Petra (36): Rozhodla jsem se dceru učit doma. Můžu se jí naplno věnovat a všímat si toho, co jí jde nejlépe

Jsem přesvědčena, že velkému množství dětí se učitel nemůže pořádně věnovat, a když pak dítě přijde domů, nastupují často rodiče, nejen na práci s úkoly, ale i na vysvětlení látky. A ve velkých kolektivech také bývá potlačena individualita dětí, učitel si oblíbí pár žáků, na které se obrací, a ostatní stojí stranou.

Mohlo by Vás zajímat:

Klaudie (18): Narodila jsem se jako holka, ale uvnitř se cítím jako kluk. Rodiče mě absolutně nechápou

Dceru jsme nechtěli vystavit stresu ze školní docházky

Když měla nejstarší dcera Veronika jít do první třídy, zamysleli jsme se s manželem nad tím, zda to vůbec chceme. Zdála se nám dost malá na to, aby seděla celý den v lavici, kromě toho jsme ji ještě nechtěli pustit do světa mimo rodinu, která, podle našeho názoru, nese odpovědnost za výchovu a zdárný vývoj dítěte.

Měli jsme doma zavedený určitý systém, od povinností až po zábavu, rádi jsme cestovali a jezdili na výlety, a to vše by nám pravidelná školní docházka limitovala. Proto jsem se rozhodla, že zkusím domácí výuku.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (35): Rodiče měli jasnou představu o mé budoucnosti. Když jsem se nechala vyhodit z gymplu, zatrhli mi vysokou

Dostat se do role učitelky mi chvíli trvalo

A tak jsem se stala paní učitelkou. I tehdy je třeba, aby dítě mělo jistý režim, v určitou hodinu se začíná, v určitou končí, existují i přestávky na pohrání si, proběhnutí. Není to tak, že bych ve tři hodiny odpoledne řekla: „Tak, a teď se budeme učit psát písmenka!“

​Odpoledne chodí dcerka na kroužky. Právě tam navazuje kamarádství. V první třídě se děti učí základy, číst, psát, počítat, to není problém, ve vyšších pak je třeba si sem tam doplnit znalosti, které se mi už z hlavy vykouřily. Jak přibývaly roky a předměty, postupovala jsem krok za krokem. Kdyby se mě tehdy někdo zeptal, zda budu učit děti i na druhém stupni, jen bych se zasmála. Ale nakonec to dopadlo tak, že i to jsem se rozhodla zvládnout.

Mohlo by Vás zajímat:

Rozárie (58): Děti jsem vychovávala, jak nejlépe jsem uměla. Dcera se mnou ale nemluví a syn mi zůstal na krku

Dceři píšu jsem slovní hodnocení

Známky podle mě děti spíš vystresují, nepamatuji si, že bych měla z jedničky takovou radost, jako jsem měla z pětky bolení břicha. A tak je nedávám, píšu jen slovní hodnocení. Píšu i vysvědčení, škola, pod kterou spadáme, ho pak po přezkoušení schválí a většinou se shodneme.

I vysvědčení může být slovní, tuhle možnost preferuji. Říkám si: „Když napíšu samé jedničky, tak je to sice ohromující, ale dítěti je to k ničemu.“ Na druhém stupni už moje dcera začala po známkování toužit, a tak jsem ji těmi jedničkami potěšila.

Moje kamarádky se divily, že se do něčeho takového pouštím, já jsem naopak ráda, že jsem to udělala a jsem na sebe pyšná. Domácí výuka je umožněna zákonem, stačí se domluvit s jakoukoli školou. Tak držím palce všem, kteří se do ní pustí.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Veronika (26): Na dovolené jsem si nešťastně zlomila pravou ruku v zápěstí. Banální úraz mi obrátil život naruby