Bára Basiková o třetím rozvodu: U soudu nás dokonce pochválili

Bára Basiková je rockerka, muzikálová zpěvačka, spisovatelka a nově i blogerka. S Miluškou Bittnerovou toho v naší talkshow probrala opravdu hodně...

Miluše Bittnerová: Báro, vítejte.

Bára Basiková: Dobrý den.

Miluše Bittnerová: V každém rozhovoru, v každé retrospektivě o vás je prostě malá Bára, která zpívá Markétku. A co je pro mě neuvěřitelné, vy jste ve dvanácti zpívala líp než leckterá profesionální zpěvačka v dospělosti.

Bára Basiková: Ale nepřehánějte.

Ale nepřeháním. Spousta lidí umí intonovat, ale vy jste tam v těch dvanácti měla ten svůj skoro typický hlas, tam ještě musely proběhnout nějaké panáky, cigára předpokládám, aby se tam ten chrapláček trošku dostal. Nemám pravdu?

Ve dvanácti...

Právě později, aby se to tak jako vyvinulo.

To se mýlíte. Já jsem jako nikdy nějak nebyla kuřák. A už vůbec ne, že bych si dávala něco na pití.

Takže vzorná Bára?

Vzorná ne, ale nedělala jsem prostě nějaké veletoče. Pít jsem začala tak nějak vydatněji až v hodně dospělém věku. No pít, každý normální člověk se napije a když je večírek, tak se opije.

Mohlo by Vás zajímat:

Světlana Nálepková otevřeně: Půlrok se sňatkovým podvodníkem mě dostal na totální dno

Ano, ale když se napije známá zpěvačka, tak z ní udělají alkoholičku, jasně. Dobře, pak přišla střední škola. Zpívala jste i tam? Co jste studovala?

Chtěla jsem jít na konzervatoř, tam mě nevzali. Řekli mi, že nemám talent, ať jdu domů. Tak jsem šla. A maminka za to vybrala střední ekonomickou školu. Což bylo hrozně fajn, to mě strašně bavilo.

Opravdu?

Ne. To účetnictví, ekonomie a tak... Já jsem byla spíš umělecky založená, tak pro mě to byl tedy brutální trest. Nicméně jsem si už v té době na střední škole našla různé kroužky, kam jsem docházela zpívat. Například rok před maturitou už jsem zpívala se svojí první skupinou Precedens a zároveň jsem chodila zpívat do chrámového sboru kostela sv. Jiljí tady v Praze na Starém městě. Takže já jsem to měla všechno ode zdi ke zdi. A přesto, že jsem zpěv nevystudovala, tak jsem se jím zabývala neustále a dokázala jsem to, že jsem se jím mohla začít živit.

Pokud to dobře chápu, na konzervatoř vás nevzali kvůli nedostatku talentu, studovala jste ekonomku, při které jste zpívala, ale vlastně jasně jste mířila k tomu, že budete zpěvačka. Bylo to v té hlavě?

Budu zpěvačka, to si můžete říct, ale otázka je, jestli to vyjde. Čili, směřovala jsem k tomu, přes docela i nechuť mých rodičů. Protože, vezměte si, byla 70. léta. Tak v té době, když jsem řekla, že budu zpěvačka, nebo že chci být zpěvačkou, tak se mi všichni smáli. A říkali, no jo, to víš, oni tam na tebe čekají, už se nemůžou dočkat, až tam přijdeš. Hrozně mě podceňovali, nebo tak jako nevěřili tomu, to bylo něco tak pofidérního a nejistého hlavně.

Já jsem ale vždycky někam přišla, na nějaký konkurz, doporučení a vždycky jsem se někde nějak uchytila, a tak to šlo vlastně až do roku 86, kdy mě objevil Michal Pavlíček. S ním jsem začala spolupracovat velmi intenzivně a vlastně pak vznikly Stromboli. A od té doby se odvíjela moje cesta k profesionálnímu zpívání, že jsem se zpěvem začala živit.

