Facebook
Instagram
Sářin život se zdál být splněným snem. S Petrem žila v útulném domě a navenek působili jako dokonalý manželský pár. Uvnitř ní však přetrvával pocit prázdnoty, něco zásadního jí chybělo.
Bylo mi necelých třicet a měla jsem téměř vše, co jsem si kdy přála. Skvělého manžela Petra, hezký domov a spoustu plánů do budoucna. Jen jedna věc mi chyběla – dítě. Po letech marného snažení a po více neúspěšných pokusech jsem pochopila, že se můj sen rozplynul. Diagnóza endometriózy byla neúprosná, a i když jsem se snažila zachovat naději, vyčerpaná tělem i duší jsem se rozhodla to vzdát. Abych ale zůstala blízko tomu, co jsem vždy milovala, přijala jsem práci učitelky v mateřské škole.
Měla jsem pocit, že se mi svět rozpadl na kusy
Petra jsem si vzala v pětadvaceti plná nadějí. Věřila jsem, že manželství bude dokonalé. Jenže i přes jeho péči a lásku mi pořád něco chybělo. Každý neúspěšný pokus o dítě mi připadal jako další rána, která mě tlačila hlouběji do propasti. Zlom přišel krátce po mých třicátých narozeninách. Když jsem konečně zjistila, že jsem opět těhotná, měla jsem radost, jakou jsem nikdy předtím nezažila. Připravila jsem pro Petra slavnostní večeři, abych mu sdělila radostnou zprávu. Jenže on domů nepřišel.
Druhý den mi oznámil, že naše manželství končí. Jeho sekretářka Ivana byla těhotná a zanedlouho měla rodit. Slova, která mě zasáhla jako blesk, neměla hranic. Zmohla jsem se na jedinou otázku: „A jak dlouho, Petře, je těhotná?“ Petr chvíli mlčel, nejistý, co mi říct. Nemohl se mi podívat do očí. Nakonec se rozbrečel a začal koktat: „Bude za pár dní rodit. Je mi to moc líto, Sári, moc, moc líto,“ dostal ze sebe.
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám brečet, křičet, nebo se smát. „To mě taky, Petře,“ odpověděla jsem suše.
Petr se brzy odstěhoval a já zůstala sama. Tragédie ale přišla o pár týdnů později, když jsem ve dvacátém týdnu přišla o své vysněné miminko. Doktor mi navíc oznámil poslední ránu: už nikdy nebudu moci mít děti. Moje srdce se roztříštilo na tisíce kousků.
Musela jsem se přestěhovat zpátky k mamince, která mi svou láskou a trpělivostí pomohla najít ztracenou rovnováhu a postavila mě zpět na nohy. Téměř po roce bolesti a smutku jsem se znovu vrátila ke své práci. Moji malí žáčci mi dávali pocit, že má život přece jen smysl.
Poznala jsem lásku v dvojnásobném balení
Pak do mého života vstoupil Vítek, čtyřletý kouzelný chlapeček, kterého do školky vodila jeho babička Anička, temperamentní dáma s neustálým úsměvem na rtech. Často mi říkala: „Vy byste se mi pro toho mého kluka líbila,“ a pokaždé na mě šibalsky mrkla. Vítek neměl maminku, přišel o ni, když mu nebyl ještě ani rok, ale mluvil o ní s neuvěřitelnou něhou: „Moje maminka je v nebíčku, ale pořád na mě dává pozor.“ O jeho tatínkovi jsem toho moc nevěděla, přesto mi tenhle malý bojovník mi přirostl k srdci jako vlastní.
Jednoho dne mě však překvapilo, když Vítka přišel vyzvednout jeho tatínek Tobiáš. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Byl vysoký, pohledný muž s hlubokýma očima, které se na mě upřeně dívaly. Cítila jsem, jak mi buší srdce. Po několika setkáních při vyzvedávání Vítka ze školky mě Tobiáš pozval do cukrárny. Byla jsem nervózní, ale souhlasila jsem. Vítek při tom radostně vykřikl: „Tatínku, konečně jsi to řekl a pozval ji.“ V tu chvíli jsem pochopila, že i na druhé straně vznikla vzájemná sympatie.
Sen, který se splnil, ale jinak, než jsem čekala
Dnes mám rodinu, o které jsem kdysi ani nesnila, že ji budu mít. Vzala jsem si Tobiáše, a přestože jsem Vítka neporodila, je mým synem celým srdcem. Život mě naučil, že štěstí často přichází v podobách, které nečekáme – stačí mít odvahu otevřít mu dveře, i když se náš sen naplní úplně jinak, než jsme si kdy představovali.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
