Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Olívie se chtěla postarat o své dvě děti, ale psychicky to nezvládala. Rozhodla se, že jim bude lépe, když budou žít se svým otcem, zatímco ona si pokusí dát život dohromady.
Když jsme se rozváděli, bylo to docela v klidu. Dohodli jsme se, že děti zůstanou u mě. On měl práci, mně dobíhala rodičovská a měla jsem nastoupit do práce a už v té době jsem toho měla dost. Ne že bych si toho nevážila. Vážila. Ale byla jsem unavená. Fyzicky, psychicky, úplně vším. A myslela jsem si, že až ten rozvod bude hotový, nějak se mi uleví. Jenže neulevilo.
Snažila jsem se marně
Ve staré práci mě už nepotřebovali a novou jsem nemohla najít. Po večerech jsem projížděla inzeráty, ale když máte dvě malé děti a žádné velké zkušenosti, moc vám toho nezbude. Nějak jsem to táhla dál, ale postupně jsem přestala spát. Někdy jsem brečela, aniž bych věděla proč. Jindy jsem jen seděla a zírala do zdi. Děti měly oblečení od táty, najedly se, ale jak se na mě dívaly, to už jsem poznala. Začínaly chápat, že máma není v pohodě.
Jednou jsem se ráno vzbudila a nemohla jsem se pohnout. Ne fyzicky, ale prostě jsem jen ležela. Hlavou mi běžela jen jedna myšlenka: „Pokud takhle jednou usnu a nevzbudím se, bude to pro všechny lepší. Včetně nich.“ A právě to mě vyděsilo. Ne že jsem si to myslela, ale že jsem to myslela vážně.
Jako matka jsem selhala
Bývalý se mezitím znovu oženil, měl dům, stabilní příjmy, klid. Vždycky byl ten zodpovědnější z nás dvou. Věděla jsem, že se o děti postará. Že u něj nebudou strádat. A taky že je má rád. Neopustil je, platil, volal jim. Jen já pořád doufala, že to zvládnu, i když jsem dávno nezvládala.
Nechala jsem jim dopis. Ne žádné velké drama. Jen že je mám ráda a že teď potřebuji čas, abych se dala dohromady. Odstěhovala jsem se k sestřenici na druhý konec republiky. Vzala mě k sobě, pomohla mi najít brigádu, pak terapii. Trvalo mi skoro rok, než jsem se začala cítit jako člověk. Až po roce jsem dětem napsala.
Máma mi řekla, že jsem zrůda, ale já vím, že kdybych zůstala, ublížila bych jim víc. Třeba by si mě pamatovaly jako hysterickou, vyčerpanou trosku. Teď mají dva rodiče, kteří jsou funkční a ještě k tomu dalšího sourozence. Já jsem zpátky v jejich životě. Jinak, ale jsem.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
