Tereza (80): Na své 80. narozeniny jsem nečekala honosné dary. Ale mrzí mě, že mě nepřijely navštívit vlastní děti

Osmdesát let… Kdo by si pomyslel, že se dožiju takového věku? Celý život jsem pracovala, starala se o domácnost a děti. A teď sedím sama v obýváku a čekám, jestli zazvoní telefon. Vždycky jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější. Myslela jsem si, že moje děti budou chtít za mnou jezdit, zvlášť teď, když je potřebuji víc než kdy dřív...

Mohlo by Vás zajímat:

Helena (72): Vychovala jsem pět dětí. Teď jsem nemocná, ale žádné z nich nemá čas se o mě postarat

Čekala jsem na své děti

Moje 80. narozeniny měly být výjimečné - s dortem, květinami a mými dětmi u jednoho stolu. Těšila jsem se na to celé měsíce. Představovala jsem si, jak Bětka krájí dort, Jirka se směje svým historkám z práce a Vanda, moje nejmladší dcera, sedí vedle mě a drží mě za ruku. Měl to být den, na který nikdy nezapomenu.

Jak se ten den blížil, rozhodla jsem se všechno připravit sama, jako vždycky. Možná už bych to dělat neměla, ale neuměla jsem to jinak. Celý život jsem se starala o rodinné oslavy, svátky i každodenní chod domácnosti. Nakoupila jsem, objednala dort, který má Bětka ráda, a přichystala drobné mlsání pro Jirku. Pro Vandu jsem sehnala její oblíbenou kávu, tu, kterou pila, když mě ještě navštěvovala pravidelně.

Každý den jsem hleděla na telefon. Napsala jsem jim všem a připomněla své narozeniny, i když jsem původně nechtěla být vlezlá. Odpovědi nebyly takové, jaké jsem si přála.

„Mami, mám teď strašně moc práce,“ řekla mi Bětka do telefonu. „Uvidíme, možná přijedu.“

To „možná“ znělo jako začátek zklamání, ale pořád jsem doufala. Jirka mi napsal, že v té době jede na dovolenou a možná se ukáže jindy. Nechat matku samotnou v takový den mu zřejmě připadalo přirozené... A Vanda? Telefon mi nebrala. A když konečně odpověděla, napsala jen: „Zavolám později, mami.“

Každý den jsem si opakovala, že mají svůj život. Ale bolelo to, obzvlášť když se ten velký den blížil a já pořád čekala na znamení, že na mě myslí.

Mohlo by Vás zajímat:

Jaromír (69): Celý život jsem si hřál na prsou hady. Synové mě na stáří odložili

Narozeniny jsem slavila sama

Den, na který jsem se tak těšila, konečně nastal. Probudila jsem se brzy, srdce mi bušilo, jako by to byl největší svátek mého života. Bylo mi osmdesát... a dnešek určitě strávím s rodinou.

Seděla jsem u stolu, dívala se na dort, který mi přivezli z cukrárny, na pečlivě nachystané šálky a vázu s květinami. Čekala jsem, že každou chvíli zaslechnu před domem jejich hlasy, ale stále bylo ticho.

„Přijedou, asi mají hodně práce,“ říkala jsem si a koukala z okna.

Hodiny ubíhaly. Bylo poledne, odpoledne... a nikdo nepřijel. S každou další hodinou jsem cítila, jak se něco ve mně láme. Sedla jsem si ke stolu a dívala se na dort, který nikdo neochutnal.

Večer, když slunce zapadlo, mi došlo, že své 80. narozeniny opravdu strávím sama. Žádné z mých dětí nepřijelo, nezavolalo ani nenapsalo. Nechala jsem všechno na stole a šla si lehnout.

Nepamatuji si, co se stalo potom. Cítila jsem jen únavu, osamělost a pak... nic. Ležela jsem v posteli, neschopná vstát. Byla tma a ticho. Moje myšlenky se točily kolem toho, že se nikdo neozval...

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpánka (64): Těšila jsem se, že stáří strávím obklopená velkou rodinou. Jenomže moje děti si vůbec nerozumí a vnoučata moc nevídám

Málem jsem umřela

Co bylo pak, to vím jenom z povídání ostatních. O pár dní později zaklepala na moje dveře sousedka Marie. Když jsem neodpovídala, vešla dovnitř, protože nebylo zamčeno. Našla mě nehybně ležící na posteli. Hned zavolala nejen záchranku, ale i mým dětem.

Bětka, Jirka a Vanda přijeli do nemocnice a tvářili se ustaraně. Bětka byla v šoku, Jirka nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Vanda, která mi byla vždycky nejbližší, vypadala ztraceně, jako by nechápala, jak se mohlo stát, že se tak dlouho neozvala.

„Jak jsme to mohli dopustit?“ ptala se Bětka, když seděla u mé postele. „Práce byla pro mě přednější... a teď možná bude pozdě.“

„Jel jsem na dovolenou,“ řekl Jirka zamyšleně. „Máma byla sama na své narozeniny a já prostě odjel...“

Vanda, která vždy nerada mluvila o emocích, mlčela a držela si hlavu v dlaních. Všichni byli zdrcení, a já... já tam jen ležela. Nemohla jsem nic udělat, jen poslouchat jejich slova. Byla jsem totiž po mrtvici...

Mohlo by Vás zajímat:

Roman (72): Vychoval jsem bezcitné a chamtivé stvůry. Kdyby moje děti mohly, sebraly by mi úplně všechno

Snaží se to napravit

V dalších týdnech jsem se pomalu zotavovala. Moje děti mě začaly navštěvovat častěji, jako by chtěly napravit ty roky zanedbávání. Bětka měla pořád svou náročnou práci, ale teď za mnou chodila pravidelně, nosila mi nákupy a vařila. Jirka si našel čas se mnou mluvit, i když dřív to dělal málokdy. Vanda za mnou chodila nejčastěji. Seděla u mé postele, četla mi knihy nebo mě jen držela za ruku, jako když byla malá.

Ale i když byli se mnou, věděla jsem, že to, co jsme ztratili, už nikdy nezískáme zpět. Cítila jsem, že se snaží, jenže nikdy nezapomenu na ty osamělé narozeniny, kdy jsem seděla u stolu a čekala.

„Mami, promiň,“ řekla jednoho dne Vanda. „Udělám všechno, abys už nikdy nebyla sama.“

„Už tě nikdy nenecháme samotnou, mami,“ přidala se Bětka.

Čas už se nevrátí, ale cítím, že teď konečně chápou, co je opravdu důležité...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpánka (73): Moje děti se naštvaly, protože jsem prodala dům. Neměly mě ignorovat, když jsem potřebovala pomoc

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.