Pohnutý osud Vladimíra Bernáta: Ve 13 nastoupil na nucené práce, po návratu z gulagu musel k "pétépákům"

V říjnu roku 1938 vstoupil do Mohelnice wehrmacht. Po Mnichovské dohodě totiž toto území připadlo nově vzniklé Sudetské župě (Reichsgau Sudetenland). Většina Čechů byla v té době již na útěku, neboť nechtěli patřit pod nacistické Německo. Zůstalo asi jen dvacet rodin, mezi které patřili i Bernátovi.

Mohlo by Vás zajímat:

Pamětnice Růžena Kamarádová: V komunistickém vězení žila po boku vražedkyň, neminula ji ani svěrací kazajka

Vladimír Bernát musel ve 13 letech na nucené práce

Prázdniny roku 1941 neskončily pro pana Vladimíra dobře. Dostal předvolání k nucenému nasazení. Bylo mu třináct let. Najednou se ocitl v dřevěném vagonu, tak zvaném prasečáku, jenž byl vystlaný slámou a narvaný lidmi. Záchod byla díra s prkénkem, na němž se sedělo. Po příjezdu dostal práci v pekárně, kde pracoval jen za nocleh a stravu. Po roce se ale, kvůli ekzému, vrátil domů.

Tam nastoupil v obci Deutsch Leibau (dnes Libina) k českému řezníkovi jako učeň. Ten však musel později narukovat do války, a tak se dostal k jeho německému protějšku, který sídlil ve stejné obci. Tam ho čekala stejná dřina jako v pekárně, majitel uznával jen Němce.

Mohlo by Vás zajímat:

Pamětnice Helena Pražáková: Nacismus dal vyniknout charakterovému póvlu

Kopání zákopů v Polsku a gulag

V listopadu 1944 musel odcestovat do Nisy, aby pomohl s budováním zákopů před postupujícími Sověty. Dlouho ale nekopal. Jakmile zjistili, že je vyučený řezník, nechali ho porážet prasata pro polní kuchyni. Po měsíci obléhání padl do zajetí. Opět se tak ocitl v dobytčáku. Tentokrát ale mířil na Východ.

V gulagu ho čekala opět dřina a nelidské životní podmínky. Když jednoho dne tábor přepadli banderovci, měl možnost, spolu s ostatními utéct. Ale kam, když byli uprostřed sibiřské pustiny? Domů se mu podařilo dostat až v roce 1949.

Mohlo by Vás zajímat:

Pamětník Bohumil Venclík: 101letý vlastenec přežil brutální výslech na gestapu i tvrdou ruku komunismu

Dívali se na něj jako na vraha

Rodina ho samozřejmě přivítala s otevřenou náručí a se slzami v očích. Mysleli si totiž, že je mrtvý. Jeho okolí ho ale vnímalo negativně: „Dívali se na mě jako na vraha,“ vzpomínal později Vladimír Bernát. Věděli, že prožil nucené nasazení i sovětský žalář. I úřady na něj hleděly jako na politicky nespolehlivý živel. Jeho další budoucnost se proto odvíjela v Pomocných technických praporech.

Po zbytek života pracoval Vladimír Bernát jako dělník v Moravských elektrotechnických závodech u Mohelnice. Zemřel v roce 2020. Jeho životní motto bylo: Hlavně nepřijít o svobodu.

Mohlo by Vás zajímat:

Vyhlazení Lidic ve vzpomínkách pamětníků: Tatínek mě políbil na čelo. Pak jsem ho už nikdy neviděla