A to už je ta Bára Basiková, která takřka nedosažitelná. Patříte k těm zpěvačkám, u kterých vždycky poznám, že to je výjimečný hlas. Mimochodem, Basiková není vaše původní jméno, to je přivdané.

Ne! To je moje, to je po mém tatínkovi. Naopak můj první muž si vzal moje jméno. To jste nevěděla?

Ne, tak to jsem netušila. Váš první muž si vzal vaše jméno?

No, protože my, když jsme se brali, tak jsme se dohodli, že si každý prostě necháme svoje příjmení, ale pak, kdyby se eventuálně narodily děti, tak ty musí mít příjmení jednoho z nás. No a tak to by bylo divné, kdyby se jmenovaly jinak, než jeden z nás, což dneska nikdo neřeší. Tak jsme se dohodli, že můj první muž si vezme moje jméno.

A z prvního manželství jsou tedy dvojčata? Holky, Anička a Maruška, vy jste měly společný pořad, byly jste strašně roztomilé, všechny tři. A teď mě hrozně překvapilo, když jsem se dívala na materiály o vás, že holkám je už skoro třicet. Jak se mají?

Mají se dobře a hlavně my máme spolu od malička tak skvělý vztah, že dneska jsme vlastně skvělé kámošky. Rozumíme si, občas pořádáme ještě s nějakými kamarádkami nejrůznější akce, večírky a cesty do zahraničí. Prostě je to s nimi bezvadné, jsem hrozně ráda za tu vazbu, protože já jsem třeba tohle se svou maminkou neměla. S mojí mámou jsem měla hodně komplikovaný vztah, za což ona asi nemohla, protože mě měla strašně brzo, v osmnácti. A nebyla na to zralá a připravená. I když to byl hodný člověk, tak jsme prostě mezi sebou neměly takový to pouto. Takž já, asi možná instinktivně, jsem si to takhle nějak s holkami nastavila a strašně mě to baví a strašně si toho vážím, že prostě takhle dospělé dcery se mnou tráví čas, že si všechno můžeme říct a že je pořád nějaká sranda, že se pořád něčemu smějeme a že to máme všechno pohodové...

Mohlo by Vás zajímat:

Patricie Pagáčová otevřeně: Ta první facka, to bylo brutální, vzpomíná na nejhorší tři roky svého života

Ta vaše holčičí parta si prošla poměrně dost složitým obdobím, protože jeden rozvod a druhý rozvod a ty holčičky to muselo...

A třetí rozvod.

A vlastně třetí rozvod, teď už jsou ale velké, tak to už zvládají.

No já jsem právě si dřív říkala, že si vyčítám to, že jsem jim neposkytla stabilní zázemí, takovou tu správnou rodinu s těmi tradičními hodnotami. A že jsem jim přivedla nového tatínka, teda v uvozovkách, jejich tatínek je pořád jenom jeden. Ale prostě, že byl nový partner. Pak jsem se s ním rozvedla a zase přišel někdo nový, takže jsem si to jako hodně vyčítala, že jim nedávám ten správný vzor. Pak jsem si ale řekla, prostě takhle to život přinesl. A život někdy nebývá jenom hezký, jednoduchý a růžový. Takže ať prostě vidí, že může přinést nesnáze, starosti a problémy, že jde o to to zvládnout a nějak ustát. S těmi bývalými partnery třeba zůstat ve slušném kontaktu, aspoň v nějaké úctě. Sice jsme spolu nemohli dál žít, ale to neznamená, že se budeme nenávidět a házet si klacky pod nohy.

Ale musí být přeci těžké, když se rozpadne vztah a člověk to musí nějakým způsobem zpracovat a teď se ještě starat o ty děti. Jak se to vlastně dá zvládnout?

