do budoucna.
V jednom rozhovoru jste řekla, že jste objevila židovské kořeny a že byl váš tatínek dokonce v koncentračním táboře a vy jste to do svých čtrnácti let nevěděla. Jak je to možné?
Narodila jsem se v době, kdy nebylo super se o židovských kořenech bavit, naši tedy nevěděli, jak bychom to s bratrem vzali, tak asi čekali, až nám bude víc, abychom věděli, co si s tím počít. To ale nevíte ani ve čtrnácti. Nevíte, zda být pyšný nebo o tom raději nemluvit. Sama jsem se po tom začala pídit a zjišťovat si víc. Pamatuju si, že když jsem se ho ptala, co to má za číslo na ruce, říkal mi, že je to číslo do nebe. Dál jsem tomu nevěnovala pozornost a až pak jsem se na sebe zlobila, jak je možné, že jsem se to dozvěděla až tak pozdě.
A tatínek byl pak sdílný ohledně zkušeností z koncentračního tábora?
Nakonec ano. Existují dva typy lidí. Jeden o tom nemůže mluvit do konce života, druhý to zase ze sebe potřebuje dostat ven. Táta byl tím druhým případem, proto moje maminka chtěla, aby pro další generace svůj příběh sepsal. A on to udělal.
Je jeho kniha veřejná, nebo je k mání jen v rámci rodiny?
Jen v rámci rodiny a našich známých. Samozřejmě, pokud by někdo chtěl, může si jí klidně přečíst, není to nic tajného.
Máte divadlo Feigele, které se věnuje dětem, přes třicet let. Hrají tam děti, loutky, píšete muziku i scénáře.
No spíše si beru židovské písničky a překládám je do češtiny, aby děti věděly, o čem zpívají. Takže ve finále napíšu scénář, zrežíruju si to a pak musím zorganizovat celé představení. Hodně jezdíme na festivaly židovské kultury, kde hrajeme v nově opravených synagogách, což je opravdu zážitek. Mám také ráda, když jsou děti na představení připraveny. Po hře společně debatujeme, co který svátek znamená a snažím se jim vše osvětlit.
Napsala jste i několik knih. Mám tu Opuštěný palác a Dobře ukryté poklady aneb Příběhy z midraše. O čem jsou?
Ve svých knihách představuji dětem a rodičům židovské příběhy a pohádky lidovou formou.
Vy jste trochu workoholik, Vido!
Bohužel, to už není pravda. Jednu z mých profesí totiž nemůžu teď vykonávat. Působím jako průvodkyně turistů po pražských židovských památkách. Jezdím s nimi ale i do Terezína nebo Osvětimi, což teď také nemůžu. Není to ale jen tady, když letím za vnukem do Paříže, vidím, že i tam je to úplně prázdné. Je sice zajímavé, že můžete chodit, kam chcete a vidět, co chcete, ale je to také smutné.
Mimochodem, když dávají v televizi Tři veterány, dívá se váš manžel?
Teď už ne, dřív se samozřejmě díval, ale teď už ne. Teď pohádku plánuju pustit dvouletému vnukovi, ale nevím, jestli si spojí, že ta princezna v pohádce je jeho babička. Jezdím za ním ale do Paříže, aby se učil česky, tak věřím, že se to podaří a pohádce jednou porozumí.
Blíží se Vánoce. Co se blíží vám? Chanuka?
Nám se blíží všechno. Samozřejmě jsou tu rodiny, které slaví pouze Chanuku, ale my to nejsme.
Vido, děkujeme za rozhovor a budeme doufat, že se sejdete s rodinou a užijete si krásné svátky.
Děkuji, ještě bych ráda závěrem řekla jedno rčení Jana Wericha, které bude asi dodržet v téhle situaci těžké, ale popřála bych všem - mějte dobrou náladu, vaše problémy to sice nevyřeší, ale naštvete tím tolik lidí kolem, že je dobré si to užít.
Celý rozhovor s Vidou Neuwirthovou alias princeznou Bosanou si můžete poslechnout v úvodním videu.
Související články
