Pohnutý osud Sofie Cakirpaloglu: V osmi letech ji odsunuli od rodiny z Řecka, v Československu ji čekal nucený sňatek

Sofie Cakirpaloglu se narodila 16. listopadu 1939 v obci Thiriopetra v severním Řecku. V souvislosti s druhou světovou válkou se jí vybavují pouze nálety a úprk do krytů. Pak v roce 1946 započala v zemi občanská válka, kdy na jedné straně stáli konzervativci a na druhé revolucionáři podporování komunistickou stranou a spřízněnými zeměmi jako Albánie, Jugoslávie a Bulharsko. Její otec Jordanis patřil do druhé skupiny, pro jejíž členy začalo být v Řecku pomalu, ale jistě, nebezpečno.

Mohlo by Vás zajímat:

Pohnutý osud Vladimíra Bernáta: Ve 13 nastoupil na nucené práce, po návratu z gulagu musel k "pétépákům"

Odsun do bezpečí, ale i do neznáma

O rok později se komunističtí partyzáni rozhodli, že, pro jejich vlastní bezpečí odvezou děti členů odboje do zemí Východního bloku. Jednou v noci tak přišla na řadu i Sofie a její dva sourozenci. Doma mohl zůstat jen nejmladší a nejstarší bratr. Nebyli jediní, podobný osud potkal téměř všechny děti z jejich obce.

Noční cestu si stále vybavuje. Mladší sestra jela na oslu, ona s bratrem kráčeli vedle. Nevěděli, kam jdou ani co s nimi bude, celou dobu se tak báli o své životy. Neměli s sebou nic, z domu je odtáhli jen v tom, co zrovna měli na sobě. Naštěstí došli k ránu na místo, kde je vykoupali, převlékli a nakrmili.

Mohlo by Vás zajímat:

Neuvěřitelný životní příběh Mileny Watson: V prvním zaměstnání ji zneužíval šílenec, v emigraci ji podezřívali ze špionáže

Útrapy na cestách

První delší zastávka byla v Jugoslávii, kde zůstali měsíc. Trpěli hlady, jedli pouze jednou denně špenátovou polévku. Pro všechny tři musel stačit jeden talíř a krajíc chleba rozlámaný na tři kousky. V Maďarsku strávili sedm let, v dětském domově byl naštěstí dostatek jídla. Stejně jako ve škole, kam začala Sofie s dalšími dětmi docházet. Po čase se objevila možnost, že by ji mohla natrvalo adoptovat nová rodina. Vždy to odmítla. I když o své rodině nic nevěděla, jinou nechtěla.

Mohlo by Vás zajímat:

Dukla 1961: Režim se snažil naši největší důlní tragédii ututlat. Nejhorší byl děsivý nářek pozůstalých, vzpomíná záchranář

Opětovné setkání

Základní školu nakonec Sofie nedokončila. V roce 1954 se Červenému kříži podařilo najít její maminku, která již nežila v Řecku, ale na československém pohraničí. Byla podruhé vdaná a měla dvě další děti. Otec zůstal věrný odboji, odešel do Jugoslávie, kde také začal nový život s jinou ženou.

Po setkání s maminkou a její novou rodinou odešla Sofie do Vítkova u Opavy, kde se měla naučit česky. Když odtamtud odcházela, bylo jí šestnáct. K matce se už nevrátila, zkusila tak ještě na chvíli žít u bratra, který byl také v Československu. To ale bylo jen krátkodobé řešení. Měl ženu a malé dítě. Jelikož neměla kam jít, daly ji úřady dohromady s jedním Řekem, který pocházel ze stejné vesnice jako ona. Museli se vzít. Měli spolu tři děti - Nicose, Partenu a Elenu. O Partenu bohužel přišla. A ani manželství nevydrželo. Do důchodu se pak živila jako tkadlena. Otce viděla jen jednou v roce 1964, když jela do Jugoslávie. Byl to pro ni cizí člověk.

Mohlo by Vás zajímat:

Vzpomínka na spartakiádu: Komunisti potěšili asi jen děti, těm pražským začínaly letní prázdniny o dva týdny dřív