Já myslím, že velké plus je to, že jsou to holky, jako co si budeme povídat, to poznáte sama, až bude vaše holčička starší, tak uvidíte, že ta ženská síla má fakt jako své jisté a že ty holky mají to vnímání takové vyspělé, už i v holčičím věku, že jsou prostě napřed.

Třeba vnímavější, že dokážou podpořit?

Určitě, mám teď syna a vidím ten obrovský rozdíl. Muži jsou prostě z toho Marsu nebo odkud...

Je to prostě jiný vesmír no, ale máme je rády, to zase jo.

Život bez nich, tedy alespoň já to říkám, by prostě nemohl existovat, jsou to ty dva protipóly. Ale co se toho vývoje týče, tak už u holčiček, jak asi zřejmě rodíme a stáváme se matkami, a já nevím, máme nějakou zodpovědnost, tím neříkám, že muži nemají, je ten mateřský nebo ochranitelský instinkt hodně silně vyvinutý. Tak já jsem se s nimi třeba ve dvanácti, třinácti mohla opravdu bavit o vážných věcech a byla tam zpětná vazba... Tohle bych dneska se svým synem opravdu řešit nemohla.

Jsme u syna Theodora. Tomu je tedy jedenáct, takže už začíná puberta, nebo ještě ne?

Začíná, ale tak jako lehce a musím ho pochválit, že zrovna v tomto období, teď od toho jara, kdy přišla krizová situace a všechny ty nouzové stavy a distanční výuka a tak... Že jakoby to cítil nebo vytušil, že jsme s jeho tatínkem dost z toho vynervovaní, a protože jsme oba kumštýři, tak chvilku máme práci, chvilku nemáme práci, a on, jako by to vycítil, je strašně hodný. Zlobí míň a je chápavější, rozumnější, ohleduplnější… Taky jsou samozřejmě scény, kdy kope do dveří a řve vzteky, že to dělat nebude...

Mohlo by Vás zajímat:

Herečka Jarka Stránská otevřeně o smrti půlroční dcery: Tohle nepřebolí nikdy

Už jsem se lekla, že není normální.

Je normální a je tedy vztekloun. Když se rozčiluje, tak se s ním nepouštím do hádky, protože, to bychom na sebe akorát řvali. Já jsem v tomhle hrozně trpělivá a tolerantní, takže ho nechám být, aby si to prostě zpracoval v hlavičce. A on pak třeba večer, když jde spát, tak mě obejme a omluví se třeba, mami promiň, že jsem dneska na tebe byl ošklivý a že jsem křičel.

Jo tak to pozor, to klobouček dolů. No počkejte, vy z něj vlastně vychováváte chlapa, kterého by pak chtěla každá doma.

Snažím se, ale moc mi to tedy ještě nejde, protože já bych nerada, aby to byl mamánek, kterých je teď čím dál víc...

To je epidemie mamánků...

Znám to zase od dcer, protože ty si kolem těch devatenácti přivedly chlapce a úplně jsem viděla prostě ten rozdíl. Byť byli věkově vlastně nastejno, tak jak ty holky jsou tak jako praktické a už zodpovědnější a pro tu domácnost, tak ti kluci, to byli prostě beznadějní tydýti, takže já bych samozřejmě ráda, aby Theodor byl fakt jako chlap, ale samozřejmě mám tendence vždycky po něm jít a něco skládat a tak. Jeho tatínek, se kterým mám výborný vztah, v podstatě lepší, než když jsme byli spolu a máme týdenní střídavou péči. Tak mně vždycky říká, prosím tě nedělej to, nech ho, ať si to uklidí sám.

Ať si jde tohle vyřídit sám, nebo něco, ale já mám něco mateřského v sobě... A moje holky, ty mi vždycky taky dávaly strašnou sodu. Třeba jsme byli na chalupě v létě, koukáme na nějakou pohádku a on zavolá, mami, můžu pití? No a já, protože jsem tak jako mimo, jdu, to pití mu přinesu a holky, mami, děláš si srandu? To snad nemyslíš vážně? Snad může zvednout ten zadek a jít si...

