Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Se Simonou se život nemazlil, její matka se starala víc o sebe než o ni, otec zmizel v nenávratnu, takže ji vychovávala víceméně její babička. A pokaždé, když byla Simona v koncích, pomohla jí. Ale pak zemřela a Simona zůstala odkázaná jen sama na sebe...
Až donedávna jsem nevěřila, že existuje něco jako posmrtný život nebo že nás dokonce mrtví mohou navštěvovat. Až do chvíle, než u mojí postele stála moje babička. V té době jsem měla hodně špatné životní období a brala bych cokoli, co by mi pomohlo. A babička mi pomohla – a já věřím tomu, že to byla skutečně ona.
Život se mi drolil pod rukama
Na duchy nevěřím. Nebo jsem si to aspoň myslela. Jenže se mi stává zvláštní věc – vysvětlím: Měla jsem babičku, byla úžasná, hodně mě naučila a často mi i poradila. Vlastně mě někdy držela až zpátky, zabrzdila mě, abych neudělala nějakou hloupost. „Simonko, pořádně si rozmysli, co od života chceš,“ říkávala a dodávala: „nevěř tomu, co ti říká tvoje matka, že si život zkazíš jenom jednou, nic není nevratné, všechno se dá napravit.“ Ano, taková byla moje moudrá babička.
Umřela přesně před rokem. Oplakala jsem ji a šla dál. V posledních týdnech se mi ale život začal drolit pod rukama. Rozešla jsem se s přítelem, ztratila práci a vypadá to, že nebudu mít ani na nájem. Od matky pomoc žádat nemůžu, má nového partnera a starostí dost a dost. A tak se tak nějak stalo, že jsem začala vzpomínat na babičku. Co by mi poradila?
Probudila jsem se strašidelnou hodinu
A pak se to stalo. Probudila jsem se s pocitem, že nejsem v pokoji sama. Otočila jsem hlavu k budíku – 4:44! A došlo mi, že to je hodina, kdy moje babička vydechla naposled. Když jsem se zadívala do tmy, zdálo se mi, že ji vidím; stojí u postele, stejně drobná jako tehdy, když byla naživu. Vlasy ostříhané moderně na mikádo, ruce složené před sebou. Kouká na mě, ale v jejích očích nevidím prázdnotu smrti, spíš v nich tančí veselé plamínky a jako by mi chtěla něco říct.
„Babi?“ vydechla jsem. „Jsi to ty?“ Neodpověděla a najednou byla pryč. Byl to sen? Halucinace? Nebo moje představa, když jsem zjistila, že je přesně 4.44? Anebo mě moje babi opravdu přišla navštívit? Co by mi řekla? Co poradila?
Babička mi pomohla
Dalších pár nocí se nedělo nic. Zato ve dne jsem se trápila a přemýšlela, jak se vyhrabat ze všech problémů, do kterých jsem se dostala. A přestože jsem si myslela, že se mi babička zdála – jak jsem už říkala, na duchy nevěřím – přála jsem si, aby znova „přišla“ – a poradila mi, co dál. Chtěla jsem ji vidět. Potřebovala jsem ji vidět. Skoro jsem se nutila budit ve 4.44. A pak jsem se dočkala. Cosi mě probudilo, otevřela jsem oči a babička tam stála. A bylo 4.44.
„Holčičko moje,“ oslovila mě. „Moc se bojíš. Ale není čeho.“ Hlas měla milý, ale pevný. Věděla, jak ztracená se cítím, stejně jako za svého života věděla dřív než já, že mě něco trápí. „Musíš se přestat bát změny,“ řekla. „Život není o tom přežívat, ale žít. Máš v sobě sílu. Tak ji použij.“ Pak se usmála a natáhla ruku. Čekala jsem pohlazení, ale cítila jsem jen vlahý závan vzduchu, nic víc. Zavřela jsem intuitivně oči a – usnula.
Ráno jsem si opakovala moudrá babiččina slova, a přestože jsem si nebyla jistá, jestli u mě skutečně byla, začala jsem se řídit její radou a pustila jsem se do úklidu svého života, do hledání nové práce i levnějšího bydlení. Nebylo to snadné, ale nechtěla jsem ji zklamat.
A pak jsem, v rámci stěhování, našla starou fotografii, na které jsem jako malá holka a babička mě drží za ruku. Pamatovala jsem se na ni, byli jsme spolu na výletě a nějaký potulný fotograf nás vyfotil polaroidem a vnutil nám fotku. Co jsem si ovšem nevybavovala, byl text na zadní straně fotky: „Neboj se, holčičko, budu tady vždycky s tebou…“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
