Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Když se paní Tereza stala vdovou, její život ztratil smysl. Stačila jedna procházka v parku, kde našla skupinku lidí cvičících jógu, a všechno se změnilo. Paní Tereza tvrdí, že nikdy není pozdě začít znovu žít.
Když jsem přišla o manžela, můj život se ponořil do odstínů šedi. To ticho doma bylo ohlušující a samota den ode dne těžší. Děti měly své životy a moje milovaná vnoučata rostla tak rychle, že na babičku už jim moc času nezbývalo. Byla jsem fyzicky aktivní, chodila jsem na procházky, jezdila na kole, cvičila doma, ale bez manžela to už postrádalo smysl. A tak jsem s tím přestala. Připadala jsem si jako starý kus nábytku, zbytečná a zapomenutá...
Něco nového
Jednoho dne jsem při procházce v parku zahlédla skupinu lidí různého věku, jak cvičí jógu. Zastavila jsem se a pozorovala jejich plynulé pohyby a soustředěné výrazy. Něco se ve mně hnulo, nevěděla jsem co přesně, ale cítila jsem, že to musím zjistit. Chvíli jsem je sledovala. Byli různí, ale spojovala je klidná atmosféra a energie mladé instruktorky. Její jemné vedení a vřelý úsměv z té skupiny dělaly jednu velkou rodinu.
instruktorka si mě všimla a k mému překvapení ke mně přistoupila. „Nechcete si to zkusit?“ zeptala se s úsměvem.
„To asi nebude nic pro mě...“ odpověděla jsem. Byla jsem trochu nesvá při představě, že bych se přidala k tak pružné a sehrané skupině.
„A jak to víte, když to nezkusíte?“ usmála se znovu.
Měla jsem strach ze ztrapnění, věku a porovnávání se s ostatními. Ale něco mě k tomu přitahovalo, možná její povzbudivý úsměv, možná potřeba změny...
Zkusila jsem si jógu
První lekce byla těžší, než jsem čekala. Moje tělo se vzpíralo každému protažení. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem tolik let zanedbávala nejen tělo, ale i duši. Z přední části skupiny se najednou ozval hlas jednoho chlapa, který byl starší než já. „Na začátku mě bolelo úplně všechno. I místa, o kterých jsem ani nevěděl, že existují!“ zvolal a celá skupina se rozesmála.
Musela jsem se smát taky. Jeho optimismus byl nakažlivý. Postupně jsem si uvědomila, že jóga není jen fyzické cvičení, je to i cesta k propojení s ostatními. S každou další lekcí jsem cítila víc energie, která mě poháněla dál. Pořád jsem nedokázala sedět v tureckém sedu bez sténání, ale smála jsem se. A ten smích byl opravdový, takový, který mi chyběl.
Po jedné náročné lekci mě ta mladá instruktorka Lenka požádala, abych zůstala. „Zavři oči. Co cítíš?“ zeptala se tiše a vzala mě za ruce.
Zavřela jsem oči. Chvíli jsem byla ticho. A pak jsem řekla: „Klid... ale taky něco zvláštního. Jako by mi někdo ze srdce odvalil těžký kámen.“
Byl to zlomový okamžik. Doma jsem vytáhla staré fotografie. Dívala jsem se na fotky z mládí, byly to bezstarostné časy plné smíchu a naděje. Neudržela jsem slzy. Poprvé od smrti mého manžela jsem plakala, ne z bolesti, ale z vděčnosti, že ještě pořád můžu něco změnit.
Jóga je součástí mého života
Brzy mě Lenka překvapila návrhem, který bych dřív považovala za bláznivý. Jednoho dne se mě zeptala, jestli bych nechtěla zkusit vést krátké rozcvičení pro skupinu. „Já? Nevím, jestli to zvládnu,“ odpověděla jsem nejistě, i když mě to docela potěšilo.
„Věřím ti. Tvoje energie a zkušenosti jsou pro ostatní velkou inspirací,“ povzbuzovala mě.
A tak jsem začala ostatním ukazovat základní pozice. Při jedné lekci se k nám přidala Helena, která zjevně nebyla ve své kůži. „Já už jsem na to asi moc stará,“ řekla s nervózním úsměvem.
„Já začínala ve tvém věku. A víš co? Každý den si děkuju, že jsem tehdy zůstala,“ řekla jsem jí a vybavila si svoje vlastní začátky.
Skupina rostla a naše setkání už nebyla jen o cvičení. Po ranních lekcích lekcích jsme si začali připravovat společné snídaně, vyprávěli jsme si o sobě a plánovali víkendové workshopy. Jóga se stala součástí mého života a já cítila, že jsem konečně našla své místo.
Poprvé po letech mám pocit, že žiju
Pak mě pozvali vystoupit na akci na podporu pohybu u seniorů. Připravovala jsem se na to celé dny, ale nervozita mě nepouštěla. V den vystoupení dorazila celá rodina. Moje vnučka Julča byla obzvlášť nadšená. „Babi, jsi jako superhrdinka!“ řekla, když mi pomáhala uvázat šátek na hlavě.
„Ne, zlatíčko. Jen jsem se konečně naučila správně dýchat,“ usmála jsem se a cítila hrdost i klid.
Když jsem si stoupla na pódium a podívala se do publika, srdce mi bušilo jako o závod. Viděla jsem tváře mých přátel z jógy a všechny obavy zmizely. Zůstala jen radost a pocit naplnění. Každá pozice, kterou jsem předváděla, byla součástí mé cesty – cesty zpátky do života.
Potlesk po docvičení mi zněl jako hudba. Cítila jsem se opravdu naživu, ne jako důchodkyně, ale jako žena, která v 65 letech znovu objevila samu sebe. Stála jsem ve světle reflektorů, s úsměvem na tváři a slzami v očích. Po akci jsem si na chvíli sedla stranou a přemýšlela. Život se nevyvíjí vždycky podle našich představ. Jsou dny, kdy se cítím sama, kdy se mi stýská po manželovi. Ale naučila jsem se naslouchat si, hledat, co je pro mě důležité, a smiřovat se s tím, co změnit nemůžu.
Zjistila jsem, že život po šedesátce nemusí znamenat konec. Naopak, může to být nový začátek, plný objevů a radosti. Jóga mi otevřela dveře do světa, kde jsem znovu našla sílu a smysl života. Dnes vedu skupinu žen v mém věku a nikdy jsem nebyla šťastnější.
Když se dívám do budoucnosti, necítím strach, ale zvědavost. Můžu změnit úplně všechno? Ne. Ale můžu měnit malé věci, den po dni. A to stačí k tomu, aby se mi vrátila naděje. Už vím, že nikdy není pozdě začít znovu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vít Olmer a Simona Chytrová jsou spolu 38 let: Sblížili se v Moskvě a syna Vítka počali při natáčení Tankového praporu
Vít Olmer a Simona Chytrová jsou spolu 38 let: Sblížili se v Moskvě a syna Vítka počali při natáčení Tankového praporu
Související články