Takže musíte tajně...

Ne, já to nesmím dělat, protože fakt se může zvednout a jít si to pití udělat sám. Takže já se prostě musím hlídat a kontrolovat, abych neujížděla, aby z něho byl ten chlap. Vždyť to bude mít jednou strašně těžký. Jednou dospěje, bude třebas mít svoji rodinu, děti a měl by jim být oporou...

Máte to úžasně vyrovnané, i s tou střídavou péčí. Málokomu se do ní chce jít a málokdo to zvládá. Vy jste pár, který to zvládá, aniž by tím syn trpěl. Můžu se zeptat, jak dlouho máte střídavku?

Hodně dlouho. Protože my jsme to už vlastně praktikovali, když jsme ještě byli manželé, ale už jsme spolu nežili. Takže to máme nějakých 7 let. A výhoda je v tom, že bydlíme kousek od sebe.

Takže to je základ na dobrou střídavou péči, kousek od sebe?

A tak nemusí to být, ale samozřejmě nemůže to být v Praze a v Budějovicích. Důležité je, aby se ti dva lidé hlavně slušně domluvili a neházeli si klacky pod nohy. Nestavěli to dítě jako svůj štít, nebo jako prostředek k nátlaku nebo vydírání a nemluvili nikdy o tom druhém ošklivě. Prostě jednou s tímhle člověkem to dítě mám, i když už s ním nežiji, prostě jsme si udělali něco špatného, tak to dítě za to nemůže. Je to naše věc a náš problém a to dítě by to nemělo odnášet, ale myslím si, že spoustě lidem se to daří.

Takže já vždycky před Theodorem říkám, že tatínek dělá tohle správně a myslí to dobře. A já vlastně ani nemůžu nic špatného říct o tatínkovi, protože tatínek je fakt dobrý táta. A co si budeme povídat, ten táta pro toho syna je, alespoň z mého hlediska, větší parťák, už v tomhle věku.

Báro, tohle je úplně jak z učebnice, ale vy to myslíte vážně.

Já to myslím, prosím vás, vážně a musím říct, že když jsme se rozváděli, tak nás u soudu dokonce pochválili... Jako kéž by byli všichni rodiče takoví rozumní. Ale já chápu, že se prostě někdy mezi lidmi stane fakt průšvih, že se nesnáší a nenávidí, a že třeba buď ten muž, nebo ta žena fakt má problém s tím bývalým partnerem. Takže já musím tady zaťukat, že zrovna s Petrem, mým třetím manželem, to takhle dopadlo dobře.

To je výborné. Já totiž musím říct, že vy jste mě provázela moje těhotenství, Báro. Aniž byste o tom věděla, protože my matky, kterým se dítě narodilo po 40, tak musíme držet při sobě. Theodor se narodil, když vám bylo 46 a máte výhodu, že můžete porovnávat právě to těhotenství ve 46 a ve 30?

V devětadvaceti.

Mohlo by Vás zajímat:

Zpěvačka Heidi Janků: Táta mi řekl, že jsem mu zkazila život a před smrtí mě zapřel

Je v tom velký rozdíl?

Tak já jsem měla rozdíl už ten, že jsem čekala v prvním těhotenství dvojčata.

To je fakt, to jste si naložila tedy dvojnásobně.

Ale jsem ráda za to, že jsem to věděla už velmi záhy. Snad hned ve 2. měsíci jsme to viděli na ultrazvuku, takže z toho prvotního šoku jsem se mohla uklidnit a než se holčičky narodily, tak jsem na to prostě byla připravená psychicky, i tedy co se výbavičky týče. Jenom jsme tenkrát nevěděli, co to bude, jestli dva kluci, dvě holky nebo páreček. Kupodivu to těhotenství ze začátku nebylo ideální. První 3 měsíce mi bylo strašně špatně. A s Tedíkem jsem zase to těhotenství měla úplně pohodové.

My, co máme jen to jedno dítě, tak vůbec nechápeme, jak zvládáte dvě.

Taky byste to zvládla, Miluško. To prostě přijde a nemáte jinou možnost. Tím, že to bylo první těhotenství, tak já jsem jiný vzorec neměla, jinou zkušenost neznala, tak jsem to prostě brala - tady jsou dvě najednou. A s odstupem času musím říct, že si myslím, že je to celkově pro tu rodinu naprosto ideální model, když jsou ty dvě děti stejně staré a vyrůstají spolu jako parťáci.

Promiňte, já se směji.

Čemu se smějete?

Protože mně to přijde, že je to tak strašný nával ty dvě děti najednou, že zpětně, až když jim je skoro 30, tak bych řekla, bylo to dobré, ale mám představu, že ty první dva roky vůbec nemůžete stíhat nic jiného. A vy jste se vrátila k profesi dost brzy.

Docela jo.

Že jste to vlastně všechno stíhala.

A docela toho lituju dneska...

Že byste si užila víc to mateřství.

Ale my jsme to tenkrát s bývalým manželem měli nastavené tak, že on byl v domácnosti, on šel na mateřskou a já po roce a něco, když jsem dcery přestala kojit, tak jsem naskočila zpátky zase do toho kolotoče koncertů. A lituju toho, protože jako vždycky ten čas, který s tím dítětem nejste, tak už se nikdy nedá vrátit, ten se nikdy nedá nějak vzít zpátky. Ten ničím nenahradíte. Ale nemyslím si, že bych s nimi nebyla dost, ale mohla jsem být víc.

Kdybyste si měla vybrat: zpívání, nebo mateřství?

No, asi to mateřství. Jako určitě zpívání je sice hezké, ale bez něj se dá žít, ale bez těch dětí si život vůbec představit nedovedu.

Jsme rádi, že jste si nemusela vybírat, Báro. Já, když vás takhle poslouchám, tak předpokládám, že ač na to nevypadáte, na roli babičky už se začínáte těšit.

Strašně. A těším se, protože zase pro matku dcery je ta babičkovská role příznivější, jelikož ta dcera jaksi jde víc k té matce, a to děťátko je k dispozici, kdežto dítě od syna už nebude u nás tak často, protože ta dcera, ta maminka toho dítěte zase půjde jako blíž za svojí maminkou, takže se strašně těším na dcery, až nějaké to miminko přivedou na svět. Prostě bude to radost v rodině, já si myslím že tak nějak, třeba za tři roky by to už mohlo být.

Do té doby máte dost práce. Teď Tvoje tvář má známý hlas, kde naprosto excelujete. Prosím vás, co je na tom nejtěžší?

Všechno.

Tak předpokládám, že pro zpěvačku naučit se písničku asi, co?

Taky ne úplně, už jsem dostala nějaké hejty za to, že jsem se nenaučila pořádně Guns N´ Roses...

To jsem vám chtěla pochválit, to je můj oblíbenec Axl. A krásný byl.

Díky, ale tak je to o tom, že na to máte týden, to je šibeniční termín. Sama víte, že když se v divadle učíte roli, tak dva tři měsíce, musí se to zažít. A když nejsou věci usazené, hluboko zakotvené, tak mohou vypadnout. V momentě, kdy se jelo naživo, tak mně tam vypadla slova a začala jsem improvizovat nějaké bláboly. No prostě nejsem stroj. A ten text je samozřejmě prvotní, ten se vždycky člověk musí naučit jako první věc, a pak na ni nabalovat další věci. To znamená napodobit hlas, mimiku, grimasy. Pak samozřejmě záleží na tom, jestli máte velkou masku, jestli jste skutečně předělaná...

Mohlo by Vás zajímat:

Hvězda Slunečné Bára Jánová otevřeně: Jsem z rodiny hubeňourů, ničí mi to zdraví

A máte to ráda, když na vás dvě hodiny sahají?

Ráda to nemám, ale nevadí mi to. Nejhorší jsou ty silikonové obličeje. Jako běžně máme všichni umělý zuby, abychom se alespoň nějak přiblížili tomu interpretovi, umělé nosy, to je v podstatě pokaždé, ale někdy nám dávají silikonové tváře a obličeje, když je to někdo plnější. No a samozřejmě lepí se paruky, obočí, čočky se dávají do očí, což taky není moc příjemné. Ale zrovna minulý týden jsem točila Lizu Minelli a fakt jsem měla tak krásnou tu masku, že jsem si to užívala. A ono to potom přispěje i k tomu vašemu projevu, když se najednou úplně dostanete do té postavy, včetně toho kostýmu, tak najednou vám to i líp jde. Ten výraz.

Já vás mám za zpěvačku, která nikdy jenom nevytváří tóny, ale má vždycky až závažné sdělení, třeba Johanka... A teď najednou tam uděláte toho Axla a vystřihnete ho tak, že prostě je navíc vtipný. Že je nejenom skvěle odzpívaný, ale ještě tam je ten nadhled. Nicméně vy neděláte jenom tohle v době korona krize. Já jsem totiž objevila, že máte blok. Co vás to napadlo psát, to jsou tak pěkný texty.

To mě těší.

Opravdu výpověď, a velmi intimní. Až jste mě překvapila. Jak to, co se stalo?

Tak já jsem vždycky psala, už od dětství. Někdy v devatenácti jsem napsala taky knížku, ale nikdy jsem se tomu nevěnovala tak intenzivně jako zpívání. Když přišly děti, to už vůbec na to nebyl čas, takže tu a tam jsem si třeba napsala text nebo jsem psala do nějakých časopisů fejetony atd. No a když přišla v březnu první korona krize, tak jsme seděly s mými holkami, a co jako teda budu dělat... A ony obě říkaly, mami, tak piš. Vždyť to umíš, baví tě to, tak mi hned založily blog.

A já jsem skutečně ten blog zahájila tím, že jsem tam vlastně napsala ten úvodní text o tom, že jako přišlo tohle, což nikdo z nás vůbec nečekal a hlavně nezažil. Já jsem generace, která nezažila válku, nebo prostě nějaký dramatický revoluční změny ve společnosti nebo prostě nějaký takový dění.

Takže jsem začala psát ty pocity, do toho jsem samozřejmě psala, co mě napadlo, názory na ledacos, vzpomínky, takže je tam všechno možný. No a já takhle jednou za 2-3 dny nebo týden vždycky něco napíšu. A je vidět, že to lidi baví, že to čtou a že jsem dostala i nabídku to vydat jako knížku, ale to bych musela ještě přidat. Takže já píšu dál, protože teď, až skončí Tvář, tak zase jsem bez práce, protože samozřejmě všechny koncerty a vystoupení až do konce roku jsou zrušené. Tak se tomu psaní budu věnovat intenzivněji a je to taková moje i zároveň terapie a seberealizace a jsem ráda, že to mám.

Kdo to nezná, nezapomeňte se jít podívat na...

Blog, který se jmenuje Když skočíš, já taky.

Tak Báro, my vám přejeme samozřejmě šťastné skoky, držíme pěsti ve Tváři, děláte nám radost, pozdravujte všechny svoje děti a moc děkuji, že jste přišla.

Moc děkuji, Miluško, děkuji za hezké povídání, na shledanou.

Celý rozhovor s Bárou Basikovou si můžete poslechnout v úvodním videu.

Galerie Bára Basiková: zpěvačka s nezaměnitelným hlasem

+ 2 fotky + 3 fotky